LITERATURA: Pravda fikce
Jako kdyby všem uniklo, že román Dana Browna je jen a pouze fikce a knížka pro pobavení. Tak proč ji většina katolíků považuje za výzvu jak odstranit papeže a místo něj za hlavu křesťanské církve pomazat Sofii Neuveovou, která podle románu rodově pochází z linie Ježíše Krista a Marie Magdalské a je logicky jedinou a právoplatnou nástupkyní těch, po nichž se křesťanství mělo vyvíjet (a nevyvíjelo, protože bylo, podle Browna, zahnáno do undergroundu), zatímco většina ne-katolíků knihu považuje za odhalené tajemství nepohodlné pravdy, kvůli níž církev i chladnokrevně zabíjela? Popravdě řečeno, úvaha typu, zda je tato posloupnost „historicky“ a „fakticky“ možná či jestli by církev zlomilo, kdyby byl Ježíš ženatý (jak se o tom na zmíněných portálech mluví), mi nestojí za námahu, protože je v „kauze Šifra“ irelevantní. Po několika stránkách, již od fingovaného úniku profesora Langdona a kryptografky Sofie Neueové z Louvru, mi díkybohu došlo, že držím v ruce detektivku a fikci a nikoliv historický román nebo vědecký referát. A přizpůsobil jsem se nabídce.
Tím, čím se ale chci zabývat, je právě fikce jako literární žánr a spolu s ní i hermeneutickou metodou Reader-Response Criticism, která vděčí právě fikci za svůj profil. S respektem k úderné vlně reakcí na román, která se povýtce podobá pohybu mentální tsunami na křesťanskou, zejména katolickou ortodoxii, a se zřetelem k povaze těchto reakcí, kde čtenářskou obcí byla jasně zaměněna pravda faktů za pravdu fikce, se pokusím zodpovědět, v čem pravda fikce vlastně spočívá, jakými pravidly se řídí, jak se chová ke lži a pravdě, jimiž si fikce (jmenovitě literární) účelově vypomáhá a jakou zodpovědnost za ni nese autor.
Začnu otázkami. Není jakákoliv informace použitá ve fiktivní literární kompozici pravdivá suo ipse? A to právě tím, že se prezentuje jako fiktivní a vylučuje možnost, že je lživá? Lež je ne-pravdivé sdělení, které je prezentováno jako pravdivé. Je-li ovšem prezentováno jako ne-pravdivé a chce být ne-pravdivé ve fiktivní řeči, jak může někoho popudit? Fikce, která není lživá, musí být „nějak“ pravdivá. Ne ve smyslu přijatého konsenzu doloženého vědecky (= vědecká pravda), ale ve smyslu referenčním (referenční pravda). Vědeckou pravdu dokazuje výzkum, pravdu referenční pracovní instrument, jímž je u spisovatele psaný projev, pravidla kompozice a zvolený žánr. Ve svobodě projevu a kreace nic zkoumat nemusí, jen odkazovat, narážet a naznačovat. Fikce autorovi dovoluje prakticky cokoliv, aniž by za to nesl zodpovědnost. Stanley Fish v eseji „Literature in the Reader“ právem tvrdí, že význam a literatura nenastává napsáním textu, ale jeho čtením. Tím je zodpovědnost za text autora sejmuta úplně.
Kritikové se častou odvolávají na Brownovu „stránku faktů“, v níž uvádí, že kniha obsahuje pravdivá fakta. Ano i ne. Zde se autor se čtenářem poprvé rozešel, neboť Brown sotva myslel doslovnost. Jak jen mohl čtenář tak rychle zapomenout, že drží v ruce fiktivní knížku pro pobavení, k čemuž ho navedl „lejbl“ A Novel (v anglickém vydání)? Fakta v Šifře mají přibližně tento charakter: Ve Velké galerii v Louvru opravdu visí Caravagiův obraz, před nímž byl v románu zabit kurátor Jacques Saunière. Ve skutečnosti tento muž nikdy nežil. Ale v letech 1852-1917 na jihu Francie v Rennes-le-Château žil jistý kněz jménem François Berénger Saunière, jehož si Brown „vypůjčil“ pro kompozici své fikce. Nebo: v gnostickém Filipově evangeliu Ježíš opravdu líbá Marii Magdalskou na ústa. Text evangelia má alegorický ráz a vyjadřuje spirituální jednotu duše a těla. Brown text použil jako doklad toho, že Marie Magdalská byla Ježíšova manželka nebo aspoň milenka. Nebo: ve Skotsku se skutečně nachází kaple Rosslyn, ale žádná Davidova hvězda, kompozice dvou trojúhelníků – symbolů mužského a ženského božského principu, jenž podle Šifry visí nad hlavní lodí, tam není. Brown si ji přimyslel, aby zviditelnil všudypřítomnost strážící tajemství svatého Grálu v podobě žijících potomků Ježíše a Marie Magdalské chráněné řádem Templářů. Atd. atd.
V referenční pravdě tzv. „vědeckost“ nespočívá ve výzkumu, ale v míře uvěřitelnosti, kterou autor fikce sám vymezuje a kontroluje. Rozmezí uvěřitelnosti je poměrně široké, protože ho vymezují sami čtenáři. Je tím širší, čím je počet čtenářů větší. Uvěřitelností míním „ochotu přijmout“ předkládaný obsah. Norman Holland v eseji „Unity, Identity, Text, Self“ uvádí, že text, dříve než se stane zkušeností a majetkem čtenáře, prochází obranným „filtrem“ našich charakterových vlastností. Co to tedy znamená, tvrdím-li, že vědeckost referenční pravdy spočívá v míře ochoty přijmout fiktivní text? Je to autorova dovednost vnímání společenských otázek a jevů, kontrola přijetí textu imaginárním (virtuálním) čtenářem, s nímž je autor při psaní mentálně v rozhovoru, a reflexe jeho responsí (odpovědí) při práci s pravdivými údaji a fakty.
