Edgar Rice Burroughs, Karl Friedrich May, kapitán William Earl Johns… To jsou (a viz také nedávné články na Psu zde, zde a zde) silně různorodí autoři, svorně však milovaní svými skupinami oddaných čtenářů, i navzdory tomu, že jim kritici tak často nemohou přijít na jména. Hle však, jest tu ještě jeden skoro stejně oblíbený spisovatel dětí i dospělých, kterého bere i ta kritika na milost (i když taky s určitými výhradami). Jmenuje se Robert Louis (Balfour) Stevenson – a známe ho všichni. Nebo ne? A jakýpak asi opravdu byl tento tvůrce legendárního Ostrova pokladů či „Jekylla a Hyda“ - a Klubu sebevrahů? A kým byl…?

2.

Prý obdivovaným a vítaným společníkem - pro čarovnou vitalitu a neutuchající činorodost. Pozor však. Ve skutečnosti šlo o určitou křeč a nemoc, která ostatně nebyla sama. Ano. A právě kvůli jiné nemoci, zhoubné to tuberkulóze, doputoval posléze R. L. Stevenson až do jižních moří Pacifiku, kde se bohužel jeho osudy navždycky uzavřely, když náhle padl mrtev...

Ale to neličme. Vraťme se zpátky v čase. A ještě když putoval, všude prý nosíval dvě knihy. Jednu zrovna četl - a do té druhé psal.

Tedy muž využívající čas? Bezpochyby. Asi jako by tušil, jak málo mu ho má být vyměřeno (1850–1894). „Umění žít znamená zahrát dobře i se špatnou kartou,“ napsal RLS také...

3.

Je přitom trochu zvláštní, že si v mládí stěžoval na nedostatek fantazie. Jistě neopodstatněně. Ve skutečnosti mu totiž stačil detail a jeho představivost se rozběhla do dálav o překot. A přece tvořil vysoce „ekonomicky“ a prakticky nikdy se neopakoval. Stěží bychom totéž mohli říci třeba o Mayovi.

Stevensonova díla zato stmeluje nenapodobitelný a osobitý styl, kterým zpracovával ona nová a nová témata. Když mohl, tak cestoval, ale pořád psal - a myslel si: Putovat s nadějí je lepší než dorazit k cíli.“

Byl skeptikem?

Snad, zároveň však intenzivně věřil, že i těm krajně nepříznivým a osudovým okolnostem musíme čelit s energií a vzdorem a máme žít naplno. Což pro něj ovšem znamenalo „vznášet se na modrém nebi“...

A jak se vznášel? Snad jen sám? V žádném případě.

V pětadvaceti potkal ve Francii o jedenáct let starší americkou malířku, která se rozváděla a byla už matkou tří dětí. Taky ovšem „tou pravou“. Jemu. Poznal to prý, byl si jist a ona žena u něj mimo jiné našla i útěchu po ztrátě nejstaršího ze svých synů.

Se Stevensonem ale ihned nezůstala. A co on?

V devětadvaceti utekl rodičům, kteří ho odsoudili, opustil přátele, kteří mu tím pádem přestali rozumět, a ujel za Fanny do Kalifornie. „Zde rozum ztrácí moc, a proto neplýtvejte argumenty, stačí, když vám řeknu, že jde o milostnou záležitost,“ napsal také jednou.

4.

Jaký byl ovšem Stevensonův názor na manželství? „Je to přátelství uznané policií. A dlouhá konverzace přerušovaná hádkami. Bitevní pole. K manželství je třeba odvahy, leč té je třeba i k chladnému a opuštěnému stáří,“ míní na různých místech svého díla.

A máme-li věřit jeho ženě, byl to muž dosti chladný až rezervovaný.

Tam do Skotska si ovšem přivezl z Ameriky i manželčina syna Lloyda, a právě díky němu čítáme ještě dnes Ostrov pokladů. Už předtím Stevenson tvořil, avšak rukopisy, které posílal domů z Kalifornie s nadějí na otištění, prohlašovali ve Skotsku za nepodařené. Pak se tam vrátil s Fanny a když jednou s Lloydem (byl to prý deštivý den) namalovali mapu dalekého ostrova, dostavil se i nápad, ale nejenom nápad, také příběh…

5.

