(z dnešního časopisu TVAR číslo 12)

Jsou knížky, které jsou tak hrozně špatné, až jsou dobré! Nebo tedy aspoň krásné.

Že by byla ale opravdu tak špatným dílem i pověstná „Gričská čarodějka“, za minulého režimu jedna z inzertně vyhledávaných knih? To bych se vskutku prohlásit neodvážil.

Přesto Zagorka pobaví. A často i více nežli její částečná jmenovkyně Hanka Zagorová, abych byl i já sám opět přiměřeně laciný. I přenesme se (nejprve) na jednu notně krvavou svatbu až do romantických Benátek. A kochejme se!

„Co chcete ode mne?“ zeptal jsem se ostře.

„Chceme, barone, abyste se s tou dívkou oženil!“ řekl její vlastní snoubenec, ale ona vyskočila jak vzteklá lvice, hnala se k němu a popadla ho za ramena. Zatřásla jím: „Ničemo! Blázne! Zabij mě, ale prodat mne nesmíš!“

„Proveďte svatební obřad!“ vyzval Ital - a zasmál se zlověstně. Giulia se před ním vrhla na kolena, ale byl tvrdý a neúprosný. „Vdáš se za něj, a tím mezi námi všechno skončí! Důstojný pane, začněte!“

Rozběhl jsem se ke stolu, na němž ležel můj meč. Chtěl jsem se ubránit ženitbě, třebas i krví. Máchl jsem a ostří zasáhlo Giuliina bratra. Dívka vykřikla a zakryla si tvář. Mladík klesl na kolena. Krev se rozlila po podlaze. Chtěl jsem znovu máchnout, ale před očima mi šlehl oheň z pistolí. Zlomen a zdrcen jsem se vzdal. Hleděl jsem do hlavní a opakoval po knězi to, co chtěl. Giulia upřela oči na Beppa a rovněž to opakovala. Hlas jí však zněl ledově. Můj gondoliér se potom podepsal jako svědek… a po něm i raněný Giuliin bratr. Když dopsal, klesl mrtev na podlahu.

Nad jeho chladnoucím tělem bylo uzavřeno naše manželství. Když kněz dokončil obřad, zastrčil Beppo pistoli za opasek a zašklebil se na mne ďábelsky. Zvolal: „Přeju hodně štěstí, pane barone!“ Obrátil se k Giulii, zachechtal se a s úklonou pravil: „Blahopřeju, paní baronko!“

Ona napřímila hlavu, pohlédla na něj očima plnýma opovržení a pronesla: „Tenhle baron je ničema, ale ty jsi hyena, která pohřbívá své mladé, aby mohla ukojit hnusnou, mstivou vášeň. Pohrdám tebou, ty mizero!“

Odpověděl ďábelským smíchem a ukázal na mrtvého u jejích nohou. „Postarejte se, paní baronko, o svatbu i o pohřeb. Pan baron vám jistě dá připravit sametový smutek. Hahaha! (Přeložil Dušan Karpatský)

Román Tajemství krvavého mostu (1913), odkud jsme právě citovali klíčovou scénu, je hned prvním ze sedmi svazků dnes už dostupné Gričské čarodějky sepsaných podivuhodnou Marijou Juričovou Zagorkou (1873-1957). Ty další a podobně čtiví díly se jmenují Komtesa Nera, Kladivo na čarodějnice, Sokyně Marie Terezie, Dcera Marie Terezie, Dvorská kamarila a Vzpurník na trůně. Celek obnáší, podržte se, 3628 stran. Nu, existují i delší opusy.

A co ještě dodat? Z námi uvedené pasáže by se snad mohlo zdát, že je autorka pokračovatelkou tradice krvavého románu oblíbeného tak moc Josefem Váchalem. Bylo tomu tak, ale jenom zčásti. Její díla totiž často více připomínají styl Alexandra Dumase. Jde každopádně o romanticko-dobrodružné romány pseudohistorického ražení, jaké později na Slovensku tvořil i Jožo Nižnánsky (Čachtická paní, 1932, Spišské tajemství, 1934, Studna lásky, 1935, Krásná Hedviga, 1935, a jiné). A ještě jedna zajímavost. Původkyně těch spisů byla i novinářkou, de facto tou první ženou-novinářkou ve střední Evropě. A tak jako její hrdinka, také ona prý ochutnala sňatek proti vlastní vůli, i když ne uskutečněný přímo před hlavněmi nabitých bambitek. Lakotní rodiče ji mladou provdali za obstarožního Slováka, ale utekla brzy ke strýci, správci vězení. Rozvedla se. A zda měla literární talent? Určitě. Rozeznal ho aspoň biskup Josip Juraj Strossmayer (po kterém je v Praze pojmenováno náměstí), a to on také Zagorce pomohl do redakce největšího charvátského deníku. Svá díla pak údajně tvořila i proto, aby odvedla lid od německých šestákových románů. Že pouze nahradila jedno pochybné čtivo jiným, je už druhá věc.

Ačkoli Zagorka tvořila se značným úspěchem i pro divadlo, kritikou byla z ryzí literatury brzy vymetena. Nevadí. Jednou z ústředních dějových nití Tajemství Krvavého mostu je i příběh děvčete vydávajícího se za jinocha (známe to už ze Stevensonova Černého šípu). K tomu jinochovi je hlavní hrdina chtě nechtě přitahován, což se právě „ospravedlní“ až odhalením mladíkovy identity, po čemž následuje happy end a další svatba, tentokrát už nekrvavá: A o Meškových chrabrých činech v boji s loupežníky vyprávěli ještě po sto letech babičky a dědečkové svým vnoučatům. I ten podivný příběh o jeho ženě a její věrné lásce, i příběh o ženě, jež nosila mužské šaty... A konvalinky voněly v jarním větru a vížku jeho dvorce zlatily sluneční paprsky. Slibovala teplé hnízdečko.