Dodnes se vedou různé „učené disputace“ o tom, zda existuje vedle uznávaného Valašska i Lašsko. Ano – existuje navzdory všem prognózám. Jeho výrazným představitelem je především hudební skladatel Leoš Janáček, hukvaldský rodák. A nejen on – kraj lašské kultury, prózy i poezie reprezentuje i akademický malíř Jan Václav Sládek (1909–1992), další hukvaldský rodák. Sládkův tatínek Jan a jeho kmotr, otcův bratr Vincenc, byli legendární hukvaldští hajní. Ke „Sládečkům“, jak psával Leoš Janáček, se tento básník Lašska mnohokrát uchyloval při svých návštěvách Hukvald. Hajný Jan Sládek vodil posléze Janáčka do kazničovského revíru, aby si mohl zapsat „liščí řeč“. Janáčkova dcera Olga si oblíbila děti hajného Jana Sládka Lidku a Vincu. A v hospodě „U Harabiša“ Janáček poslouchal a zapisoval si lašské písně v podání Žofie Havlové z Kozlovic, dcery hajného Havla.

Hajný Jan Sládek vodil Leoše Janáčka po nejrůznějších místech „Hukvaldské obory“, kde mohl Janáček zachytit „nářek lišky, které sebrali mláďata“. Nakonec se to povedlo, ačkoli záznam Janáček mnohokrát upravoval… Nejvíce liščích doupat bylo v revíru Kazničov. Na svazích kopce Kazničov (601 m n. m.) se prakticky rozkládá hukvaldská obora, jedna z nejstarších obor v zemi. Lesy zde mají charakter bučiny staré až 240 let. V dutinách starých stromů pokojně sídlí holubi, lejsci či strakapoudi. Hajný Sládek měl rovněž na starosti krmení zvěře v oboře. Jeho bratr Vincenc pečoval zase o rozsáhlá včelstva.

V roce 1954 vyšla v Československém spisovateli útlá knížečka pod názvem „Hukvaldské studánky“. Jako autor je uveden Leoš Janáček, protože obsah knížečky je sestaven z jeho fejetonů, otiskovaných po desetiletí v brněnských Lidových novinách. Knížka připomínala stoleté výročí jeho narození (3. 7. 1854). Přečtěte si tedy dva úryvky ze skladatelových dobových textů.

U Harabiša

„Údolí v obou koncích zúžené, jen co protéká Ondřejnica a vedle ní, co probíhá silnice. Levý bok: poslední svah Kazničova; pravý bok: sestupuje tu kterási pata Babí hůry. U rovného políčka přikrčuje se k zemi hospoda „U Harabiša“. Na svahu Babí hůry dvě-tři chaty; k Měrkovicům mlýn…V jizbě namačkáno děvuch, „pacholků“, bab s děckami na rukou. Sběhli se z Měrkovic, Kozlovic za kunčickými hudci. Tělo na těle. Vášeň tance. Vzduch byl dusivý a mokrý výpary… Ustrnulý zrak básníkův, P. Vlad. Šťastného, a můj dychtivý sledoval var lašských tanců. Konce jsme se nedočkali. Bledý již měsíc svítil nám na cestu, na Ukvaly. Pro děvuchy a „pacholky“ přišli si hospodáři. To je již dávno. To bylo roku 1881. Hospody „U Harabiša“ již není…“

Moje Lašsko

„Pod ukvaldským zámkem, v údolíčku, že bys kamenem ho přehodil, byla hospůdka „U Harabišů“. Okna jak z ohně sálavého do tmy vsazena. Uvnitř jizby krájej dým a výpary. Žofka Harabišova jde z ruky do ruky. Tanečnica. Čtyřicet pět let minulo. Jsem nakloněn nad tiskovou korekturou Lašských tanců. V notách, v taktech sedí mi jizba napěchovaného lidu, zpocených, zčervenalých tváří… Proč do světa má jít partitura těch Lašských tanců? Po tolika letech? Toho je příčina široká základna lidového umění… Jak krásný, lid tichý, nářečí měkké, jak by máslo krájel. František Bartoš pravil: Nemít český národ již spisovné řeči, laštinu bych na ni povýšil! Na paměť té letní noci, klenby hvězdnaté nad ní, bublání Ondřejnice podobné třepotu milostnému, na paměť Vám, kteří jste byli svědky té teplé noci, a již věčně dřímete – na chválu rodného kraje, mojeho Lašska, půjde partitura mlhavých notiček, plna laškovných nápěvků, švitořivých i zamyšlených, do světa. Ať rozsévá veselí a kouzlí na tvářích úsměv…“

Na snímku hospůdka „U Harabišů“ dnes…

V prvním textu se Janáček spletl, pokud jde o datum 1881.

Začínal zde v roce 1885. Jinak ovšem lepšího popsání rodného kraje z jeho pera si pravděpodobně přát nemůžeme.

