(1842–1912)

Američan Edgar Rice Burroughs (viz článek Hlavu si s tím nelámal z 28. 3.) nikdy nenavštívil Afriku, do které vsadil svého hrdinu Tarzana.

Němec Karel May oproti tomu Ameriku (do které umístil Vinnetoua) sice navštívil, ale udělal to až dodatečně a splakal nad výdělkem. Následkem rozčarování se zhroutil.

1.

Narodil se jako páté dítě chudého tkalce (páté ze čtrnácti) a v těch letech, kdy je hoch nejcitlivější, oslepl. Obestřela ho temnota a jenom babiččin hlas a kmotrův hlas vystupovaly z nicoty jako záchrana: když mu četli. Zatavoval si čtené do paměti, a to daleko intenzivněji než jeho vidoucí vrstevníci, a bylo mu pět, když mu lékaři oči znovu otevřeli.

Z jeho sourozenců přežily jenom sestry. Otec se proto na Karla upjal, možná až nezdravě. Chtěl, aby byl Karel „něčím víc“ a nutil ho proto opisovat rozsáhlá a suchopárná díla o stovkách stránek. Proč? Chlapec si tak jistě hodně zapamatuje.

„Anebo chceš být taky jen chudý tkadlec z Krušnohoří?“ Už v pěti letech musel Karel May do školy, kde pak postupoval ročníky bez ohledu na věk a také bez ohledu na tím ztrácené kamarády. V devíti letech následkem toho trpěl už ve třídě dvanáctiletých a pětisetstránkový zeměpis, který hned po příchodech domů povinně opisoval slovo za slovem, byl už tehdy zastaralý. Naneštěstí to nevěděl. Ale naštěstí nezůstalo jenom u četby mu vnucené a May se klukovsky našel i v knihách o rytířích. Četl také loupežnické romány a líbily se mu Tajnosti pařížské. Nadchl ho i Hrabě Monte Cristo. To vše - na rozdíl od otcova suchopáru – Karel May miloval – a jak by ne? To tyhle knihy ho zachraňovaly. Svět snů a iluzí se tak stával Karlu Mayovi i světem reality. A pak… Šikmá plocha.

Posléze i doživotní zákaz učitelování.

Byl May opravdu zloděj? Inu, nakolik ho k drobným krádežím donutila i strašná chudoba, se už dnes dá jenom těžko vyhodnotit. Odkroutil si každopádně skoro osm let a právě v žaláři si uvědomil, že psaní je zázračným prostředkem, který ho takřka DOKONALE OSVOBOZUE.

Sice ne ještě z cely, ale psychicky. Začal psát sice až ve dvaatřiceti, ale už nepřestal a posléze se plně ztotožnil s báječným Old Shatterhandem. Vivat! A Vinnetou?

Tato postava jemného polorudocha je zajímavá hlavně co živoucí zosobnění Mayova snu o příteli, kterého tak postrádal, a poslyšme, jak May „svého“ Vinnetoua líčil:

Jeho bezchybná mužná krása s temně sametovýma očima zaujala každého… Jak často na mně později spočinuly ony oči s láskou a něžností… Takové vnitřní světlo, jaké měly, nenajdete snad jinak nikde jinde, než v očích žen, a když ke mně můj přítel hovořil, zněl jeho hlas vábivým témbrem srovnatelným jen s líbezným, tichým, zněžnělým klokotáním kvočny, která pod sebe právě shromáždila kuřátka.

Zato v hněvu dokázal mít tentýž hlas sílu kladiva.

Tolik tedy Karel May, tento Nietzsche nejprostších. Nejednou Vinnetou uchopil mou ruku a podržel ji ve své, aniž by jediné slovo proslovil, a já nenašel jediný důvod k tomu, abych náhle nastalé ticho přerušil.

2.

Byl snad Vinnetou pro Maye sexuálním objektem? ptali se pochopitelně někteří - a mnozí literární historici to téma správně obcházejí. May však nepochybně „ideálního druha“ silně potřeboval, ba od dětství už po něm marně toužil, a tak z podobných scén v jeho románech tryskají hotové gejzíry enormní erotické energie. Myslím si, že však více pramenily z jakéhosi ideálního snového světa nikdy nedospělého dítěte a… Ačkoli byl May dvakrát ženat, určité šosácké způsoby v jednání dospělých zkrátka nikdy nepřijal a jaksi natruc si až do stáří rád „hrál na indiány a na kovboje“. Ne náhodou proto věnoval právě Karlu Mayovi (jako jedinému ze všech existujících spisovatelů!) hned dva díly Rychlých šípů Jaroslav Foglar, tento další dětství schválně se přidržující hoch.

