1.

V titulu uvedené výročí bude Foglarovými ctiteli připomínáno hlavně 17. prosince.

Právě toho dne totiž před sedmdesáti roky vyšlo to osudové číslo časopisu Mladý hlasatel, na jehož zadní straně se poprvé vynořil dnes tak pověstný seriál o ještě pověstnějším chlapeckém klubu. V následujícím textu však chci připomenout hlavně jisté inspirační zdroje tohoto komiksu. A také jiné zdroje, které zase Foglarovi sloužily při psaní povídek...

2.

U jednoho takového KOŘENE kupodivu čeká i známý francouzský spisovatel (a Vernův epigon) André Laurie (1844-1909), vlastním jménem Pascal Grousset.

Ten muž zemřel, když byly Foglarovi dva roky, ale napsal do té chvíle řadu románů. Ne špatných, opravdu marně však jimi napodoboval slavné verneovky. A jedním z těch skutečně slabších románků od Grousseta zůstává i Dědic Robinsonův.

O co v něm jde?

Nu... Ve finále hrdinové rozhodně vypátrají nejen ostrov Robinsona Crusoa (i když trochu jinde a trochu jiný), nýbrž i jeskyni s mumií skutečného Robinsona, o kterém psal skutečný Daniel Defoe. Na straně 210 posledního českého vydání pak i překvapeni čteme: Bezmasá ruka držela ještě pero zhotovené z husího brku, ale z toho zbyl jen střední stvol, prapor se dávno rozpadl v prach. Široké brýle se upíraly na list pergamenu na stole, za nimi však byly místo očí jen prázdné důlky a na pergamenu vysoká vrstva prachu. Zežloutlá a vyschlá tvář se skláněla nad stůl v tak přirozené poloze, že ten muž opravdu působil dojmem živého, píšícího člověka...

3.

Co s tím? Vím. Jsou tři možnosti.

Buď jde o shodu okolností.

Nebo Jaroslav Foglar četl starší český překlad téže knihy a ona hrůzostrašná pasáž na něj v dětství (či mládí?) natolik zapůsobila, až ji později přetavil hned do tří dílů svého slavného kresleného seriálu.

Anebo…

Ano. Jako vůbec nejpravděpodobnější se mi rýsuje možnost číslo tři. A to?

Historku (anebo rovnou celou knihu - a zjednodušovat se věru příliš nemusela) vyprávěl některý člen Foglarova oddílu Dvojka (alias Hochů od Bobří řeky) kdesi u plápolajícího táboráku a patrně se hoch o Lauriem ani vůbec nezmínil. A spisovatel (nebo tehdy teprve budoucí spisovatel?) si vše zafixoval. Jako co? Jen jako výplod dětské lidové tvořivosti, jen co jakýsi "horor" daný k dobru jedním možná i vykutáleným, určitě však i vykuleným klukem, jen co historku zcela smyšlenou a vysněnou. Nejspíš na místě a přímo tam, kdesi na pomezí trav a mihotavých stínů, kdes na rozhraní tváří a tmy. Avšak i tváří v tvář ohni.

To zdařilé vypravování si Foglar jednoduše zapamatoval a vřadil je kamsi do mozku i jako námět a materiál. Stavební. A někdy v budoucnu využitelný i literárně.

Dojde k tomu?

Ano. Došlo k tomu. A právě v Mladém hlasateli. Kdy? Mezi 2. a 16. zářím 1939, a to ve známých příbězích Rychlé šípy luští tajemství, Rychlé šípy najdou rezivý klíč a Rychlé šípy objevují hrob.

4.

A co dál?

K domněnce, že nejspíš platí ona varianta C, mě mimo jiné dovedl i dopis, který mi Foglar poslal na jednom ze svých typicky tmavě žlutých papírů dne 31. ledna 1991.

