Jednou bude možná působit divně, že v minulém století, které si tolik zakládalo na pokroku a modernosti, patřily k nejznámějším hrdinům české literatury pro mládež lovci mamutů. Svou první knížku o nich vydal Eduard Štorch roku 1918, když mu bylo čtyřicet. Jeho Kopčem a Veverčák, adolescenti doby kamenné, byli populární už za první republiky, vrcholná sláva je však čekala o čtyřicet let později, když se jejich příhody staly povinnou školní četbou. Koncem padesátých let posloužili jako lidštější náhrada za vzorné hrdiny éry stalinismu, jež byla právě odsouzena.

Štorchovi hrdinové připomínali postavy z indiánek, ale s prohnilým Západem neměli vůbec nic společného. Také proto se uplatnili i později za nejtužší normalizace v televizní trilogii Osada Havranů, U veliké řeky a Minehava z roku 1978. Neolit byl pro tehdejší strážce kultury zřejmě ideologicky mnohem přijatelnější než všechny pozdější společenské formace, jež se v české kotlině vystřídaly. Navíc u Štorcha nešlo o žádný romantický únik, charakteristický pro brakovou literaturu, ale o jakousi popularizovanou vědu, což režim holedbající se vědeckým světovým názorem oceňoval. Autor ovšem za druhý život svého literárního díla nemohl. V roce 1948 mu bylo sedmdesát. Zemřel o osm let později, 25. června 1956.

Eduard Štorch patřil jiné epoše, dodnes však imponuje neobyčejnou činorodostí, s jakou naplnil svou profesi učitele dějepisu. Pocházel od Hořic, absolvoval učitelský ústav a působil pak až do důchodu na obecných a měšťanských školách, nejdřív v Podkrkonoší, později na menšinových školách v Sudetech a nakonec v Praze. Mnohem víc sil, než sepisování románů, které jej proslavily, věnoval pedagogické, osvětové a kulturní práci. Vypracoval například sociologický průzkum o životě hornických rodin na Mostecku a napsal řadu zasvěcených článků o potřebě reformovat sešněrované školství. Své první beletristické texty psal hlavně se záměrem ukázat, jak učit dějepis zábavně. Po celý život přednášel na různá témata pro nejširší veřejnost, ale především pracoval přímo s dětmi. Sportoval s nimi, jezdil na výlety (roku 1921 pro ně vydal Tábornickou příručku) a projekt vyučování v přírodě dovršil Dětskou farmou, kterou v letech 1925-1934 vybudoval na pražském Libeňském ostrově. Se zájmovým kroužkem mladých archeologů zase vykopal na pomezí Kobylis a Libně pozůstatky opravdového mamuta.

Minulý režim si Štorchovy hrdiny možná oblíbil pro jejich třídní původ. Prvobytně pospolnou společnost pravěkých lovců totiž vnímal v duchu marxismu jako zárodečný komunismus, který byl až později pokažen vynálezem civilizace. Děti ovšem v knihách o pravěkých lovcích nalézaly především obrazy svobody a zdravých mravních instinktů, hodnot, které jejich současnosti bolestně chyběly.

(psáno pro Respekt)