„Asi na mně musí být opravdu něco vadného, protože jinak bych nebyl tak populární,“ komentoval Robert Louis Stevenson později svůj obrovský úspěch v dopise příteli, spisovateli Henry Jamesovi, který však pranic vadného nevnímal a Stevensonovo manželství naopak pokládal za velice šťastné a „tak romantické, jako by je on sám popsal v některé ze svých knih“.

6.

Osobně jenom krátce. Ještě dnes si pamatuji, na kterém místě naší zahrady mi uprostřed dětství matka poprvé podala Ostrov pokladů, ale i to, jak nedůvěřivě jsem si prohlížel „ohavné“ Tichého ilustrace. Pro děti, myslím, ne zrovna ty pravé. Nicméně jsem začal číst - a od té doby je Lou (tak mu prý doma říkali) i „mým“ spisovatelem. A líbí se mi - dejme tomu - i to, jak uměl pojmenovávat kapitoly.

Vždy to zní, nemyslíte? Anglicky, jistě, ale i v překladu do češtiny. Chcete příklad? Kapitola Černý pes se objeví a zmizí.

Ano, Černý pes, a když jsem o tomhle Psovi i Ostrovu pokladů poprvé četl, začal jsem si už vzápětí s kamarády hrát na piráty a hulákali popěvek, který snad zná naprosto každý, i když možná ne v tomhle překladu:

„Na černé rakvi patnáct chlapů popíjí, johohó, ať teče rum!“

A „to je ono“, víte? A mám ještě dnes v oblibě i zábavné testy s otázkami typu: „Na koho křičel umírající kapitán Flint? A co že chtěl přinést?“

Správná odpověď? Chtěl rum, samozřejmě. A ti znalejší už teď zodpověděli i dotaz číslo jedna.

7.

Ostrov pokladů… Stal se slavným a lákal k doplnění, však ptát se šlo na mnohé. „A co se pak stalo s Černým psem?“ dejme tomu. „A proč se nezúčastnil plavby?“ I mně podobné otázky vrtaly hlavou a nebyl jsem sám, a tak máme jenom v překladu do češtiny k dispozici už minimálně dvě přímá pokračování Ostrova pokladů a dokonce i jeden tzv. nultý díl, ve kterém se (zcela zbytečně) dočteme, jak se poklad na onen ostrov dostal…

Ale co s tím. To už mne více nadchly další Stevensonovy knihy. Tak například i ta, která začíná následovně:

„Za svého londýnského pobytu získal ve všem dokonalý princ Florizel z Bohemie roztomilostí svých způsobů i uváženou štědrostí oblibu u všech tříd. Byl za normálních okolností vždycky klidný a díval se na svět asi tak filozoficky, jako oráč na poli, nicméně měl v sobě větší smysl pro život dobrodružný a excentrický, než jaký mu byl rodově určen, a občas, když měl špatnou náladu a v žádném londýnském divadle nehráli nic legračního, a když roční doba nebyla vhodná pro sporty, v nichž nade všechny soupeře vynikal, zavolal k sobě svého důvěrníka a podkoního plukovníka Geraldina a poručil mu, aby se přichystal a že večer půjdou mezi lid…“

Ano, tak se „rozjíždí“ strašlivý Klub sebevrahů, zdařilá parafráze na orientální příběhy Tisíce a jedné noci, která je mistrně přesazena do „Bagdádu na Temži“, tedy Londýna. Působí-li věrohodně či nevěrohodně, to ať posoudí každý sám, nicméně sám Oscar Wilde prý o Florizelovi vždycky hovořil jenom jako o skutečně existující postavě.

8.

Stevensonovy knihy za léta dokázaly mnohé, i inspirovat bezpočet filmových a televizních adaptací, ale především dotvrzují ten fakt, že „materiál“, který autor zpracovává, sám o sobě není ničím. Nebo snad je? Stevensonovi se často stávalo, že si vypůjčil výrazy, ba celá témata jiných, i právě Florizela ze Shakespearovy Zimní pohádky, a vytýkali mu to. A vytýkali mu také, že píše podle osvědčených vzorů a nemá fakticky co říct, že zjednodušuje svět až tak, že se mu vytrácí něco ze skutečné složitosti života, a zlobili se na něj, nakolik takové každodenní věci pomíjí anebo je nahlíží očima vlastní imaginace a že se uzavírá do napůl vysněného světa. Ano, asi tak opravdu jednal, ale… Ale bez toho už by to nebyl on.