Obhajoval se tehdy přede mnou, ale psal mi nikoli ohledně Maxmiliána Drápa, nýbrž ohledně své povídky Příběh ze tmy. Tu prvně publikoval roku 1972 v časopise Pionýrská stezka (č. 19), ale známe ji momentálně víc z knihy Jestřábe vypravuj… Vraťme se však na začátek normalizace. Do Stezky začal Foglar přispívat hned s jejím vznikem a již rok předtím dodal do čísla čtyři prvního ročníku i prózu s velice podobným námětem nazvanou Záhadné zmizení Rudy Kováře. Nu, a pak už následoval Příběh ze tmy, o kterém mi Jestřáb tvrdil následující:

Dnes mi přišel Váš dopis týkající se mé povídky Příběh ze tmy.

Přečetl jsem si všechny údaje o vzniku příběhu, tak jak jste mi je naznačil v dopisu, po pravdě řečeno však nemohu se již upamatovat, kde jsem k námětu přišel. Pana Ludvíka Součka jsem tehdy nečetl.

Vzpomínám si jen, že jsem příběh vložil do úst udřenému dělníku kdesi po práci na stavbě železnice. Snad ho kdysi kdesi někdo vyprávěl u táborového ohně, a já jej nosil v hlavě po celá desetiletí. Je dost obtížno teď někde uvádět, kde jsem k němu přišel… Atd. S přátelským pozdravem Jaroslav Foglar

5.

Autor dopisu byl možná tenkrát trochu překvapen, nemyslíte?

Udivilo ho, až skoro jako chlapce, že se zde jedná o „skutečný příběh“, ba legendu, a to dokonce legendu vracející se znovu a znovu, a to hlavně do všemožných záhadologických publikací. Jak však hned i uvidíme, vracející se také do beletrie...

Nu, snad se Foglara mé podezření i dotklo, nicméně realita tu prostě zůstává a dál i mlhavá. A slyšme jaká…

Ke zmizení toho chlapce totiž údajně opravdu došlo, a to už roku 1909 a ve vsi ve Walesu a vpravdě zvláštní shodou okolností řešil (a "vyřešil") onen problém literární cestou i spisovatel Ludvík Souček, a to ve svém holmesologickém sci-fi románu Případ baskervilského psa vydaném, považme, také roku 1972...

A co ještě víc?

Vizme stranu 52 v tomto "baskervillském" sešitě edice Karavana, přičemž i vězme, že o téže záhadě se později náš slavný zubař „pro pořádek“ rozepsal i v Tušení souvislosti (1978, str. 260)...

6.

Sám ale před sebou teď mám rozevřenou jinou publikaci.

Pochází z pera pana Rodney Daviese, kterého jinak vůbec neznám, a jmenuje se Zázračná zmizení . Na straně 125 čtu tuto hrůzu: Je Štědrý večer roku 1909.

Owen Thomas požádá svého jedenáctiletého syna Olivera, aby přinesl vědro vody ze studny na dvoře. Chlapec ochotně jde, avšak za pár okamžiků je ho slyšet, jak volá: „Pomoc! Pomoc! Dostali mě!“

Rodiče vyběhnou. Najdou stopy ve sněhu končící však v polovině cesty. O malém Oliverovi už nikdy nikdo neuslyší.

7.

Rodney Davies již o stránku dřív odhalil, že prakticky totéž zmizení literárně vylíčil už před tím i známý americký spisovatel Ambrose Gwinett Bierce (1842-1914), který, jak je všeobecně známo, nakonec i sám beze stopy zmizel - a již od roku 1914 o něm „nepřicházejí žádné zprávy“... Bierceův článek (anebo povídka?) se jmenuje Stopa Charlese Ashmorea a zaznamenává údajně skutečné zmizení šestnáctiletého (sic) chlapce dne 9. listopadu 1878.