Dokonale to vystihl autor závěrečné vydavatelské poznámky Hukvaldských studánek, spisovatel Josef Strnadel (1912–1986), syn pasekáře a dřevorubce z nedalekých Trojanovic. Ten mimo jiné o Janáčkovi napsal:

Janáčkovy hukvaldské inspirace

Na Hukvaldech čerpal nejplodnější inspiraci ke svému dílu. Tam se rodily vždycky nové myšlenky, tam komponoval Lišku Bystroušku, Její pastorkyni, symfonii Dunaj, dokončil operu Z mrtvého domu… Hukvaldy měly vliv na obrat v jeho uměleckém nazírání. Zde si vytvořil individuální poměr k životu a světu, když se“ byl vymanil“ ze zajetí estetického formalismu… Písmák starosta Smolík byl jedním ze staříčků, kteří mu zpívali staré lašské písně… V hukvaldské hospodě v údolí Ondřejnice, „U Harabiša“, přihlížel Janáček poprvé krajovým lidovým tancům valašsko lašským…

A tak se nakonec musel Janáček (na snímku vlevo v době prvního seznamování s lašskou kulturou) potkat s prvorozenou dcerou hajného Havla, Žofkou Havlovou (v jednom fejetonu ji nazývá „Harabišovou“). Patřil k ní tanec, zpěv a nerozlučná heligonka. Stala se Janáčkovou inspirací. „Mám v Brně varhanní školu, kdybyste chtěla, zajistil bych Vám přijetí…“ navrhl jí jednou Janáček.

Ale Žofka byla zamilovaná do Benedikta Brázdy, sedláře z Hukvald. Její o šest let mladší bratr Jan Havel (*17. 1. 1860) se stal také hajným, jak bylo v rodině zvykem. Postavil pro svou rodinu na paloučku blízko Rybského potoka nový dům a na jeho půdě si Žofka musela schovat milovanou heligonku. Občas si na ni přišla zahrát. Z Brázdy, kterého si vzala v roce 1890, se vyklubal necitelný pijan, který jí udělal osm dětí (přežilo jich pět) a zakázal jí harmoniku, tanec i zpěv.

Nezpomenutelné zásluhy synovce Karlíka

Bohužel, jediný kdo jí v jejím neštěstí rozuměl, byl její synovec Karlík, nejmladší syn hajného Jana Havla. Narodil se v roce 1905 jako hluchoněmý. Občas za Žofkou přijde a přinese i harmoniku. Nakonec zůstane čtyřletý chlapec sám. Byl jediný, kdo jí zcela rozuměl a miloval ji. Na podzim 1909 je utrápená, pětapadesátiletá teta Žofie pochována na hřbitově v Rychalticích. Karlík se nakonec oženil. Jeho syn Karel Havel (*1936) sepsal v srpnu 2006 krátkou vzpomínku na svého tatínka a jeho nešťastnou tetu Žofii. S tím, aby si všichni příbuzní zapamatovali původ své rodiny. Kopii této zprávy nám poskytl pan Dalibor Havel z Čeladné. Leoš Janáček Žofii přežil o devatenáct let. Zemřel na podzim v roce 1928.

BÁSEŇ PRO SOPRÁN

A Žofka
se už nebrání
Daleko už je
od studánky
v které
se prvně umyla
Už obrátila
všechny stránky
Jak žila?

(Ze skladby Báseň pro soprán)

Na podzim roku 1946 se v Ostravě narodil publicista, učitel a básník Karel Vůjtek. V roce 1983 napsal lyricko-epickou skladbu „Báseň pro soprán“, inspirovanou neradostným osudem Žofie Havlové ( 1854–1909), dcerou hukvaldského hajného, která byla v mnohém Janáčkovou inspirací. Text dostal nejprve podobu divadelní (Divadlo hudby Ostrava, 1984), posléze televizní (Ostrava) i rozhlasovou (1997). V roce 1987 byla zhudebněna skladatelem a hudebním pedagogem Milanem Báchorkem (*1939) pod dlouhým názvem „Hukvaldská poema pro soprán, tenor, baryton, dětský a ženský sbor a orchestr“. Jak píše ve své obsáhlé studii „Hukvaldská poéma Milana Báchorka“ Karel Steinmetz, Báchorkovi se podařilo velice působivě tlumočit humanistické poselství obsahující celé Vůjtkovo dílo.

V roce 1977 byl ve Staré Vsi nad Ondřejnicí založen dnes více než stočlenný lašský soubor písní a tanců Ondřejnica. Koncem listopadu 2008 uvedl soubor na přehlídce v Novém Bydžově pásmo Žofka. Hlavní osou choreografie tohoto pásma se stala Vůjtkova „ Báseň pro soprán“.

Z vystoupení souboru Ondřejnica… „Žofka“ uprostřed…

Historie lašských Hukvald je složitá a spletitá, jako kořeny zdejších stromů… avšak celkově drsná, z většiny plná krásných a ušlechtilých lidí…

Text je z připravované obsáhlé knihy Hajní a hájenky Beskyd. Jako svou 94. publikaci ji vydá v listopadu 2021 „Okrašlovací spolek Rozhledna“ se sídlem v Čeladné.