Mám rád operu. Kdysi jsem prošel dosti intezivním tréninkem jako “basso profondo” a kdybych si před zkouškami na pražskou AMU byl oholil svůj bíbr, jak se tehdy vousům říkalo, nejspíš bych se tam byl dostal. Takto jsem ale dal předsedovi komise a zavilému straníkovi Přemyslovi Kočímu příležitost kategoricky prohlásit, že žádné “beatníky” na AMU mít nechce. Po tomto jeho výroku se už žádný člen zkušební komise pro mne neodvážil hlasovat, jak jsem se z dobrých pramenů dodatečně dozvěděl. V Londýně, kam jsem se krátce po tomto zklamání uchýlil, jsem zpíval v Morley College a ještě i zde v Austrálii jsem krátce studoval na konzervatoři. Přehoupla se mi ale třicítka a už začalo být na takovéto věci trochu pozdě.

Dodnes sleduji, co se v operním světě děje. Právě jsem zhlédl finále tzv. Opera Crown, což je soutěž mladých pěvců do 32 let, která se letos konala v gruzínském Tbilisi. Z asi padesáti pěvců, kteří se dostali do závěrečných kol, si jich dvanáct zazpívalo ve finále. Každý si mohl vybrat dvě árie z klasických oper. Už jen seznam těch padesáti je zajímavý – kromě pár Američanů, Italů, Francouzů, v něm daleko převládají pěvci z východních zemí – Rusové, Ukrajinci, Bělorusové, Poláci, slušná hrstka Asiatů a, samozřejmě, domácí Gruzínci. Těch tam bylo čtrnáct a čtyři z nich, dva muži a dvě ženy, prošli až do závěrečného kola. Tam se také dostali hned tři Jihokorejci, tři černošky z Jižní Afriky a po jedné pěvkyni z Moldávie a Běloruska. Nikde žádní Češi, o Němcích či Angličanech nemluvě.

Gil Byeong Min, basista z Jižní Koreje, byl se svým donem Basiliem z Lazebníka sevilského naprosto suverénní a musí mít před sebou velikou budoucnost. Tipoval bych to na newyorskou Metropolitní tak do roka, do dvou. Opravdu ale nevím, jak si operní domy v zemích, kde vládne politická korektnost, což je dnes většina západní Evropy, poradí s náporem jihoafrických pěvkyň. Jejich hlasy je těžké ignorovat, jejich proporce, s nimiž by zahanbily i samotnou Věstonickou Venuši, by byly měly v časech minulých jejich vystoupení omezit jen na koncertní pódia. Jenže, to by dnes byla diskriminace, či snad ne? Taková rozložitá černá Moyake Siphamandla, která náramným hlasem zpívala dosti mizernou češtinou éterickou Rusalku bledou, se jistě bude snažit prosadit na některé z evropských scén. A moderní trend jí v tom bude nahrávat.

Ten moderní trend je něco, co mi někdy opravdu začíná hodně vadit. Od jisté doby mám k dispozici nahrávky a někdy vidím i živá představení nově uvedených oper, prakticky každý týden. Proto vím, že dnes už skoro nelze nalézt produkci jakékoliv opery, od Monteverdiho až po Verdiho, která by se v režijním pojetí odehrávala v době, kam ji její autoři původně zasadili. Kostýmy tím pádem také bývají trendové – čekám jen s hrůzou na to, kdy na jeviště vpluje třeba v takovém Trubadúrovi diva, tedy děva, v potrhaných modrých džínsech! Někdy to nevadí. Viděl jsem moderní produkce například La Traviaty, které mi seděly, zhlédl jsem moderně pojatého Dona Giovanniho, který mě svými režijními nápady opravdu zaujal. Proč by se třeba takový Leporello neměl pokusit svádět donnu Elvíru, když o ni jeho pán nestojí? Samozřejmě, v původním konceptu to tak není, nějak to ale do charakteru té opery zapadne. Juliette Bohuslava Martinů, v podání pražského Národního divadla, také nebyla podle mne špatná. 

Jindy je to ale jako pěst na oko. Nedávno jsem viděl Wagnerova Parsifala, kterého nastudovala Vlámská opera v Antverpách, kterážto produkce dostala dokonce jakousi významnou cenu kritiků. Přemýšlel jsem marně, za co. Za to, že tam po naprosto prázdném rozlehlém bílém jevišti bloumalo po čtyři hodiny celkem bezcílně několik desítek lidí, většinou v bílých oblecích, na něž jim občas někdo přímo na scéně chrstl z kýblu rudou barvu, aby bylo dobře vidět, že byli právě zranění? To bych dal přednost i těm usmoleným potrhaným modrým džínsům…

Autorovy stránky:
http://www.vkoreis.com/
http://www.vojen.com/