„Čím to je?“ ptal se kdysi Oscar Wilde (1854-1900). „Kdykoli se mnou lidi souhlasí, cítím, že se pletu.“ Těžko najisto říct, čím to bylo. Ale vím, že jednu knihu jeho aforismů dal roku 2000 do kopy Daniel Samek (Nesmrtelné myšlenky, nakladatelství AURORA).

Šťastně to tenkrát inspirovalo Alexandra Tomského - a dal dohromady Moudrost a vtip Oscara Wildea (ROZMLUVY, 2008, s nakladatelstvím LEDA). Zeptal jsem se ho při jednom z mála našich setkání: „A čet´ jste Ecovu přednášku Wilde. Paradox a aforismus?“

„Ne.“

Přednášku přeložila Alice Flemrová (2004) a Eco (1932-2016) ji pronesl na Boloňské univerzitě 9. 11. 2000. „Není nic obtížněji definovatelného než aforismus,“ tvrdí autor Jména růže a vymýšlí synonyma. Aforismus je rčení. Je to výrok, ale výstižný. Může to být pravidlo, podle kterého zkoušíme žít.

Jenže tu je problém. Aforismus nemusí být pravdivý. Bývají, ale není to podmínka. Některé aforismy nejsou košer. Dokonce lžou. Ale Eco říká, že chtějí alespoň prohloubit bod, ve kterém působil běžný názor povrchně.

Takže nevíme zase nic. Leda to, že PODMNOŽINA aforismů jsou PARADOXY. Každý pravý paradox je vždycky aforismus, ale ne každý aforismus je paradox.

Příklad jednoduchého aforismu: Pes, který štěká, nekouše. Příklad paradoxu… „Hm, nic mě zrovna nenapadá,“ říkám já, zatímco Eco položil otázku: „Jak poznáte, že paradox NENÍ pravý, a je to JEN aforismus?“

Odpověď: „Převrátíme ho.“

Vtip je v tom, že se některé paradoxy převrátit nedají. Jiné ano. A právě převrátitelné paradoxy jsou aforismy.

Nezní to, vím, stále srozumitelně, ale Eco prokázal, že valná většina Wildeových paradoxů jsou „jen“ aforismy.

Je-li aforismus v rozporu se všeobecným míněním do té míry, že se zdá nepřijatelný (říká Eco), a je-li nositelem pravdy, i kdyby těžce přijatelné, až po uvážlivé redukci své formy, je to paradox.

A paradox se liší od aforismu tím, že chce být vnímán jako pravda, ačkoli se tváří duchaplně. Přitom se paradox tváří jako lež a my teprve musíme odhalit, zda nemá pravdu. Ale často, na to se připravme, narazíme na rozpor (ne-li hiát) mezi provokací a obecným míněním.

Což je vše krajně nehezké, protože zase nevíme nic. Štěstí, že zrovna Wildeovy paradoxy jsou prý převrátitelné neboli „mutovatelné“ dost často.

Příklad: Žádný ženatý muž není přitažlivý, leda pro svou ženu, a často, slyšel jsem, ani pro ni ne.

Všimněme si, že převrácení (mutace) může být pravdou zrovna tak: Každý ženatý je přitažlivý, leda pro svou choť ne; ale často, jak jsem slyšel, dokonce i pro ni.

Ale to pořád chápeme málo. Příkladů to bude chtít ještě pár. Wildeův jen zdánlivý paradox:

Rozhovor by se měl dotknout všeho a neměl by se na nic soustředit. Převrácení: Rozhovor by se neměl dotýkat ničeho, přitom se soustředit na vše.

Což má Eco za příklad lability paradoxu. A má pravdu. Naštěstí uměl Oscar Wilde trousit i perfektní, to znamená nemutovatelné paradoxy. Příklad:

Sobectví není, když žijeme, jak se nám líbí. Sobectví je žádat jiné, aby žili, jak chceme my.

Nebo: Na pomluveném ženu vždy něco magnetizuje. Koneckonců… něco na něm musí být.

Nebo: Umím odolat všemu krom pokušení.

Nebo: Lži jsou pravdy druhých.

Nebo: Lidumilové ztrácejí smysl pro lidskost. To je pro ně příznačné.

Nebo: Jsi-li zamilovaný, zprvu klameš sám sebe; nakonec druhé.

Nebo: Ženy v nás vyvolávají touhu tvořit díla, aby nám bránily v jejich realizaci.

Nebo: Náboženství umírají, je-li dokázána jejich pravda, a věda je pouhý archiv mrtvých náboženství.

Nebo: Nuda je dospění vážnosti.

Nebo: Jenom mělký člověk se zná.

Nebo: Můžu tolerovat chladnou sílu, ale chladný rozum, ten je nesnesitelný.

Nebo: Když říkáte pravdu, buďte si jistí, že budete dřív či později odhaleni.

Nebo: Jen mistři stylu umí projít nepozorovaně.

