28.11.2022 | Svátek má René


LITERATURA: Kultovní autoři vymřeli (1)

4.10.2022

„Exilové nakladatelství jsme nazvali Rozmluvy, protože jsme lidem chtěli rozmlouvat socialismus,“ vzpomíná nakladatel a politolog Alexander Tomský (74) na časy studené války, kdy jako exulant sestavoval v Anglii premiérce Margaret Thatcherové seznam doporučené četby. V čem spočívá tajemství anglické konverzace o počasí, jak se mění britské houbaření a co českým konzervativcům dnes vadí nejvíc?

Tvrdíte, že význam literatury se zmenšuje. Kde to nejvíc pozorujete?

Těch důvodů je víc, ale jako celoživotní nakladatel vidím, že krásná literatura ztratila prestiž, která upadla s klesajícím významem národního státu a vlivu střední vzdělané vrstvy. To se projevuje zejména o menších zemích, protože v těch velkých jsou knihy komerčně úspěšné díky velkému trhu. Říká se, že každý druhý absolvent angličtiny na Oxfordu chce napsat román! A můžou si na to myslet i proto, že knižní průmysl včetně nakladatelů z USA v Británii vydělává víc než banky v City of London nebo celý britský zbrojní průmysl. Tedy především díky tomu, že angličtina má po celém světě miliardu čtenářů, a to nepočítám Číňany a Evropany, kteří čtou anglicky taky.

A v čem ta prestiž klesá u nás?

Úpadek románu souvisí s měšťanskou mentalitou 19. století, kdy romanopisci reflektovali politický a psychický stav společnosti kolem sebe, to trvalo tak do poloviny 20. století – německý autor Thomas Mann například nepíše v Kouzelném vrchu jen o švýcarské léčebně, analyzuje postavení společenské střední vrstvy a problémy nové doby. A ještě ve 30. letech minulého století platilo pro měšťany, že neznat Dostojevského mohl jen buran. Ctíme snad ještě své národní bardy? Jestlipak víte, že na pohřeb Vítězslava Hálka přišlo sto tisíc lidí a v roce 1938 po ztrátě Sudet se z Litoměřic převáželi ostatky Karla Hynka Máchy na slavnostní uložení na národní hřbitov na Vyšehradě. Oslava národní tradice upadá a střední vrstva už dlouho neurčuje život společnosti. A přestože velké národy Anglie, Itálie nebo Francie stále ještě považují svou existenci za samozřejmou, i tam literatura až na výjimky (Houellebecq) přestala reflektovat problémy pospolitosti a postmoderní subjektivismus rozdělil literaturu na ženskou romantiku a na literaturu pro muže.

Jak to myslíte?

Pro většinu mužů je dnes daleko důležitější literatura faktu. Zřejmě jde o nedůvěru k vymyšlenému, k fikci, mají stále zájem o stav společnosti a světa, ale vysvětlení hledají v literatuře faktu, nikoli v osobním svědectví a příběhu. Román se přežil. A tak sdělení básnické a umělecké upadá. Proč je o umělecké ztvárnění menší zájem? Důvod neznám, ale kult staré literatury rozhodně zanikl, vzpomeňme si na Němcovou – Babička je kultovní román nebo na Erbena a Nerudu, my už dnes takové kultovní autory nemáme. Ano, ještě například Škvorecký byl v 60. letech nesmírně úspěšný, jeho Zbabělci byli vlastně bestseller, ale to bylo také tím, že to napsal velice chytře proti tehdejšímu režimu. V exilu se naplno projevil jako antikomunista, doma psal opatrněji, ale tehdy se národ zrovna opět probouzel a touhle knihou žil. A vedle něho Hrabal, Klíma, Kundera – to byli všechno světoví spisovatelé.

A také autoři, které jste v exilovém nakladatelství Rozmluvy v Anglii vydával. Když se dnes řeknou Rozmluvy, co se vám vybaví?

