1.

Český spisovatel Josef Roden (1891-1950) se vlastně jmenoval trochu jinak. Totiž Josef Rebec.

Povoláním byl knihkupcem, ale patřila mu i tiskárna. Pak se ovšem rovněž proslavil. Pěkně, řeklo by se, i když... Asi jen v jistých kruzích. A jak?

Ovšemže bájným cyklem románků o sličné gymnazistce z Minervy Irče Černé, který vycházel mezi roky 1917 a 1929. Jak nezapomenutelné jsou zde stránky! A příslovečnou červenou knihovnu jako by představovaly v té vůbec nejryzejší formě.

2.

Pozdější Rodenova kniha Vítr v haluzích (1935) pro změnu pojednala o pražském obchodnictvu a Bílá rakev (1935) zase byla z prostředí tuberkulózního sanatoria v horách, jaké poznal i básník Jiří Wolker. Roden-Rebec psal ovšem také verše a taky Rozmarné pohádky (1915) - pro děti. Tu jeho absolutně přeslazenou ságu o Irče - dost možná už původně psanou s vizí filmového zpracování - však už nikdy nepřekonalo vůbec nic – a překonat ani nemohlo, takže... Podívejme se teď blíž na ono veledílo, vedle kterého je skutečně i Vlasta Javořická geniální královnou.

3.

Upozorňuji přitom však, že už úvodní Irčin románek (1917) se jen během následujícího desetiletí dočkal osmi vydání a že již roku 1921 byl zfilmován s herečkou Suzanne Marwille, ale také s Františkem Smolíkem či Emanem Fialou...

Druhý Rodenův románek Irča v penzionátě (1918, film 1921) nás pak nechá sledovat i všeliké doplňování Irčiny výchovy, které jest ovšem prováděno silně "klášterní cestou", abychom tak řekli, následoval pak i třetí díl, jenže měl být původně i posledním a který se jmenuje Irča a Lexa (1919). Roku 1925 byl dokonce i zdramatizován, jakousi paní K. Lužanskou, a pouze druhý i třetí díl Rodenovy ságy dosáhly do roku 1927 pěti vydání. Téhož léta pak stříbrná plátna celého Československa zdárně opanovala i filmová verze Irči v hnízdečku (1926), v kterémžto dalším příběhu jsou oba hrdinové i sezdáni - a Irča již čeká dítě.

Nu, a celý mistrný cyklus poté uzavírá ještě magické Irčino tajemství (1929), kde se náš sympatický pár stává i rodiči.

4.

Zkrátka... hezké.

Už mimo řadu přitom ještě leží Rodenova kniha Martička kouzelnice, kterou až zbytečně podrobně rozebírá historik Josef Hrabák ve své nepříliš dokonalé knize Od laciného optimismu k hororu (1990, str. 138-143). Toto literárněvědné dílo tu však nesuplujme a vraťme se radši zpátky k naivně snivé Irče i k jejímu bankovnímu úředníku Lexovi a - sláva, sláva - spějme již s nimi pražskými ulicemi na Petřín, kde už tehdy stála socha Karla Hynka Máchy, i když ani tehdy určitě ne kamenná, jak se (zřejmě záměrně) mýlí textařka Gábina Osvaldová v hitu pro Lucii Bílou Láska je láska.

5.

Už tenkrát se ovšem u té sošky tvůrce Máje konávala dostaveníčka.

Já sám to bohužel neznám a nikdy jsem ho zde neměl. O to víc mě proto něco podobného zajímalo. A také v Rodenovo pojetí.

Začetl jsem se a hle, jaké to rande!

A dokonce... Dokonce probíhající i za asistence samotné Irčiny mamičky!

A dále... už jenom bez komentářů a doslova cituji:

6.

Lexa přichází. Irča dosud sedí zamyšlena, nevědoucí, že žije.

Lexa se před ní zastaví, podívá se na ni a usměje se. V této chvíli je Irča tak krásná, že mu dech zalévá neobsáhlý pocit štěstí.

Mamička klade výstražně prst na ústa a ukazuje němě na místo vedle sebe. Němohra se odehrává dále. Lexa se dotazuje očima a mamička mu odpovídá krátkým zavrtěním hlavy, které znamená: „Nechte ji.“

Konečně se Irča vrací skutečnosti a vidouc Lexu podává mu ruku a červená se.

„Již jsi zde, Lexo?“

A Lexa se jemně táže: „Kdepak jsi byla, Irčo?“

Irče zatřepetal úsměv jako motýl kolem rtů: „Byla jsem daleko... Lexo... Velice daleko. Zatoulala jsem se ti. Měla jsem křídla a letěla jsem do neznámých zemí, kde mne přijali s otevřenou náručí a říkali mi princezno...“

Něco bílého a krásného přeletělo Lexovou tváří. „A prince jsi našla?“

Irča chytá jeho ruku, tiskne ji a říká: „Našla...“

A zase Lexovo jemné: „Našla? Opravdu?“

Irča se dívá k zemi a lehce vydechuje: „Byl dobrý a hodný. Měla jsem ho tolik ráda...“

Lexa se dívá do modrých tůní jejích očí: „Se sny spojujeme vždy určité představy osob. Kdo byl tvým princem?“

Cosi jásavého vylétlo z Irčiných rtů, jásavého, zvonícího čistým vzduchem, cosi svěžího, radostného a zpěvavého: „Lexa... Ty... ty... můj hlupáčku...“

Převzato z literárního časopisu Tvar (rozšířeno)