Před čtyřiceti lety v tehdejším Československu kulminovala naprosto ojedinělá, sice velice krátká, ale výrazná epocha kulturního rozmachu. Uvolnění ve společnosti a v komunistické politice bylo do značné míry předznamenáno táním ledovců v kultuře, zejména v literatuře, filmu a divadle, ale ten vliv byl i zpětný – uvolnění v politice se projevilo v další liberalizaci kulturního života. Najednou byly přijatelné, ba co víc, doslova mainstreamové trendy ještě nedávno nemyslitelné: Rock and roll, tehdy se říkalo big beat, Amerikou a Francii ovlivněná módní vlna v oblékání a životním stylu, zamyšlená, filosofující, existenciálně laděná témata na divadle a experimenty ve filmu a literatuře. Objevovala se staronová jména – začalo to liblickou konferencí o Kafkovi, k němuž postupně přibyl Brod, Musil, ale také třeba Huysmans či Céline. Český film byl srovnáván s godardovskou a truffautovskou francouzskou novou vlnou. Československá literatura pustila zpět na Olymp dříve zakázané autory, Beneše, Pecku, ale také Bochořáka nebo Rotrekla, z nichž mnozí byli v 50.letech uvěznění, a najednou se v nakladatelských plánech a na pultech potkávali s „polepšenými“ komunisty typu Šotoly, Kundery či Šiktance. Objevila se výjimečná díla výjimečných autorů – od Josefa Jedličky po Dominika Tatarku. Takovou úrodu kultury jsme v našich luzích měli naposledy ve 30., nebo ještě spíše v 2. polovině 20.let.

Oteplení se projevilo i v kultuře takzvaně komerční, jak by se dnes řeklo. Zatímco ještě na přelomu 50. a 60. let zpěvák pop music musel zvládat belcanto, mít společenský oděv a stát u mikrofonu jako svíčka, půlka 60. let už měla svého poskakujícího mladíčka Neckáře, chraptící femme-fatale Kubišovou a vlasaté průkopníky kytarové hudby – Matadors, Juventus, Karkulku, Olympic atd. 60. léta přinesla první „klipy“ – tehdy se říkalo filmové či televizní písničky – předchůdce dnešní vizualizované pop music, často velmi nápaditě a s citem pro žánr a styl vytvářené minifilmy, za jaké by se možná i dnes mnohý režisér klipů nemusel stydět.

Srpnem 1968 to všechno mladé a nadšeně naivní juchání skončilo a začala tvrdá, chladná, přízemní realita normalizace. Po krátkém mezidobí, kdy ještě ojediněle pronikly k divákům poslední filmy nové vlny – třeba Ucho, Farářův konec či O slavnosti a hostech, kdy vyšly poslední knihy své doby, třeba Šotolovo Tovaryšstvo Ježíšovo či Škvoreckého Hořkej svět, kdy definitivně dozpívala Marta Kubišová a emigroval Karel Kryl, nastalo temno. Idoly ještě loňské sezóny mizely do ústraní či konformity. Karel Černoch vrátil Bratislavskou lyru za Píseň o mé zemi, Michal Prokop začal dělat sboristu u Zagorové, Olympic přesedlal na barikádní témata na festivalu politické písně Sokolov. Velcí režiséři – Vláčil nebo Jakubisko – se uchylovali k historickým látkám (od Adelheid po Trisícročnou včelu). Tvůrci, kvůli nimž se v Londýně v 60. letech říkalo, že v Praze sídlí divadelní Pánbůh, začali své umění měnit za pouhou profesionalitu a tu pak za slušné prebendy – od Dietla po Sokolovského. Mnozí emigrovali, jako Radok, nebo působili v cizině, jako Krejča.

Oficiální kultura 70. a velké části 80. let připomínala umakartová jádra v panelových bytech: snesitelná, možná i praktická, ale ohavná a hlavně z uměleckého hlediska nekonečně zpátečnická a zastaralá. Všechny filmařské, divadelnické, literární, a také z velké části hudební vymoženosti předchozí dekády jako by byly zapomenuty. A to často stejnými tvůrci, kteří dříve stáli u zrodu těch velkých věcí. Propad oficiální kultury měl pochopitelně za následek i nepřirozený vývoj kultury neoficiální, vznikající spontánně. Potíž byla dvojí. Jednak tvůrcům nejmladší generace chyběl živý kontakt se světovým vývojem, protože přes železnou oponu se k nám dostávala jen ojedinělá, často nahodilá sousta západní kultury. To mělo někdy až bizarní, a dokonce svým způsobem i kladné plody. Třeba český jazz 70. let vznikal hodně svébytně, bez živého styku se zámořskými vzory. První desky Emila Viklického a jeho generace tak jsou vlastně mnohem původnější a autentičtější, než kdyby tito hudebníci začínali ve standardních poměrech. Na druhou stranu samozřejmě fungovala cenzura, v první řadě slovní náplně kulturních produkcí, ale také vizuálního ztvárnění, dnešním slovem image. Konec konců jedna z posledních zakázaných kapel 80. let, Pražský výběr, dojela víc na svou dekadentní vizuální stylizaci než samotnou hudební produkci.

I kapely působící v podzemí pochopitelně žily v izolaci, jak od svých vzorů na západě, tak i svého publika doma. V normálních poměrech by nejspíš těžko mohly tolik let působit tak hudebně odvozené projekty, jako byla česká odpověď na Velvet Underground – Plastic People of the Universe. A také by paradoxně ještě minoritnější postavení měly kapely typu Extempore, které by svým zaměřením nejspíš směřovaly kamsi do okrajových sfér typu Art Bears a vlny Rock in Opposition. Tím, že oficiální kultura adorovala ten televizní a rozhlasový nevkus, dala možná až nepřiměřený význam a přitažlivost v podstatě extrémním kulturním projevům – zejména v hudbě a výtvarném umění.

Ale tím zase normalizace přispěla specifickým způsobem k českému umění 70. a 80. let, dala vzniknout mnoha dílům „ze vzdoru“, která dodnes patří k výjimečným kulturním projevům. A také nepochybně spoustě dílek těžících spíše z opozičního postoje, než ze skutečných uměleckých hodnot. Dobře to bylo vidět na řadě literátů, kteří byli v normalizaci zahnáni k šuplíku a samizdatu. Od nich se očekávaly po r.1989 zázraky. Ale většinou nepřicházely. Místo toho přišla dlouhá řada svébytných, ale umělecky velice různorodých výpovědí o pokřivené době.

(Psáno pro Česká média)