Ivo Železný vydával ledacos. Dobré věci. Taky různé řady. Roku 1992 pro něj Marta Staňková přeložila z němčiny i tenhle svazeček. Už náhle nebylo proč vracet se skrz antikvariáty až do první republiky. Brak se stal horkou současností. Knižnice Žena v ohrožení je samou jeho esencí. Že jste to nikdy nečetli?

Posedlý z hradu Eiseneck! Záhadný zámek! Pil krev svých obětí! A tak dále – a tak podobně. Ty útlé svazečky se přitom poznaly v trafice lehko. Vyznačovaly se přepestrou, kýčovitou obálkou, na které prakticky pokaždé stála nějaká VYDĚŠENÁ KRÁSKA, ale v doplnění hodně maskulinním mužem. Ne však přítelem. Ne milcem. To právě on byl pokaždé příčinou onoho uchystaného pro nás zděšení! Nebo... alespoň obav...

Ivo Železný prezentoval tuto jistěže záslužnou sérii z oblasti paraliteratury jako Knihovničku Večerů pod lampou, takže to byl nakonec přece krapet návrat do první republiky. A konkrétně Trosky Wellingtonu (s jedním L). Jemně líčí osudy pětadvacetileté Němky pátrající inkognito po svém bratrovi. Ten se propadl do neznáma kdesi na anglickém zámku, naše hrdinka je už na místě, ale od počátku také permanentně sledována ztepilým synem zámeckého pána, vdovcem to Edwardem.

I cítíme, kam až sálá dívčina averze k němu: Elke se rozvzlykala. Sklesla na křeslo. Usedavě se rozplakala. Ať se ten hrubián klidně baví na její účet, jí je to dokonale jedno.

Edward však přisedl. Položil jí paži kolem ramen.

Vyskočila, jako by ji uštknul. „Nesahejte na mě! Jakou roli v tom hrajete?“ Její oči Edwarda propalovaly.

Hezké! Brzy však Elke začne instinktivně chápat, že tady padouchem nebude ztepilý Edward, nýbrž její už zmíněný bratr, naštěstí nevlastní. Ano, to on se skrývá se v nedaleké zřícenině, i když není strašidlo ani Hopkirk, ale svůdné Bettině Clausenové (tak si ji aspoň představuji a proč bych se měl mýlit?) evidentně více spočíval na srdci vývoj vztahu mezi Elke a Edwardem. Jistěže, a tomu taky zde věnuje maximum místa. A jest to navíc nepochybně i hlavní téma naplňující redakční zadání knižnice... A muži... tedy přece nebudou jen zlí! Avšak...

„Poslyšte, miss Baumannová, vraťte se zpátky do Německa! Tady nemáte co pohledávat.“

Tyto bystré rady Elke slýchá od podlé Edwardovy sestřenky Melissy obávající se právem odhalení. To ona totiž přičinlivě udělala Edwarda vdovcem, jenže ne na Melisse, nýbrž na Edwardovi lpí podezření, že svrhl ženu z věže. Svou ženu. Takže...

Jenže svazečky nenabízely mnoho místa k autorčině rozletu a nebohá Bettina (pozdravuji) nemohla tudíž napsat novou Mrtvou a živou. Místo toho se již ostatně ukrutně snaží, aby Elke dosáhla svatby...

„A tuhle pohádku vyprávíte každé ženě?“

„Kterou?“ Byl neúprosný. Pevně se na Elke zadíval.

„Každé ženě, kterou zrovna chcete dostat?“ pokračovala plna vzdoru.

Tvrdě jí sevřel paži a přinutil ji, aby se na něho podívala zpříma.

Přestože pevný stisk bolel, nevydala ani hlásek. Jako uhranutá mu hleděla do očí. Prudce ji strhl k sobě a uzamkl jí ústa horoucím polibkem. Tonula v moři blaženosti. Poprvé v životě milovala. Oddaně spočívala v jeho náruči.

„Elke, moje malá, sladká Elke,“ šeptal. „Budeš mi věřit, když ti řeknu, že jsi první žena, kterou opravdu miluji?“

Nebyla mocna slova. Jen šťastně přikývla - a nechtěla už myslet na tu, s níž býval ženatý.

A on... Líbal ji s vášní tak uchvacující, že se jí téměř děsila. „Řekni konečně, že mě miluješ,“ žadonil.

„Miluji tě, Edwarde, a prosím, nesmíš mě zklamat.“ Pevně se k němu přitiskla.

Vzal ji do silných paží a přenesl na lenošku. V okamžiku, kdy se nad ní chtěl sklonit, se však dveře zprudka otevřely.

„Takhle to tedy je!“ zaječela Melissa. „Však já tě zničím, Edwarde. Dokážu to - a ty to víš. A teď už vás nebudu rušit.“ Zase zmizela.

„Udej mě pro vraždu, když ti to nedá,“ volal za ní. „Nenechám se od tebe vydírat. Jsi zlý člověk, Melisso, a v mých očích klesáš stále hlouběji.“

Ó, bídnice! A MY, laskaví čtenáři, jsme sice už přespříliš zmámení, než abychom přespříliš přemýšleli, už vzápětí ale zvíme, že Melisse ani vůbec... nejde o lásku!!! Ne, ani náhodou, kdepak! S Elčiným bratrem jen tajně hledali bohapustý poklad, mamonáři! A právě v troskách Wellingtonu.

Právě dotyčný poklad byl i motivem vraždy a... Sláva, příběh je u konce. Však byl už dost dlouhý. Stačilo. A tak... se Melissa náhle přiznává... a kajícně i páchá sebevraždu. Čímž je hned očištěna. Čímž se řeší veškeré.

„A šperky? Ty mě nezajímají. Ty předáme státu,“ završuje pak moralitu čestný Edward. Tedy až poté, co ještě ze skříně mužně "vyhmátl" zbabělého Elčina bratra, aby ho vzápětí i pádně uzemnil ostrým direktem na sanici. Čímž stojíme i se svůdnou Bettinou ve finále a...

Elke s Edwardem stáli u malého lesíka poblíž zříceniny.

Něžně vzhlížela k milovanému muži. „Ne, nikdy bych neuvěřila, že tvůj otec bude souhlasit, aby se zase začalo s vykopávkami,“ řekla zasněně.

„Ale on souhlasí. Velice se změnil. A je to tvoje zásluha, Elke. Změnilas nás všechny. Už bylo načase, abys přišla do Wellingtonu.“

Šťastně se na ni zadíval.

KONEC

Anebo KONINA?

(Původní verze vyšla v literárním obtýdeníku Tvar.)