Jenže nebyli stejní a Mayovi - na rozdíl od Foglara - dětství docela ukradli. Byl to chudý německý chlapec, který si skutečného přítele mohl jenom vysnívat. Výsledek? Poslední německá edice mayovek čítá sto devět tlustých svazků. Podle názorů většiny kritiků je to od začátku do konce brak. Co proti tomu říct? A co si o tom myslel sám Karel May?

Víte, souhlasil by! Anebo částečně. Vše, co totiž psal zpočátku pod různými pseudonymy a co je dnes horlivě glorifikováno, škvárem opravdu zůstane a on sám to nijak nepopíral. Jenže… Jenže pak přece najdete pasáže i celá díla, na které jenom primitivní anebo dětský čtenář jaksi nestačí, a pouze málokterý autor dobrodružné literatury se postupně dostal do centra tak vážného literárněvědného zájmu, takže dnes už neuplyne rok, aby nevyšla nová publikace o Mayovi, a je dobře známo, kdo všechno ho dojatě obdivoval. Kisch, Brecht, Einstein, Heinrich Mann, Albert Schweitzer, Franz Josef Strauss, Nezval, Seifert, Skácel, Hrubín, Wolker a dokonce již Jakub Arbes a nutno koneckonců i připomenout, že se stal nejoblíbenějším autorem Adolfa Hitlera. Nacisté prý dokonce plánovali „vzorné“ přepracování a zdokonalení mayovek, neboť tady vysoce vyhovovala spisovatelova nedůvěra k demokraciím i jeho hrůza z revolucí. Obojí plynulo již z jeho psychologického založení. May se vždycky v podstatě bál lidí a dav ho dokázal dohnat k úplné panice.

3.

Dobrá, ale i přes to všechno se lze znovu a znovu ptát: Proč až takový kult? A proč za ním až takové dílo?

Snad proto, že maminka v Karlovi kdysi odmítla slepce, po čemž se stáhl do ulity?

Snad proto, že vězení pak ještě více zpevnilo tu ulitu, až tento muž ztratil schopnost navazovat jakékoli skutečné kontakty? Snad proto, že…

Uzavřenost? Ano, jistě, ale na druhé straně se Karel May choval často tak zvláštně, že je dnes plným právem nazýván „první německou pop hvězdou“ a já sám teď při psaní hledím na jeho fotografii, kde stojí v Old Shatterhandově póze i odění. A s henryovkou! „Old Shatterhand jsem já!“ přesvědčoval znovu a znovu své okolí, ale jak už řečeno, když se k stáru poprvé podíval do Ameriky, po nějaké době se zhroutil.

Lidé jsou různí, a přece se mi zdá šokující, že i v době největší jeho slávy existovalo jenom něco málo přes dvacet lidí, kteří se s ním pravidelně setkávali… Vlastně tím trochu připomíná Hitlera. Byl dále označován i za narcise… i za muže zcela frustrovaného absolutním nedostatkem lásky, který si na obálkách svých románů lživě přisvojil doktorský titul. Je to pravdou, ty romány však terapeutickou sebeanalýzou zůstaly. I výkřikem po lásce. A snad je z nich i patrno, jak šťastný Karel May byl, když je psal. A JAK… je psal!

4.

Je známo, že i po tři noci za sebou vydržel nespat a plnit stránku za stránkou úhledným rukopisem. Osobní trauma vyvržence z těch řádek ale nečiší. To je dobře.

May psal pro zdraví a prý jako ve vytržení, i sto stran za jedinou noc, čímž asi překonává i obdobně rychle píšícího Burroughse, a není přitom žádných pochyb, že kontrola vědomí při tomhle chrlení nebývala veliká, a tak tu leží naivní duše autorova jako na dlani.

A historické reálie?

„Neodpovídají-li fakta představám, tím hůř pro fakta,“ jak správně (můj názor) pravil jiný velký Němec, G. W. F. Hegel.

5.

Navzdory onomu uklouznutí v mládí o Karlu Mayovi říkávali, že je „zbožný jako katechismus a počestný jako občanský zákoník“. A říká se o něm dodnes, že je „němečtější než německá hymna“. Co by na to asi odpověděl Karel May sám? Nevíme, ale čtyři měsíce před smrtí napsal prokazatelně tato slova: „… a tak za stovek a tisíců chladných, nelaskavých a bolestiplných nocí vznikly všechny mé knihy, ve kterých nemluvím v podstatě o ničem jiném než o lásce.“ A nositel Nobelovy ceny za literaturu Herman Hesse jako by právě k tomu ještě podotýká: „May je tím nejzářivějším zástupcem toho typu básnění, které se dá nazvat básnictvím splněných tužeb.“

(Původní verze textu vyšla na popud Vladimíra Novotného v západočeském časopise Plž)