Text přitom působí velmi věrohodně, ostatně jako většina toho, co kdy Bierce napsal, v tomto případě se však navíc jedná i o jakousi výjimku, protože autor svůj záhadný příběh předložil čtenářstvu jako údajnou pravdu a jakousi reportáž, přičemž událost se v jeho pojetí odehrála v americkém státě Illinois. Pozor však. Protože nikdy před Biercem nebyl zřejmě žádný podobný příběh zaznamenán, zatímco "po něm" v různých variantách (i včetně oné waleské) hned několikrát… a jelikož měl Ambrose Bierce i prokazatelný sklon mystifikovat (jak ve svém osobním životě, tak i nad papírem), nabízí se co řešení i ta možnost, že jeho článek je skutečně jen další z tolika rafinovaných povídek. A ničím víc a ničím méně.

8.

Jsme tedy na stopě vzájemnému ovlivňování se několika poměrně různorodých textů a spisovatelů, avšak kdo ví, možná zase ne tolik různorodých...

Na kvalitách či nekvalitách Foglarova díla však výsledky našeho pátrání už stejně pranic nezmění, nemyslíte? I když…

I když rozhodně nutí k zamyšlení a tohle rozhodně není jediný případ, kdy se Foglar inspiroval už existujícím (což je ostatně zcela regulérní tvůrčí metodou).

Opravdu není. A diskutován v téhle souvislosti asi nejčastěji bývá "sám" ježek v kleci - a jeho vcelku nepochybná existence už před napsáním Záhady hlavolamu.

A za další zmínku pak určitě stojí i bicykl, plány k jehož sestrojení právě tento ježek ukrýval. Ano, ano, Tleskačovo létající kolo...

9.

Jak se zdá, bylo navrženo také už dříve a nejspíš hned několikrát. Tak například už roku 1900 i jistým nemravným mágem, anebo se o tom aspoň dočítáme v mágově biografii z pera Angličana Martina Bootha nazvané Magický život Aleistera Crowleyho (žil 1875-1947).

I do toho. Listujeme opatrně touto biblí a bichlí (464 stran)... a vniknou nám sice hned do paměti i všeliké záznamy pochybných praktik oné „Šelmy z propasti“, jak se údajný převtělenec Elifase Lévyho tituloval..., a dočteme se o různých černých mších s kozlem, nicméně na stránce 107 zazvučí libě do uchu každého foglarovce i následující věty:

S matematikem Walkerem z Trinity College - známým jako Bumerang Walker - sestrojil mág Crowley ve svém sídle Boleskine i řadu bumerangů, ale oba muži zašli dál. Navrhli rampu podobnou lyžařskému můstku a Aleister Crowley po ní chtěl sjet na kole opatřeném křídly. Chtěl tím zjistit, zda dokáže plachtit a dole v jezeře Loch Ness měl čekat člun...“

10.

„Čiň, co chceš, a to je celý zákon,“ razil jako své heslo „Antikrist“ Crowley, ale naneštěstí před dotyčným jezerem Loch Ness nakonec ucukl a neutopil se. Nevyzkoušel jako první na světě létající kolo, aby "raději" co „nejzkaženější muž světa“ i dál opékal živé kočky a vodil za nosy vlastní věřitele, a to ještě po půl století. Anebo ne? Nebo snad opravdu byl nefalšovaným „kanálem okultních mocností“, jak tvrdil - a jak až dodnes tvrdí i tisíce internetových stran? Nevěřím tomu příliš a v tomhle případě nevěřme radši ani tomu, že by se snad Foglar o nějakých pokusech satanisty Crowleyho doslechl, i když, pravda, všechno je možné. Ale teď už se raději vraťme ke skutečnější literatuře a ocituji pro změnu i krále světové science Roberta Ansona Heinleina (1907-1988), autora slavných románů Hvězdná pěchota a Cizinec v cizí zemi.

Nejsem jediný, kdo cestoval v čase, říká jeden z jeho hrdinů. Charles Fort zaznamenal až příliš mnoho případů, které nelze nijak vysvětlit, a podobně tomu i Ambrose Bierce...

Nu, a starý dobrý Heinlein má samozřejmě na mysli jen jednu jedinou a docela konkrétní Bierceovu knihu, totiž právě tu, o které jsme už mluvili a která navždy zůstává jinačí... než ty ostatní... a připomíná pozdější díla Charlese Hoy Forta (1874–1932).

