1.

MOTTO: Fencl se nás pokusil unudit k smrti svou špatně léčenou posedlostí.
Z kritiky mé knihy Američan zemře v Brdech v měsíčníku Plž (11/2008, také na internetu)

2.

Nejsem určitě úplně normální, ne, to vám nemusím vysvětlovat.

A ačkoli toužívám konečně už dokončit určité své léta rozepsané romány, kterými si jaksi i doplňuji někdejší svůj život, zničehonic koukám, že jsem se i krapet etabloval jako zaujatý komentátor pokleslé, nicméně i té poutavé a kvalitní dobrodružné literatury. A to ne jenom tady na Neviditelném psu a ve Tvaru...

Proč nakonec ne.

Právě tak to chodívá. Něco jste chtěli, ale znají vás díky úplně jiným pí..vinám a vám ty "viny" ani nevadí.

Proč by taky měly? Brak plus dobrodružství a hranice jich obou jsou i témata, která mě fascinují a baví, kterýmžto pádem hola, i dneska se pokračuje v letu nad minovým polem. Kam? Ne, v třesoucích se rukách tentokrát nehnětu žádný svazeček beletrie, nýbrž jeden pověstný literární časopis z Plzně plný veršíků, veršů, povídek a... A také kritiky.

3.

Ano, ano, kritiky. A právě u té bych se, s dovolením, protentokrát zastavil, přičemž tu jedinou a konkrétní kritiku, o které chci pojednat, dala docela nedávno dohromady jistá Mgr. Dagmar Kuncová (nar. 1980), jinak taky středoškolská pedagožka a učitelka angličtiny v Rokycanech (bydlící ale v Plzni).

Vysokou školu zvládla DK hravě, ale literární kritikou, ctnostnou to činností, se zatím zabývá spíše jen příležitostně. A jde jí to?

Jde. Podle všeho, co jsem už od Dagmar přečetl, i dost dobře - a koneckonců jsme se několikrát i osobně setkali. Je hezká... a působí na mne také jako vysoce praktická a inteligentní slečna, na kterou v celé řadě oblastí (a obzvlášť pak těch technických) ani zdaleka nemám.

Dáša je chytrá a poznala to a nejspíš mnou i mírně (anebo spíše pořádně) pohrdá, nicméně jedno jí chci a musím přiznat. Výrazně vysokou schopnost odstupu od "materiálu" i talent objektivity.

A ta dáma je taky svá, tak jako ostatně i já, a bezesporu bystře zvládá oddělit osobní averzi k autorovi od (případné) averze k jeho dílu.

Což je fajn.

Už roku 2007 uveřejnila DK v Plži stať Tajné přání paní Ivany, která se zabývala mou v pořadí pátou knížkou Zabiju Putina v Karlových Varech, a věru to není adorace. Přesto ale uznávám, že dost moudrý pohled na věc i brilantně nahozený text.

Od té doby však uplynul více než rok a Dáša se chutě pustila i do mého dalšího knižně vydaného dílka Američan zemře v Brdech (NAVA 2008), k čemuž už chci říci víc.

4.

A co? Podle mého názoru je Američan má (zatím) nejhorší knížka.

Na druhé straně ale ne špatná. Každopádně však obsahuje i pár takových povídek, u kterých vnímám, že to není úplně ono, nicméně v knize jsou, nakonec jsem totiž pragmaticky usoudil, že už to lépe přepsat nedokážu. A špatné přece nejsou, říkal jsem si, i když, pravda, nějaký prašivý génius by tady vytěžil víc.

Génius bohužel nejsem, a tak co? Jako? Vydám to.

A jenom tak bokem už upozorňuji, že se uvnitř mého počítače vyskytuje i značné množství dalších povídek, které bych naopak do té knihy o Brdech nikdy nevstrčil. Jsem totiž vcelku vzato soudný.

5.

Přestože se však považuji za "soudného blázna", zajímají mě i soudy jiných, a to třeba časopisu Salon, který mou novou knížku, i když krátce, pochválil dne 20. 11.

Ale také kritik Jan Nejedlý (nar. 1971) Američana adoroval, možná až přehnaně, a to dokonce na rozhlasových vlnách, ba i v Lidových novinách, kde z něj vyřezal i chrabrého adepta na tzv. knihu roku.

Zato scifistický měsíčník Ikarie uveřejnil ne moc kladnou recenzi Milana Pohla, který mi na jejím konci přidělil pouhé dvě hvězdy - z pěti. Jak to?.

