Jak by psal Charles Dickens, kdyby teď koukal do dvou monitorů před sebou? Jeden vynikající bohemista ze Zdic mi tvrdil, že stejně. To, co by Dickens „dělal v počítači“, přece stejně prováděl „ručně“. Nebo tady existuje jakýkoli klíčový rozdíl? Pravděpodobně ne.

Leda v čase. Rok psaní možná nemusel být celým rokem psaní. Ale řekl bych, že by autor Olivera Twista nejspíš ani nechtěl psát o moc rychleji. Jednoduše psal tak, jak přemýšlel; i když…

Takhle jednoduché to nebude a legendární Truman Capote někde vtipně píše: „Thackeray je dobrý spisovatel a Flaubert velký umělec. Trollope je dobrý spisovatel a Dickens velký umělec. Colette je dobrá spisovatelka a Proust velký umělec. Katherine Anne Porterová byla vynikající, skutečně byla výjimečně dobrá spisovatelka, a Willa Cartherová byla umělkyně. Ale zrovna mě nenapadá nikdo,“ vtipkuje Capote, aniž by myslel na sebe, „o kom bych dneska mohl říct, že je velký umělec.“

Truman toto řekl svému zpovědníku Lawrenci Grobelovi ještě před nástupem počítačového věku a „počítačového“ psaní; ale určitě teď pochybujete spolu se mnou, že modernější technologie vygenerovaly větší počty „umělců“.

To bychom měli dávno ovčáky na to vycvičené a těchto „umělců“ stáda či hejna. Technologie jsou čímsi fascinující, vždycky, taky je strašně obdivuji, ale nakonec nezkonstruují ani víc „pouhých“ paní Porterových. Katherine Anne Porterová, dodejme, žila v letech 1890-1980, vedle četných povídek napsala román Loď bláznů a celkem třikrát ji nominovali na Nobelovu cenu za literaturu.

Technologie ani nenasekají vyšší množství „vynikajích, skutečně vynikajích“ spisovatelů či spisovatelek. Ale jistě! Ty dva monitory plus funkce DELETE mají výhody, o tom se debata ani nepovede, ale spisovatele samozřejmě nevytvářejí. A někomu to bude znít rasisticky, ale často se tak musíte narodit. Výše zmíněný Charles John Huffam Dickens (1812-1870) sice neměl před napsáním Davida Copperfielda (například) přímo křeče a porodní bolesti, nicméně takřka jako nějaký pomatenec z Bedlamu (londýnský blázinec) se riskantně prodíral těmi nejpodivnějšími místy tehdejšího nočního Londýna a jeho - zatím beztvarý - román bylo totální břemeno, se kterým se přes den zamykal v bezpečné pracovně, ale stejně dlouho neuměl začít. Protože ještě nebyly počítače?

V nějaké science fiction ze století páry to možná bude jednou ten důvod, ale britský spisovatel a kritik Peter Ackroyd (*1949) uvádí, že se Dickens jednou komusi svěřil s tím, že sám nikdy nezačal dřív, než měl příběh vymyšlený „do posledního detailu“.

Řekne se samozřejmě ledacos, a sice to velmistr mohl říct, ale jinou pohádkou bude, že tyhle jeho detaily, daleko dopředu upředené, posléze směly měnit orientaci, vzhled i polohu.

Psal instinktivně. Do náruče nabíral nejen celý svět, ale kilotuny svobody. O tu se vždycky bál. Z jedné strany měl obrovskou a notné závisti hodnou kontrolu nad vlastním příběhem (Alexandre Dumas ji měl samozřejmě taky), jenže vlastní vyprávění ho - paradoxně - ovládalo jako žáčka a krystalizovalo bez Charlesova vědomí či jeho vůle. Byl něčím vyšším dosazený bod do středu stínů, které bereme jako svět a které tak srdnatě bral taky on. Ale proti jeho románům to byly stíny. A před svým niterným, vnitřním zrakem sice viděl prokreslené scény, ale myšlenku, tu neuvidíte, takže mu ji ony vize každou chvíli přebíjely. Musel se tomu bránit. Nikdy nemohl jít pod svou úroveň, které si byl vědom. Tu úroveň považoval za moc. Taky že mocí byla. Ale žil ve městě z vlastní fantazie, i když ta ho naprosto neovládala, a nejstarší Dickensův synátor tvrdil, že byl tatínek „systematičtější a pořádnější“ než kterýkoli úředník.

Jak to? V osm ráno se trochu najedl, mezi devátou a druhou se ukrýval v tiché pracovně (ale Marcel Proust ji měl, jak víme, izolovanou lépe), ve 14. 00 vstal i od rozepsané věty a další tři hodiny prostě bloudil metropolí. Klidně po periférii. Tenkrát byl samozřejmě Londýn menší. V šest jedl, už se nebránil přátelům, rodině; ale o půlnoci prostě usnul a nazítří v devět (a obyčejně po sprše, což nebylo dobově typické) pokračoval v onom tichu v Našem společném příteli, nebo v jiném románu. Mezitím tvořil povídky, reportáže - a za pět hodin mezi devátou a druhou napsal dva tisíce, někdy dokonce čtyři tisíce slov. To se Dickensovi dařilo taky díky tomu, že svedl zachycovat něco nebeského, čemu zkratkou říkejme ZÁPAL.

Někdo řekl, že umění psát spočívá v tom, že poznáte, co vynechat. To bude pravda a Dickens je dobrý příklad. Je doloženo, že dbal instinktivně na to, čemu říkal „neutuchající proces zavrhování“, takže neustále brutálně likvidoval houfy a stáda nespoutaných představ, které na něj dotíraly jako osazenstvo pekel. Možná to osazenstvo pekel nebylo, jenže on tam onu neupoutanost odkazoval. Mocí soudce.

Máte vždycky různé možnosti a lidi jsou tací, že si každý neumí vybrat možnost sobě ideální. Charles Dickens to ale velmi pravděpodobně brilantně zvládal a každopádně při psaní nijak britsky nepotlačoval city. Doloženo je, že při psaní plakal, smál se… a že se to mohlo střídat. Šel se svými figurami stejným krokem a Peter Ackroyd píše:

„Ti, kdo se zajímají o celkový tvar jeho prózy (nemusí se jednat jenom o kritiky a badatele), si jednoduše všimnou, jak dokonce i ty nejprostší pasáže zapadají do složité rytmické struktury.“

Taky během dokončování knihy byl stejně rozrušený jako před začátkem a prý opět bloudil uličkami. Zasmušilý elegán. Čekalo ho loučení, chápal, že přijde, a pamatoval si, jaké to bylo. Ale nejednalo se jenom o to, že přijde se slovy THE END o imaginární kamarády, své hrdiny, Dickens vždycky ztrácel i část sebe.

Odumřela. Pro nás je to určitě lepší, než aby chcípla počítačová jednotka a nic nezálohující flegmatik Dickens, vyvržený ze své pravé reality do pouhých stínů, spáchal sebevraždu.

Napsal i jeden z nejlepších duchařských hororů všech dob:

The Signalman - Charles Dickens BBC GHOST STORY FOR CHRISTMAS 1976 - YouTube