„Čas oponou trhnul“. Je to už dávná minulost, prosím vás. Býval jsem nejmladší exilový nakladatel z těch osmi existujících, dnes už poslední na živu. Byla to doba studené války a my jsme zakázanými knihami bojovali proti vládnoucímu režimu. A protože tehdy měla ještě literatura obrovskou prestiž – u nás vydržel kult národní literatury déle, protože jej komunisté sice po svém ale podporovali, zejména ve škole. Propagovali Bezruče, Jiráska, Olbrachta, Majerovou, vydávali spisovatele, kteří by normálně neuspěli, jako byli Řezáč nebo Zápotocký. Bolševismus byl za Stalina nacionalistický a tak režim literaturu uznával jako takovou nejen coby propagandu a vycházelo leccos dobrého nejen z klasiky.

Nedávno jste napsal, že také u nás už o osudu literatury rozhodují peníze. Můžete to vysvětlit?

Finance kvalitu literatury zachránit nemůžou, ale nedostatek peněz má smutné následky, protože nákladnější knihy si nemůžete dovolit vydávat. Můj nakladatel například chystá rozsáhlou monografii Churchilla, o kterého je v Čechách velký zájem, nicméně by ten tlustospis stál na krámě kolem 1500,- korun, přestože jde o vynikající dílo, tak je za tuhle cenu de facto neprodejné. Malý trh ji neuživí a neuživí ani spisovatele a překladatele. Stát bohužel nepomáhá, literaturu a vydávání knih nepodporuje, vždyť jenom překlad v tomto případě vyjde na 200 tisíc. Jistěže nejsme tak bohatí jako Skandinávci, kteří svou literaturu dotují opravdu velkoryse, ale náš ostudný nekulturní stát nedělá téměř nic a ještě knihy zdaňuje deseti procenty (DPH).

Název nakladatelství Rozmluvy prý neměl znamenat dialog nebo povídání. Můžete to vysvětlit?

Smyslem názvu časopisu a nakladatelství bylo tenkrát jediné, „rozmlouvat“ lidem socialismus. Zuřila studená válka mezi západním demokratickým kapitalismem a východním totalitním socialismem (centrálně řízenou ekonomikou). Dnešní civilizační střet se odehrává mezi národním konzervatismem a globálním liberalismem. Rozmluvy samozřejmě byly konzervativní, protože pocházím z antikomunistické rodiny. Teprve v Anglii jsem ale v 70. letech pochopil, že nepřítel Západu je levicový liberál a jedině konzervatismus nikoli pravice hájí zdravý rozum civilizace a může jej snad porazit. Našinci víc než po svobodě tenkrát toužili hlavně po západní životní úrovni a zájezdech do Chorvatska, což jim nemám za zlé, ostatně nemáme moře, ale nyní nevycházejí z údivu, co se to tam na Západě děje. Vždyť i EU prosazuje pod heslem spravedlnosti šílenosti jako genderismus, různorodost a masovou imigraci.

Mě zaujalo, že vás v tom ideologickém boji podporoval americký Kongres.

Já jsem začal komerčně a vydal jsem reprint bestselleru Škvoreckého manželky Zdeny Salivarové s názvem Honzlová. Ona si sice svou knihu vydala dvakrát v Kanadě (nakladatelství ´68 Publishers, poznámka redakce), ale jejich trh byl spíš v Americe, zatímco já měl pod palcem Vídeň, Mnichov, Švédsko, Švýcarsko, kde žilo nejvíc exulantů. Pak jsem vydal Černé barony a Škutinův trhák Už jsem tady s tím vápnem, pane Werichu, takové to byly exilové bestsellery. Každé knihy se prodalo maximálně dva tisíce, což bylo hodně, výdělek libra na knize a tak 3 000 prodaných výtisků představovalo průměrný roční plat. Pak ovšem přišel Reagan a Thatcherová a s nimi dotace, které nebyly ani tak na vydávání, jako spíš na pašování.

Některé publikace se do Československa pašovaly v krabicích s Persilem – takhle jste to taky posílali?