Snadno. Nejen dle Pohla se prý totiž pozná pisálek od profesionálního autora podle toho, že druhý z nich netvoří jen proto, aby se vypsal z denních starostí, životních zklamání a mindráků, nýbrž tvoří i "pravidelně a stále", a tedy i když nemá náladu.

Tak je to, jenže já jim prý onu typologii narušuji.

Hm. Jak na to celé Pohl vlastně přišel, to spíš jen tuším, nejspíš si ale vydedukoval průběh mého průměrného pracovního dne čistočistě jenom z obsahů mých povídek!

A dál?

Pohl obsah mé knížky "o Brdech" označil za málo provokativní, tedy vzhledem k názvu, ale to mi vlastně nevytýká a já se navíc i velmi rád dočetl o ruce "zkušeného a vypsaného" autora, u kterého by se prý mohla či přímo měla učit i většina tuzemských sci-fi a fantasy spisovatelů.

Což mě jistě potěšilo, obzvlášť když jsem se i dozvěděl o své nepochybné schopnosti vytvořit "jistou atmosféru a působivost", ale nejen to. Právě ty povídky, u kterých jsem původně tak váhal, označil Pohl za nenápadité variace. A ne že bych mu přímo a rovnou dával za pravdu, pokorně však i uznávám, že právě jen jako pouhé variace může je leckterý sečtělý znalec i chápat.

A kromě toho?

Pohl považuje za nudné, že se mi do celé řady příběhů až notoricky vrací stále tatáž postava jisté Ivany, ačkoli její situace bývá se situací v jiných povídkách knihy neslučitelná.

Až téměř jako by se autor snažil vychrlit všechny možné způsoby, jimiž by mohl jeho vztah s Ivanou pokračovat, připadá Pohlovi. Podobný přístup by možná ocenil psychoterapeut, ale..."

Ale dost. Více už Ikarie 222 z října 2008 a... A když si odmyslím dost častou chybu mnoha kritiků (ale naštěstí ne všech), s níž až poněkud automaticky (anebo prostě bezděky) ztotožňují autora a jeho hrdinu, vcelku nemohu než s Pohlem souhlasit.

A to i navzdory tomu, že svůj posudek končí názorem, podle něhož "nemám co sdělit".

Nu, což. Totéž svého času vytýkali i mému oblíbenému Robertu Louisi Stevensonovi...

6.

Ale dejme sbohem Ikarii, i když vlastním všechna čísla, a otevírám opět zmíněný už Plzeňský literární život (11/2008), jehož šéfredaktorem je od začátku, a tedy už sedm let Vladimír Novotný.

Američana přidělil ke zhodnocení osvědčené už angličtinářce Dagmar Kuncové, která se loni popasovala taky s mým Putinem, a výsledný článek mě napůl pobavil, napůl takřka dojal.

Jak to? Podle mého skromného názoru je to ve většině pasáží až křišťálově čistá ukázka toho, jak se recenze (anebo kritika) psát nemá, a zdá se mi tudíž neuvěřitelné, že tak inteligentní dáma dokázala zplodit něco takového. Být dr. Novotným, tak bych jí totiž podobný příspěvek s úsměvem vrátil k přepracování.

Tak. Nicméně se i domnívám, že to vše mohlo být i trochu jinak... a že přední český kritik Novotný se občas stává i poněkud škodolibým, i rozhodl se, že Dášu protentokrát nechá povařit ve vlastní šťávě. Text klidně zveřejnil, ale mně připadá ve svém vyznění až tak fascinujícím příkladem úpadku současné kulturnosti, že ho podrobím pitvě.

7.

Do toho! A pravda, zabírám už zase místo rozumnějšímu světu a mohl jsem taky na Kuncovou reagovat ve vánočním čísle Plže, vždyť prostor by mi dali. Možná. Dášina práce mě však nejenom rozesmála, ale naplnila i určitou něhou, ba až soucitem s mladou dámou a tvůrkyní (a jistě i žáky těžce zkoušenou pedagožkou). A tak bych se Plži radši protentokrát vyhnul, vždyť si nebudu brát servítky a jak už je mým zvykem, pokusím se až o maniakální upřímost, která by ve svém efektu mohla Plže sledující autorku Dášu dovést třeba až k pokusu o sebevraždu, co já vím, zatímco na Psu si to nepřečte, když to navíc zamaskuji obecným titulem a pokud se ještě k tomu opravdu pokusím o určité zobecnění.

8.