Od vydání knihy v roce 2003 bylo údajně prodáno přes 40 miliónů výtisků. Počet lidí, kteří Šifru četli je pravděpodobně ještě vyšší. Tímto počtem je i dáno rozmezí reakcí – od senzacechtivého glorifikování až po proklínání (jestli někde, třeba ve Španělsku, Polsku, Itálii ... došlo ve jménu pravdy svaté katolické církve k válečnému tažení proti Danu Brownovi a veřejném pálení, jsem ještě nečetl).
Autor reflektuje společenské jevy, pracuje s nimi a využívá je ve svůj prospěch. Pracuje s daty, fakty a reáliemi a nakládá s nimi pravdivě jen potud, pokud slouží jeho záměru. A proč právě tak svobodně (někdo řekne lehkovážně)? Protože píše fikci a ne literaturu faktu a své dílo nabízí čtenáři jako fikci a nic jiného.
„Vědeckost“ svobodného zacházení s fakty nespočívá v míře přiblížení k průkazné pravdě, ale 1. v kontrole limitů, v nichž čtenář autorův fiktivní příběh přijímá, a 2. v reflexi jevů, jimiž společnost žije (skandály, bezpráví, obavy).
Vidíme tedy, že interakce mezi autorem, textem, skutečným (ne virtuálním) čtenářem a společností je to, co zakládá „vědeckost“ referenční pravdy fiktivního příběhu.
Rád bych ještě zodpověděl dvě otázky: 1. Co se stane se lží, kterou autor fiktivního příběhu použije jako významnou součást svého vyprávění? 2. Jak soudit autora za zacházení s reáliemi a fakty?
K první otázce: lži rozumím jako vědomé ne-pravdě, kterou její autor vydává za pravdu. Jestliže ovšem autor fikce použije lživou informaci pro stavbu vyprávění, lež ztrácí svou ne-pravdivou výpovědní hodnotu a výrazně mění svůj charakter. Již není opakem k vědecké pravdě, ale je součástí referenční pravdy, jejíž pravou povahou není tvrdit, že daná informace o daném předmětu je pravdivá, ale odkazovat na cíl, k němuž chce autor čtenáře dovést a přitom reflektovat rozmezí čtenářovy ochoty nabízenou informaci přijmout.
Jedna z nejtrpčích licencí, kterými si Brown účelově vypomohl, je katolická organizace Opus Dei a mnich Silas, fanatický mnich, vražedný nástroj v ruce tajemného Učitele, z něhož se na závěr románu překvapivě vyklube anglický vědec posedlý pátráním po tajemství Grálu. Po jednoduchém a rychlém surfování po webu dané organizace si lze nasbírat dostatek informací a poznat, že Brownova prezentace je, řekněme, lživá. Ale jak s ní nakládá? Nepíše vědeckou práci, v níž by zkoumal nástroje mortifikace užívané církevními spolky v 21. stol. či něco podobného. Píše fikci a používá narážky jako její legitimní nástroj. Jakou reakci jeho narážka vyvolá, není již jeho povinost regulovat.
A jak soudit autora? Gerald Prince v eseji „Introduction to the Study of Narratee“ uvádí, že skutečný čtenář a virtuální čtenář, jehož má autor při psaní na mysli, se nikdy nesejdou. Význam textu, a tím i výklad a s ním spojené důsledky, jsou v recepci, předporozumění, sebeprojekci a sebeztotožnění se čteným textem v moci čtenáře. Autor zodpovědnost za porozumění čtenáře brát nemůže. Poznámka typu, že by autor měl být zodpovědný za to, co napsal, neobstojí, neboť to platí jen do chvíle, než se text stane majetkem porozumění a výkladu čtenáře.
Povahou jazyka je mnohovýznamovost. Tím více to platí o fikci. Ta coby literární žánr využívá zastřený způsob výpovědi, k čemuž jí slouží druh odkazu (reference) – narážka. Ve fikci je narážka domestikovaná literární figura, která autorovi slouží jako hlavní pracovní nástroj výpovědi. Volba narážek je pro úspěch knihy a její recepce čtenářem fatální. Čím dovedněji autor narážkou útočí na jev, který živě hýbe společností a veřejným míněním, jev, jenž je tabu, tajemný, zakázaný, kontroverzní, skandální ..., tím větší odezva, silnější reakce ... větší prodejnost.
Nevím, jakou reakci Brownovy narážky vyvolaly ve vás, ale já jsem v nich zaslechl silný nesouhlas s postavením ženy v církvi, s neoprávněností apoštolské posloupnosti, s nevybranými praktikami policejního aparátu řím.-kat. hierarchie, s přisvojeným mandátem kontroly víry a připomínku ženského aspektu božství.
Záměrem této eseje bylo zamyšlení nad otázkou, zda je fikce pravdivá a co tuto pravdu zakládá. Výsledek lze shrnout do jedné věty: ano, fikce je pravdivá za všech okolností a autor za text nemůže nést zodpovědnost, protože význam textu vytváří čtenář sám. A tak: vezměte a čtěte. Román Dana Browna Šifra mistra Leonarda je ohromující, strhující, poučný, inteligentní a mistrovsky napsaný!
[Další články autora na www.jes.bloguje.cz]