A onen jeho svět Stevensona vlastně zaměstnával všude a pořád, tedy i na cestách, a cestování mu dost možná v útěku před realitou značně pomáhalo.

Anebo pouze MĚLO pomáhat?

Jednou každopádně napsal: „Svůj stín máš v sobě i na cestách.“

9.

Robert Louis Stevenson neznal čáru mezi tzv. vážnou a dobrodružnou literaturou, ale z jeho romantiky k nám opětovně a dosti realisticky promlouvá hrůza skutečného poznání. „Skláním hlavu před románem osudu,“ vyjádřil se jednou.

Ale napsal i takovéhle dětské verše… (v překladu Josefa Bruknera):

Běháme po lukách a zdá se nám, že travou / plují tři lodníci po moři do dáli
Ve váncích zvlněnou a blyskotavou / hladinou louky se na cestu vydali.
Vstříc dobrodružství loď se přídí vzpíná / Hlídáme oblohu a plujem podle hvězd.
Bude to Afrika, Babylon, anebo Čína, / kde skončí nejdelší a nejslavnější z cest?
Pozor! Zde eskadra s nákladem sladkých datlí! / Stádo krav hnalo se proti nám po humnech.
Rychle pryč, kdo to ví, zdali se nepomátly, / a vrátka přístav jsou a zahrada náš břeh!

Nemusel se nejspíš do kůže onoho malého lučního piráta ani moc vžívat, neboť si i sám uchoval dětskou vnímavost a představivost a možná cele. A dětství? Již mu zůstalo „počátkem i koncem evangelia,“ a napsal také: „Generace, která už si neumí hrát, na tom je z gruntu špatně.“ A napsal rovněž: „Děti nežijí ve stejném čase jako jejich rodiče, nýbrž úplně v jiné, bájné epoše.“

10.

Snad právě díky psaní veršů vypěstoval si RLS i velice jemný cit pro rytmický a zvukový půdorys vět a celých odstavců. Zůstal mu v krvi a on vždy usiloval o dokonalost formy a stylistickou vybroušenost a v jednom eseji přiznal, jak mocně ho okouzlují souhlásky P, V a F rozmístěné vhodně v anglickém textu.

Ano, tak smýšlel, nám však stojí za zamyšlení také to, že navzdory vší své vitalitě vytvořil i do značné míry buřičský esej Obrana zahalečů. A za pozornost stojí také skutečnost, jak značný si udržoval nadhled sám nad sebou. „A stejně jsou má díla jenom romantická veteš,“ prohlašoval vcelku poklidně.

Veteš? Opravdu veteš? Pochybujme. A už jsme sice citovali vícekrát, ale citujme ze Stevensonových děl i závěrem:

„Zahrada vlhká po dešti někdy navozuje myšlenku na vraždu…
Některé domy jako by existovaly jen proto, aby vás jejich podoba pronásledovala po celý život.
Jsou břehy stvořené pro ztroskotání.“

A ještě jindy: „Účinek noci nebo jakékoli tekoucí vody, účinek prvního záblesku dne anebo lodi, účinek volného, širého oceánu, to všechno vyvolává v mysli celou armádu bezejmenných tužeb… A rozkoš. Cítíme, že už by se mělo něco stát, ale nevíme, co se stane - a pátráme po tom.“

Anebo: „Narazit na šťastného muže a na šťastnou ženu je víc, než najít pětilibrovou bankovku. Taková bytost bude zářivým ohniskem dobré vůle, a když vstoupí do místnosti, jako by se rozsvítilo další světlo.“

A už na závěr:

„Kdo nebyl už v mládí posedlý touhou najít nějaký poklad, ten nikdy nebyl skutečným dítětem.“

(První verze článku byla uveřejněna v západočeském časopise Plž)