Ale už k věci! Dagmar Kuncová nazvala svůj článek Fenclova nekonečná psychoterapie a charakteristické je, nakolik se již od začátku zabývá mnou, a jak málo mou knihou. Hned v úvodu třeba konstatuje, že si mě "už nedovedete představit bez mé věčné múzy Ivany", což je je ovšem tvrzení přinejmenším diskutabilní.

Pravda, v pěti z šesti mnou napsaných a vydaných knih sice "paní Ivana" vystupuje, ale zrovna tak ony knihy obsahují i příběhy jiných hrdinek.

I kdyby však neobsahovaly, tak současné těžiště mé tvorby přece leží úplně jinde a nejspíš právě v těchto článcích pro Psa. Ne? A co říkáte? Omlacuji vám snad tady Ivanu denně o hlavu jenom proto, že mi dala roku 1995 košem?

9.

Ale budiž! Přistupme i na to, že mě Kuncová propírá pouze jako beletristu. I tak ale propírá důkladně a zná i skutečnou epizodu mého života, již líčí takto pohádkově: Pro ty, kteří snad onen příběh ještě neznají – pan Fencl kdysi zahořel láskou ke krásné, leč zadané poštovní úřednici Ivaně. Ta ho duchapřítomně odmítla, čímž si zajistila doživotní účinkování ve většině spisovatelových próz.

Což je pravda, jenže dál? Víme. Hned v dalším odstavci totiž DK vysloví i ten názor, že vzhledem k obsahu neměla nikdy má knížka vyjít v edici Krimi, alebrž v edici Česká beletrie. A proč to? V KRIMI po ní prý dozajista nesáhnou "ti praví" adresáti.

10.

Přejděme však už po tomto správném postřehu k jednotlivým povídkám. Kuncová nejprve hodnotí tu titulní a sice ji označí za "aspoň trochu smysluplnou", žasne však permanentně nad tím, že místo špionáže a Jamese Bonda opětovně vyžívám spíš jen "balastu" takovýchto situací (a umně cituje): Kolik let jsem ji už vídal – lítaje z práce domů a zase do práce, jak dlouho s ní měnil nezávazné pozdravy a věty, jak dlouho jí nosil drobné dárky, ani už nevím, ale od jednoho slunného dne se mi Ivana už jenom nelíbila, začalo to být víc, zamiloval jsem se nebo co, a protože byla vdaná, představoval jsem si naivně, že s nimi budu moci kamarádit... A také: Toho slunného odpoledne jsem tam S NIMI stál a pošetile věřil, že pocity přetrvají navždy. Viktorie, Richard, zrovna jako Ivana, Ivan, a nezáleželo na tom, že přicházeli až z druhého konce světa.

11.

Všimněme si teď ale výběru obou citátů. Ano, autorka sice proklamuje, že jde o ukázku jakéhosi balastu, nicméně jako by i záměrně vybrala zrovna takové pasáže, v kterých se hrdina (i nadále ho přitom pošetile ztotožňuje přímo se mnou) poslušně hlásí spíše k lásce ke smíšeným párům než k ženám, čímž ovšem Kuncová přidává citované povídce na zajímavosti a fakticky i dokazuje... Přinejmenším určitou její neotřelost, zatímco však mluví o otřelosti.

Schválně? Kdo ví, ale v podstatě vůbec nevěřím, že by mi toužila dělat reklamu. I tak tu ale podle mě zůstává i určitá možnost, že tak jednala nevědomě či spíše s typicky ženskou intuicí.

12.

Kritička Kuncová, abych to už poprvé shrnul, ke mně chová jistou proklamovanou averzi, nicméně si zároveň zakládá i na schopnosti se nad podobně osobní averze povznést a zůstat objektivní. Daří se jí to?

Místy ano, řekl bych: a stojíme už před hodnocením i vůbec nejdelší mé povídky, hororu Hvízdající chatrč.

Celkem se ctí se zúčastnila i jedné literární soutěže, tvrdí DK. Ale mýlí se. Chatrč nikdy nikde nesoutěžila. I čtěme dál. Dojem z celkem dobře napsané povídky Sedm korun kazí skutečnost, že ji autor ukradl E. A. Poeovi.

13.

A je to tady: přímé obvinění. A já na to? Ale ano, pravda. Taky v památných Příbězích Arthura Gordona Pyma dojde ke kanibalismu mezi trosečníky na opuštěném člunu, jistě. Jenže jiná spojitost už tu není.