Bierce ji pojmenoval překrásně: Mohou se takové věci stát? (1893).

Ale co najdeme uvnitř ní?

Už tušíte! Vylíčil zde „reálné příběhy“ a na konci, až na samém konci pojednal i o třech naprosto nepochopitelných zmizeních. Tyto vcelku hrůzné kapitoly se jmenují Jak je těžké přejít pole, Stopa Charlese Ashmorea a Nedokončený závod.O čem jsou?

Zaštítěn i vědcem tu Bierce každopádně až s bohorovným klidem hovoří o „prázdných místech světa a branách jinam“. Co s tím? Co, když známe i detaily spisovatelova života?

Předstíral přece podle znalost jazyků!

Předstíral znalost filozofie, politiky, umění... a byl přímo posedlý komplexem nedovzdělanosti a přečasto prý trnul hrůzou, že se ztrapní ve společnosti. A tolik tedy jedna stránka mince. A co ta druhá?

Ve svých povídkách dokázal až mistrně navodit dojem, že skutečně kráčí o záznamy reality. A ne, neuměl to sice až tak mistrně jako třeba Guy de Maupassant na druhé straně oceánu, občas se mu ale až nebezpečně přiblížil!

11.

Tolik o mistru hořkosti. Z Foglara však žádný podobný pocit rozhodně nemíváme, anebo tedy jen výjimečně… A vyjdete si ostatně do Stínadel?

A zažili jste snad v dětství opravdu tolik, co Rychlé šípy? A našli jste taky na půdě kostru - a ve sklepě... kdo ví co?

Jistěže ne.

Foglar nebyl realista. A my s ním zůstaňme u půdy. Ve Foglarově rodném domě v Benátské ulici se rozšířila v časech jeho dětství i báchorka o chlapci, který tam beze stopy zmizel. Tedy právě vprostřed půdního prachu. Jak také dobře víme, Foglar zkazku později využil v závěrečném svazku stínadelské trilogie Tajemství velkého Vonta. Ano, jistě. Ale ještě předtím…

Představuji si to živě. Sním a vidím, jak ve své hlavě dává jisté dvě vzpomínky dohromady, ale představuji si ještě víc. Jak tuší. Jak ví, že už zůstane vždycky sám, tedy svým způsobem, a jak už i podvědomě chápe, že se mu budou vždy (a rok za rokem) vzdalovat i všichni ti kluci, kteří kdy prošli oddílem Hochů od Bobří řeky, a že sotva odrostou, změní se, na svého vedoucího zapomenou a... Jistě! Někteří se občas i ozvou, ale v drtivé většině dají spíš za pravdu jinému světu. Takovému, jaký je.

I těm jeho horším stránkám.

Jednoduše... Těm skutečnějším. Své dětství už nikdy nenajdou.

12.

Dětství. Sklepy... Půdu...

Enklávy.

A ty enklávy přestanou být magickou záhadou a už se tihle kluci k Foglarovi nikdy nevrátí.

On však v skrytu nepochybně toužil, aby se vracívali, a viděno očima "obyčejného člověka“ ze sebe současně zvolna vypreparovával skutečného dospělého muže.

Už zaživa.

Stal se svým způsobem také mumií. Tou Laurieho. Tedy metaforicky vzato. A aniž bych jej odsuzoval, tvrdím, že byl Foglar v určitém smyslu mrtvý a ukrytý už na tomhle světě.

Z hlediska nás obyčejných lidí určitě...

Foglar mrtvý... a ukrytý. A směl snad i takto mrtvým zůstat... Ne sice zrovna kdes na půdě, ale… Sám v sobě.V nejedné chvíli ale jeho podvědomí to ukrytí toužilo a potřebovalo i vyjádřit.

Čekalo tedy na podnět. Přišel.

A jaké je tím pádem skutečné tajemství Maxmiliána Drápa?

Jednoduché.

Ten kostlivec na známém obrázku, ten přízrak u stolu nad pergamenem...je spisovatel Foglar sám. Čekající a píšící Robinson.