MIMOCHODEM: Lázeňský vláček
Na první pohled by se mohlo zdát, že takové zařízení stojí zcela stranou hrdinských archetypů. Krajina vůkol prozrazuje tisíciletou kultivaci a kolonáda v pečlivě udržovaném parku byla vybudována ve stylu vysoce civilizovaného modernismu první republiky, jenž před dobrodružstvím upřednostňoval hygienu a osvětu. Lázně zde vznikly mimo jiné jako ryze slovanská protiváha vyhlášených středisek v německém pohraničí. Architektura léčeben těká mezi českým funkcionalismem a českým folklórem s lehkým nádechem francouzského klasicismu. Sochy nahých dívek v parku se tváří raději trochu přihlouple, než aby budily podezření, že mají cokoli společného s heroickou romantikou. Na lázeňského zelenáče nicméně i zde čeká dobrodružství. Když se v útrobách budov podrobuje předepsaným procedurám, jako by se postupně ocital v sérii obrázků k nějaké neznámé verneovce. Noří jej do nerezových van s bublající kapalinou, nutí jej do úmoru šlapat na kole bez kol, nabíjejí jej elektrickým proudem v čtyřkomorové lázni, jež vyhlíží jako vysoce sofistikované mučidlo z laboratoře šíleného profesora, nebo mu do nejcitlivějších míst vpichují injekce plynu z bomby, jaká bývá normálně připojena k vařiči. Po nějakém čase však verneovské procedury zevšední. Naštěstí tu existuje možnost, jak si kompletní mýtus o cestě hrdiny zopakovat alespoň v minimalistickém provedení. Od místního kostela vyjíždí každou hodinu výletní vláček. Zprvu se kodrcá uličkami předměstských vilek, pak anglickým parkem, který zvolna přechází v lužní les. Pralesní šero houstne, v bahnitých tůních tlejí obrovité kmeny stromů, slepá ramena řeky působí jako otevřené hroby všeho, co kdy na této planetě nenávratně vyhynulo. Civilizace se letmo připomene cípkem golfového hřiště, ale pak se znova propadáme na dno ztraceného času. Tím nebeštěji vyhlíží výletní hospůdka, u níž se vláček otáčí ke zpáteční cestě archaickou krajinou ke kostelu.
(psáno pro Respekt)