Snad jen ta, že jsem Poeův román v povídce schválně zmínil, ale DK jej patrně stejně nikdy nečetla, takže co? Přitom však nechci ani tak poukazovat na nevalnou sečtělost slečny DK, jako na nevalnou sečtělost celé její generace, a to i její vzdělanější části.

14.

Tato dnešní nesečtělost ale DK nijak nezabrání, aby už vzápětí nepřipomněla, že má další povídka Právě to, co se stát nemůže, "nepokrytě čerpá z Wellsovy Války světů".

Čerpá? ptám se však já. Je to opravdu tak?

Inu... Wells a já jsme oba napsali o útoku mimozemšťanů a o obraně Země. To však je taky to jediné, co obě prózy spojuje, i když...

Jistě, uznávám, můj hrdina se dovídá o invazi z rádia a ta situace vskutku vznikla v mé mysli pod vlivem toho, co jsem jako dítě slyšel o Válce světů, ne ale Wellsově, nýbrž Wellesově. Ne, nikdy jsem tu slavnou rozhlasovou hru neslyšel a ani ji nečetl, přesto však prý...

15.

Budiž však! DK prokazatelně našla pararelu a nic mi ostatně ani nevyčítá a taky já uznávám, že pořád ještě mohu být za její slova rád. Ach, běda, co však přinese závěr? Co? Vida!

A už je to tady! Dokonce i vážně míněná pochvala mých povídek Pronásledování paní Ivany (příběhu stalkingu, který je podle Kuncové "vůbec nejlepším dílem mé kariéry") a Za mámou (což je próza, se kterou jsem skutečně a asi nějakým omylem vystupoval i v Maďarsku na setkání evropských spisovatelů a která byla do maďarštiny i přeložena a dokonce měla původně vyjít jako samostatná kniha).

16.

Ivo Fencl není špatný spisovatel, uzavírá konečně to celé Dáša Kuncová. Má nápady, a pokud zrovna ne, přečetl toho mnohem víc než běžný smrtelník, takže pro něj není problém nenápadně si něco od kolegů "vypůjčit".

Aha! A je to zde zas! A co asi tak dodat k tomuto (nejméně už druhému) obvinění z plagiátorství? Nevím, ale určitě vím jedno. Nejsem nijak zvlášť sečtělý.

I kdybych ale byl, rozhodně bych žádnému svému žijícímu kolegovi a ani ne zemřelému už klasikovi nic z jejich knížek "nešlohl". A jistě, taky Poe psal o trosečnících, i katastrofisté a velmistři sci-fi o útocích nepozemšťanů, ale...

A jistě, i jiní už napsali i parodie na okultní povídky, tak například Stephen Leacock, a právě od něj jsem si skutečně i vypůjčil... asi tak půl věty. Jenže právě to už DK netuší – a nejspíš ani Leacocka nezná, tak jako nikdy ani nečetla Válku světů, ba ani Příběhy Arthura Gordona Pyma. A já snad ano?

Ano. A přelouskal jsem to v poklidu už v dětství, kdy ještě ani zdaleka nevládla televize a neútočil na nás internet. Byla to jiná doba a Literární poklesky jsem hltal ovšem také, ale že bych nějakým úhrnem přečetl "mnohem víc než běžný smrtelník"?

Spadli jste do bezu? Přečetl jsem jen víc, než slečna Dagmar Kuncová.

A možná i víc, než současný průměrný třicátník (a to i vysokoškolsky vzdělaný). Také o tom sice trochu pochybuji, ale stejně ať je to i pointou tohoto článku (anebo smutným povzdechnutím). Neboť pojednou skoro všichni žijeme ve vizuálním světě, kde stačí znát stále méně... a méně... a méně. Ve světě, kde stačí přečíst i velice málo – a jste vnímáni jako sečtělec. A jistě, lze se nad tím pousmát, ale můžeme se i dát až do pláče.

17.

Skutečně smutnou je ale Dášina představa, že sečtělost kráčí ruku v ruce s příležitostí vykrádat. A ta vize mi přijde přinejmenším stejně trapná, jako je trapná i dnes tak normální nesečtělost většiny dětí, ale nejen až dětí, už i jejich učitelů... A právě jedním z takových pedagogů je bezpochyby i DK, jinak inteligentní a praktická žena, která však povětšinou nemá o skutečném kontextu, do kterého by mohla zasazovat nějaké povídky, ani ponětí. Tedy když si odmyslím, že si přečetla anotace, které mou knížku porůznu propagovaly. I z nich čerpala, ale co! A než to s ní všechno skončím, všimnu si ještě něčeho!

