Ještě se někdo na tyto (prach)staré filmy vůbec dívá?

Asi ano, jinak by je rozličné televizní kanály sem tam nezopákly. Herecká představitelka "báječné Angeliky" ve snímcích z let 1964-68 (celkem jich vzniklo pět) oslavila 1. ledna sedmdesátiny. Už? Teprve? Jakkoli chcete. Narodila se každopádně (v Nice) roku 1939.

2.

Teď se možná někdo podiví, ale také novinářka a spisovatelka Anne Golonová, která sepsala bestsellerové předlohy pro tento seriál, je nedále naživu a neúnavně dotváří své legendární romány i celý cyklus o Angelice. Čekali jste, že vám tady napíšu o Mercierové? Ne, přenechám to někomu jinému a upřednostním Annu.

3.

Psát začala v osmnácti - a rozhodně si ještě pár let plánuje. Se svou dcerou, jednou z celkových čtyř, žije dnes ve švýcarském Lausanne a před několika roky dokonce Angeliky podepisovala i na Václaváku, byli jste u toho? Přiznávám, že já ne, já to prošvihl.

Sotva už přijede, i když kdo ví? Je vdova, svého manžela a údajného spoluautora poznala kdysi až v rovníkové Africe. Byl to geolog a důlní inspektor. Zamilovali se do sebe, vzali se a žili ve Versailles. Uváděla jeho jméno na obálkách svých knih, ve skutečnosti však pracoval pouze na rešerších. Angeliky jsem psala a píši sama, prohlašuje Golonová dnes. Série (zatím) dosáhla čtrnácti svazků. Golubinov je mrtvý od roku 1972, jmenoval se Vsevolod Sergejevič, ale na knihách čteme křestní jméno Serge. Narodil se roku 1903 v Persii.

Simone Changeuxová alias Anne Golon (nar. 1921) pochází z Toulonu a první díl ságy Angelika, markýza andělů vydala už roku 1956. Historickým příběhem nás unesla časem zpět, až do sedmnáctého století a také za "svůdným ošklivcem" jménem Joffreyem de Peyrac, ano, líčeným právě podle Golubinova.

Přeskočme teď jedenáct prvních dílů a otevřeme díl dvanáctý Angelika v Quebeku (1980, česky 1995). Joffrey Peyraca zastihneme právě před triumfálním návratem do Versailles, odkud se kdysi jako desperát vydal až do Kanady, aby zde trpělivě vyčkával králova odpuštění. Odpuštění pro sebe i pro svou paní…

Kanada je studená země. Ještě nezačalo jaro a tuhá zima také triumfuje - a straží úklady. Ale nejen zima...

To chladné, zářivé ráno ržáli netrpěliví koně na kraji neposkvrněné pláně pokryté čerstvě napadaným sněhem. Angelika nasedala do saní mířících zpátky do Quebeku, který tam v dálce na skále zářil jako perla. Probděla s Vilemínou noc, a ta při rozhovoru kouřila dýmku s tak silným tabákem, že se Angelice ještě teď lehce točila hlava.

Jistěže se točila, nekuřačce jedné, co však na tom, její energii to, jak už vzápětí uvidíme, ani v tom nejmenším neudusilo. Jinak by nikdy nezvládla následující!

„Mé děti, mé děti,“ křičela Zuzana. Zoufale lomila rukama. Drželi ji, zapřísahali, aby zůstala v úkrytu pod stromy. Bylo vidět na střechu, z níž se valil štiplavý dým. Zuzana se chtěla vrhnout přes mýtinu ke statku, ale muži ji svírali pevně.

„Nedělej to, nepřeběhneš ani metr a zasáhnou tě šípem přímo do srdce. Jsou tam, jsou všude.“

Ovšemže je řeč o Indiánech...

Kanadské lesy byly tak zázračně husté, že skýtaly divochům dokonalý úkryt. Běloši připravili malé dělo a začali ho nabíjet.

„Ne. Počkejte! Nestřílejte!“ řekla Angelika.

Místní ani vojáci netušili, co má v úmyslu, a nevěřili očím. Vyběhla na pláň, ve vztažených pažích náhrdelník.

„Uttaké! Uttaké! Věnujte mi jejich životy!“

Stála úplně sama uprostřed pláně, naprosto bezbranná na pustém prostranství, ve vlasech a na zelených šatech jí hrály odlesky slunečních paprsků.

„Je jim vydána napospas,“ křikl kdosi. „Dokonalý terč!“

„Ne s náhrdelníkem! Nikdo se neodváží!“

A opravdu! Angelika se rozběhla.

„Uttaké! Uttaké! Darujte mi jejich životy,“ běžela, křičela a viděla, že se před ní z bláta zvedají první malé výhonky trávy. Doběhla na konec pole, stanula na okraji strmé skály, neopovažovala se dál. Do nosu jí stoupala oblaka dýmu, za jeho oponou viděla šlehat ještě nerozhodné plameny, míhat se opeřené postavy divochů, kteří už začínali loupit. Irokézové. Už jsou tu! Tu zahlédla Zuzaniny děti. Živé.

4.

A teď mi dovolte další přeskok. Jistě, všelicos si můžeme pomyslet o Angelikách, nic ale už stejně nikdy netrumfne pseudoliterární paskvil Martina Nezvala (nar. 1960) s titulem 6x Angelika v jediné knize. Všechna dobrodružství proslulé milostnice XVII. století (1991, vydal ho pod jménem Karel Princ).

Jest to tzv. digest, který precizně vykostil nikoli pět, ale hned šest úvodních (a věřre, že velice tlustých) částí, a to tak důkladně, že se tu... třeba Angelika a její láska smrskla na pouhých 38 stran textu (je to vůbec možné?). A místo dalších úvah už jen ocituji Angeličino finále "podle Karla Prince" (6. díl):

„Je tu ještě třetí,“ řekla Angelika.

Přiložila si dlaň na dosud štíhlý, ale bouřlivě pulzující život. „Té noci po bouři jsi mi daroval nového syna.“

Pevně ji objal, ale odvrátil tvář. Poprvé v životě se mu v očích zaleskly slzy. Věděl, že spolu objevili tajemství lásky! Oba naplno prožívali chvíli ničím nezkaleného štěstí. Nikdo z nich už nikdy nezůstane jen sám o sobě. Byli jeden v druhém jako starověcí bozi, protože odmítli kompromisy a vřadit se mezi průměrné. Jako i jejich předkové, ušlechtilí rytíři, neváhali svést zápas o tajemství svatého grálu. Stali se králi svého štěstí a nad jejich královstvím právě vycházelo slunce.

Více v posledním čísle časopisu Tvar 1/2009, kde vyšla delší verze článku