"...Byl jsem dost unavený, ale nechtěl sem
kazit radost, tak sem vstal, zvedl Terku, naplnil
ji až po okraj vodou a začal sem pít..."

Nikola Čulík našel pro svá Miminka útočiště v malé, nanejvýš zajímavé pražské galerii Pavilon na Malé Straně v Mostecké ulici č.p. 3. Je to vlastně zkultivovaná kůlna, shora zabezpečená střechou proti sněhu, slunci, kroupám, opatřená zářivkovým osvětlením, čistými, bílými zdmi. Před nežádoucím vniknutím ji chrání dřevěná plaňková vrátka zamčená na petlici. Klíče k visacímu zámku je třeba si půjčit v přilehlé optice Fokus.

Projdeme-li decentním světem obchodu se zaostřovacími skly a vstoupíme-li do Nikolovy expozice, zalitujeme, že jsme si jedny silné brýle nezapůjčili společně s klíčem. Hrabeme tudíž v kabelkách, abychom si nasadili vlastní, jelikož jinak se k drobným kresbičkám nepřiblížíme. A budeme potřebovat i další pomůcku: štafle. Jsou k dispozici. Jednotlivé listy miminkovské kolekce Nik totiž rozmístil různě, většinou v úrovni očí, ale občas je přidržel u země, některé naopak nechal ulétnout vysoko.

Stojíme-li pevně na štaflích, případně na zemi, můžeme se zahledět na vystavenou kolekci. Na první pohled si pomyslíme, jak nepatrný tlak vyvíjela autorova ruka při kreslení a psaní, jako by byla přesně nastaveným přístrojem schopným zachytit i jemné nervové vzruchy. Maličká písmena spojená do slov doprovázejících výtvarnou složku jsou stěží čitelná, zdá se, že se noří do papíru. Záznam myšlenek, asociací, obrazů jako by byl proveden pár vteřin před jejich zmizením. Tečky, linie, jednoduché obrysy, písmo doplňují opatrně vystřižené, někdy vytržené kusy papíru částečně transparentního a lehounce okrově tónovaného. Průhlednosti materiálu Nik využívá při vrstvení, jež slouží k něžnému stupňování sytosti. Vrstvy přikrývají a zároveň prosvítáním odhalují, a to doslova i v přeneseném smyslu slova. Jednotlivé listy by mohly pohromadě klidně tvořit deník nebo sbírku básní naplněnou nejrůznějšími motivy, např. lidskou touhou ochraňovat a být ochraňován, s někým splynout a od někoho se oddělit, být koněm a být na koni... Příběh, který se odehrává v zavěšených kresbách, najdeme i v přiloženém autorském vydání sbírečky textů, z nichž je na začátku a konci tohoto článku citováno. A tak k nám verbálně i non-verbálně promlouvá člověk, který se chce dobrat podstaty, proto bez ohledu na práh bolesti vstupuje do soukromé laboratoře, kde pinzetou svléká své nervy z ochranných obalů. Hraje si, zkoumá. Tak trochu šílí.

Ostatně, zanechal nám jeden z nejkrásnějších autoportétů, jaké je možno po galeriích spatřit. Nazývá se Bojovník a jde de facto jen o nepatrnou tečku, sazi usazenou v bílé ploše, doplněnou proužky papíru. Prozrazuje, jaký má autor smysl pro nahořklý humor a absurditu a jak velmi pravdivě zobrazuje odvahu být sám sebou, ač směšný, izolovaný, obklopený nicotou.

Nikola Čulík dokáže dosáhnout upřímnosti dítěte, to vše je ale na vzestupné spirále tvorby jištěno vysokým stupněm výtvarného vzdělání. Od roku 2005 studuje na pražské Akademii výtvarného umění v ateliéru kresby prof. Jitky Svobodové, zároveň si doplňuje pedagogické minimum na Vysoké škole umělecko-průmyslové, v letech 2007 a 2008 prošel ateliérem konceptuální tvorby prof. Miloše Šejna. Realizoval již několik samostatných výstav, až došel sem, do malostranského Pavilonu.

"...Byl jsem dost unavený, ale nechtěl sem
kazit radost, tak sem vstal, zvedl Terku, naplnil
ji až po okraj vodou, a začal sem pít. Nedopil
sem ani do poloviny, když se mi vysmekla z
ruky a vylila se mi na kalhoty.

Kouknul sem na fikus co stál u okna. Mile se
na mě usmál.

Paní učitelka dojetím mrkla.
Už zase..."

Miminka se ukrývají v Kůlně. Jsou půvabná a ještě dlouho po opuštění v duchu doznívající.