Dáša totiž ve finále oné své kritiky v Plži uskutečňuje i další veletoč a zničehonic mě (už zase) nebere jen jako "Ivanina beletristu", ale spíš co publicistu. A čtu: Takový Neviditelný pes už se pod tíhou jeho textů začíná pomalu, ale jistě materializovat. A to je problém, zdá se Dáše. Fencl se totiž neustálým chrlením nových prací umělecky vyčerpal.

18.

A tak nám to i konečně vysvětlila. Neboť publicistika musela podle slečny Kuncové zřejmě až totálně vybombardovat můj mozek a zdevastovat mou invenci beletristy – a ona, Dáša, to přece ví. A ne snad?

No comment. A i kdyby tomu tak bylo, Dášo, tak slyš jen drobnou, opravdu droboulinkou poznámku. Valná část knihy Američan zemře v Brdech byla sestavena z mých už starších věcí a jednu tu povídku jsem opravdu dokonce vymyslel už v devíti letech, no... A pravda, vše bylo ještě dotaženo a doladěno roku 2008, často však již pouze minimálně. A minimálně momentálně píšu i jakoukoli beletrii! Tak. Jenže má milá kritička ví, že jsem se vyčerpal... a že právě Američan je toho dokladem. Hm, a co si myslí?

Že bych svého Američana dozajista napsal a sestavil nějak lépe, kdybych ještě průběžně nepsal sem na Neviditelného psa?

Patrně.

19.

Fencl kdysi řekl, že své psaní bere jako terapii, pokračuje Dáša. I je tedy na místě zamyslet se nad úspěšností takové léčby, uvážíme-li, že jeho hlavní trauma, totiž odmítnutí Ivanou Č. z Macháčkovy ulice, je záležitost již třináct let stará... A v tom mi autor připomíná i pubertální dívenky, které sní o svém vyvoleném a vymýšlejí si stále nové a nové situace, jež v myšlenkách se svým milým prožívají, a rozdíl je jen v tom, že ony dívky z takového snění brzy vyrostou.

Tak! A to jsem to dostal, což! Dostal. I kdyby to ale byla pravda, tak jak to, proboha, souvisí? Jak tato autorova obsese Ivanou souvisí s kvalitou vlastních povídek, paní Kuncová? A naopak vzato: I kdyby byly některé slabší (jako že jsou), jak jste, propána, došla až sem a k tomu, že vznikly někdy letos a tedy až po třinácti letech od "osudného Fenclova roku" 1995, kdy mu bylo jedenatřicet a dostal od Ivany košem?

Ony totiž letos nevznikly, až na výjimky, a byly jenom dokončeny.

20.

Ale i kdyby vznikly!

Chcete snad jejich efekt skutečně hodnotit prizmatem toho, zda ještě onu Ivanu pořád... miluju?

Je to totiž dost komické. A ještě komičtější se mi zdá mi tuto potenciální lásku vyčítat, a to právě ve chvíli, kdy už nejspíš mohu jenom sklesle konstatovat, že tato zřejmě nenaplněna odumřela...

21.

Není mi jasné, na co pan Fencl při sestavování této knihy myslel, i když si tipnu, že to začíná na I, končí pak už definitivně slečna Kuncová.

Ehm! Ujišťuji vás, vážená Dášo, že jsem na Ivanu už letos opravdu příliš nemyslel - i buďte proto klidná.

Myslíte si však vy sama, že jsou předmětem kritikovy práce i podobné analýzy citového autorova rozpoložení?

Váš písemný výtvor v Plži mi, nezlobte se, opravdu přijde nejen komický, ale skutečně až dojemný, a jestliže jste i sama připomněla pubertální dívenky snící o svých idolech, nemůžu se zase já zbavit pocitu, že mnohá vaše věta zakrývá i pobavující žárlivost. Žárlivost na "mou" Ivanu, žárlivost, která prosvítá celým článkem a paralyzuje celé jeho úseky, až se úplně vytrácí jejich funkčnost. Ano, chápu. Možná mě i (současně) nenávidíte a milujete, ale... Ale stejně mi řekněte: KDE? Kde jenom zůstal skutečný rozbor textů, těch zcela nezávislých na autorovi, paní učitelko?

Váš "pozoruhodný" způsob hodnocení bych pro dnešek každopádně označil i za velice, ale velice názorné předvedení toho, jak kritiku docela určitě a nikdy nepsat.