Jenže pravdivost jiných Wildeových paradoxů (a to i těch, kde nelze provést mutaci) buď není prokazatelná, nebo je na diskuzi. Tyhle jeho výroky jsou totiž prezentovány jako provokace. Příklad: Špatnost je mýtus vynalezený prostomyslnými, aby si vysvětlili přitažlivost jiných.

Nebo: Nic, co se přihodí skutečně, není důležité.

Nebo: První povinnost životu je být co možná nejvíc umělí. Druhou ještě nikdo neobjevil.

Jak vidíte, jsme pořád tak trošku vedle. Ale Eco se koneckonců obíral i jinými autory paradoxů a cenil mezi nimi Karla Krause (1874-1936). Kraus:

Skandál začne, až když mu policie udělá konec.

Nebo: Blázni jsou uznáni za blázny teprve proto, že se po internování chovají neklidně. I Kraus nicméně nasekal nějaké nemocné alias mutovatelné paradoxy, a tedy aforismy o dvou - vzájemně si protiřečících - variantách. Příklad: Nic bezednějšího, než povrchnost žen. Převrácení: Nic povrchnějšího, než bezednost žen.

Existoval nicméně chlapík, který ze sebe sypal ryze nemutovatelné paradoxy: Stanisław Jerzy Lec (1909-1966). Příklad: Strašný je roubík pomazaný medem.

Nebo: Zdálo se mi o skutečnosti. Ó, úlevo probuzení.

Nebo: Sezame, otevři se, chci ven.

Nebo: Trpaslíkům se musíš klanět hluboce.

Nebo: Svědomí měl čisté. Nepoužité.

A Umberto Eco dokonce tvrdí, že u Lece našel pouze jediný aforismus-paradox, který šel převrátit: Uvažuj, než začneš myslet.

Závěrem příklad převrácení paradoxu, které sice lze realizovat, ale vyjde lež. Wilde: Je opatrnější smýšlet o všech dopředu špatně, dokud nezjistíme, že je někdo dobrý; ale dnes to vyžaduje nekonečnou řadu pátrání.

Převrácení: Je opatrnější smýšlet o všech dobře, než zjistíme, že je někdo špatný; ale to dnes vyžaduje nekonečnou řadu pátrání.

Výsledek téhle závěrečné „transmutace“ je evidentně nepravda, ale Oscar Wilde byl ostatně především moralista, satirik a kritik mravů (ač to zuřivě maskoval) a do úst lorda Wottona (mentora Doriana Graye) úplně vědomě umístil celou sadu klišé.

Wotton: Vražda je pokaždé přehmat. Neměl bys dělat nic, o čem nebudeš moct vykládat po večeři. Což autor sci-fi Robert Heinlein formuloval skrz jiného hrdinu takto:

Bezdůvodné probuzení by se nemělo trestat smrtí, aspoň ne bez předchozího uvážení. A dodává: Správný způsob, jak přerušit větu, co začíná „nic mi do toho není, ale“, je umístit za „ale“ tečku; ale nevykládej na tečku nadměrnou sílu; proříznout mluvkovi hrdlo by ti přineslo jen chvilkové potěšení, načež bys o tom musel zbytečně přemýšlet.

Ale k Wottonovi. „Co potřebuji, jsou informace,“ říká. „Přirozeně ne užitečné, ale ty zbytečné.“ Tohle si někam napsal skladatel Hapka, ale to samozřejmě mnoho neznamená, protože Michal Horáček dosvědčuje, že Hapka interpretoval jako pouhé informace i pokusy o atentát. Sletěla před něj z lešení trubka, cinkla o Dlážděnou a on řekl: „To bylo cis.“

A mezi další klišé lorda Wottona patří: Nepotřebuju peníze, ty potřebuje jen ten, kdo platí účty, a já své účty neplatím nikdy. Když si to přečetl Mark Twain, postavil na tom celou povídku Milionová bankovka (1893), ale to nic není proti tomu, že Wotton a Wilde patrně listovali Manifestem Komunistické strany (1848), jelikož Dorianu Grayovi sice nikdo neříká, že proletáři „mohou ztratit jen své okovy“, ale je upozorněn, že ta „skutečná“ tragédie londýnské chudiny prostě tkví v tom, že si „nemůže dopřát, než odříkání“. Asi ne nadarmo byl Wilde i autorem Lidské duše za socialismu (1891). Oproti tomu jeho fiktivní lord Wotton zas inspiroval jistého katalánského surrealistu (1904-1989), když řekl:

Každý efekt, který vyvoláme, nám dělá nepřátele. Hm. Abys byl, Doriane, oblíbený, je třeba být průměrný.

Dalí: Jste-li podprůměrní, tak třebaže se budete snažit malovat velice, ale velice špatně, bude pořád vidět, že jste podprůměrní.

Rozhovor s Umberto Ecem: https://www.youtube.com/watch?v=M8IWTOFNlOc