Taky, taky, paperbacky byly malé, daly se zasypat pracím práškem a posílaly se poměrně ve velkém množství. Já byl zaměstnaný v politologickém ústavu Keston College a tak mi pomáhali studenti a dobrovolníci i má manželka denně balila, když byly děti ve škole. Tohle všechno financovali Američani a bylo to nesmírně drahé – že by ale přímo dali peníze na vydání knihy, to ne. Někdy ovšem část nákladu odkoupili – jejich pomoc spadala pod americký Kongres, aby to nevypadalo, ale v podstatě to organizovala CIA (americká zpravodajská služba, pozn. redakce). Takhle se činili všichni exiloví nakladatelé, jinak bychom mnoho knih domů nedostali.

V Londýně fungoval i Palach Press, agentura Jana Kavana – považovali jste se za konkurenci?

Ne, jediná konkurence mezi nakladateli, jaká existovala, byla mezi Indexem - nakladatelstvím bývalých komunistů v Kolíně nad Rýnem - a Škvoreckého ´68 Publishers v Torontu. Ti se domnívali, že je vydávání zakázaných knih prestižní záležitost a o autory se mezi sebou přetahovali – tak se stalo, že Hrabalovy Proluky vyšly v Indexu i u paní Salivarové.

Však vy jste je vydal taky. Jak jste se k nim dostal?

Já jsem přímé kontakty na autory neměl, dostával jsem kopie ze střediska, které vedl Vilém Prečan v zámečku knížete Schwarzenberga, jenž shromažďoval samizdatovou literaturu (Československé dokumentační středisko nezávislé literatury v německém Scheinfeldu, pozn. redakce).

Osobně jste prý knihy a tiskoviny distribuoval Čechoslovákům u moře v Jugoslávii. Jak to fungovalo?

Někde na pobřeží u chorvatského Šibeniku si jezuita Petr Kolář a Pavel Tigrid (1917-2003, vydavatel exilového časopisu Svědectví, pozn. redakce), oba z Paříže, postavili stánek. Byl jsem tam na stáži o dovolené asi dva týdny, sešel jsem se tam i s disidenty a rozdával knihy a časopisy. Češi se dost báli, na rozdíl od Slováků, kteří mi publikace trhali z rukou. Ačkoli jich v Československu byla jen třetina, platila zásada federace a povolení na dovolenou do Jugoslávie úřady udělovaly půl na půl.

Pokoušela se vás někdy ke spolupráci přimět StB?

Ne, nikdy. Na rozdíl od levicového Jana Kavana, kterého jste zmínil, dobře věděli, že by to bylo marný. Měl jsem zato slušný fascikl tajných služeb v Polsku s obdivnou zmínkou o mé polštině, hodně jsem se v ústavu zabýval Polskem, o události kolem Solidarity a papeže Jana Pavla II. byl v britském tisku i televizi velký zájem.

Váš otec prý uměl 15 jazyků?

Většinou pasivně, ale znát plynně pět šest jazyků bylo v židovských rodinách dost běžné. Mám v Izraeli sestřenici, která provádí v muzeu holokaustu Jad Vašem česky, německy, anglicky i francouzsky, nemluvě o hebrejštině. Za Rakouska jsme byli multinárodní stát, vždyť moje babička byla Češka a dokonce i v maďarském sirotčinci ji zajistili hodiny češtiny. Polsky na mě mluvila moje matka, čeština je pro Poláky dost obtížná.

Sedíme mezi regály knih, a v souvislosti s jednou o Alexandru Solženicinovi, si uvědomuji, že jeho vystoupení v televizi vás ovlivnilo dost zásadně ..

To bylo někdy v roce 1974, když jej vypověděli ze Sovětského svazu, v anglické televizi měl tehdy neuvěřitelný projev, mluvil jako vizionář o svém návratu do Ruska. Utvrdil mě v pocitu, že se vrátím domů. Proto se nám podařilo naučit nejstarší děti česky, věděli, že to budou jednou potřebovat. A skutečně, můj nejstarší syn žije natrvalo v Praze. Většina emigrantů nevěřila, že se vrátí a nemluvila s dětmi česky.

(Pokračování zítra)

Týdeník Téma, 26. září 2022, zveřejněno se svolením A. Tomského