"Ale oni to někdy myslí opravdu vážně" - nanejvýš tohle jsou schopni současným výtvarníkům přiznat někteří příslušníci tzv. kulturní veřejnosti. Tedy víceméně slušní, vzdělaní lidé s obecným přehledem. Například obchodníci se zbraněmi, mezi kterými se pohybuji a od nichž jsem si vyslechl tenhle kec při náhodné návštěvě muzea. Jak by sami řekli, "nemají na umění buňky" a výtvory od Pollocka výš jsou pro ně mazanice. Přiznají výtvarným umělcům leda to, že někdy možná nepředstírají…
Čím se ale liší umění od mazanice? Čím se artefakt odlišuje od nesmyslu vzniklého jenom na efekt a pro efekt (finanční)? A k čemu je vlastně umění, když se ani nedá říct, co doopravdy je? Nejsem žádný intelektuál, snad proto pro mě za touhle otázkou zůstává pořádný otazník.
Když jsem zabloudil v Americe na výstavu Any Mendiety, sám jsem si nebyl jistý, jestli jsem nenarazil na nějakého takového vykuka, který to maže jenom tak.
Na filmovém záznamu jsem uviděl mladou ženu v bílé košili, s dlouhými tmavými vlasy rozprostřenými po zádech. Stála čelem k bílé zdi, zvedla ruce a začala se sklánět. Protože měla zápěstí od krve, na stěně zůstala pravidelně nepravidelná stopa.
Umění jako dělané pro posměšek "tohle bych dovedl taky". Jak se ale brzy ukázalo, u Mendiety neplatí. Červenou ve filmu jsem bez stopy pochybnosti pokládal za krev, i když šlo nejspíš jenom o barvu. A ty vzniklé, nepravidelné půlkruhy ve mně rozehrály asociace jak obrazy nejlepších malířů. Ze všeho nejdřív jsem uviděl křídla ptáka, který neúprosně stoupá.
Ana Mendieta pracovala s otiskem vlastního těla během celé své krátké, intenzivní a tragicky zakončené kariéry. Zanechávala svou siluetu v blátě močálů, v březích řek, případně ji z přírodních materiálů vymodelovávala. Obrysy těla někdy vysypávala rumělkou a později střelným prachem, který zapalovala. Vznikala pohyblivá umělecká díla rychle pohlcovaná vlastním rozpadem a existující brzy jen na filmovém záznamu. Protože jejich autorka působila v době rozkvětu land artu, zdálo se, že je prostě jeho dobovou vyznavačkou. Mendietě se ho však podařilo nabít nečekanými významy.
Svobodomyslně si například pohrávala s odkazy různých náboženství. Brala, co potřebovala z předkolumbovských kultur stejně jako z kubánských a afrických kultů. Jedním z nich je například Santeria - směs praktik afrických Yorubů a Bantů namíchaných s katolicismem, vzniklá na Kubě mezi dovezenými otroky.
Všude nacházela podněty pro použití univerzální napůl uzavřené, napůl otevřené křivky ženské postavy a stejně univerzálního symbolu zápalné oběti. Ženské tělo je pro ni průchozí, průtočné cosi, co dává nový život. Něco, v čem život opět zaniká - vyhořívá...
Své tvorbě říkala "earth body art". Postupně se ukázalo, že zapadá do celé řady škatulek a zároveň z nich vždycky nějak vyčnívá. A tak ji brali jako land-artistku, umělkyni-exulantku, pak zase umělkyni-feministku, dnes by ji asi onálepkovali jako etno, multi-kulti.
Její tvorba úzce souvisela s celoživotními pocity vykořeněnosti. Čtrnáctiletá Mendieta, narozená na Kubě, se totiž octla v r. 1961 bez rodičů v USA. Celkem čtrnáct tisíc dětí z buržoazních rodin tam po Castrově převratu odvezla katolická církev při Operaci Pedro Pan. Předpokládalo se, že jde jen o dočasné opatření, než revoluce ztroskotá. Ana však zůstala ve Spojených státech natrvalo a s matkou a otcem se setkala až po řadě let.
I divák , který tenhle příběh nezná, si nad jejími pracemi nejspíš uvědomí jejich zvláštní naléhavost. Jazyk zná termín "spalující pochybnost". Přesně ta je obsahem Mendietiných výtvorů. Jako by se palčivě ptala po vlastních konturách, po svých hranicích a zároveň po tom, co je uvnitř.
Prchavost přírodních materiálů Mendieta zdůraznila pozdními pracemi vyrytými do listů tropických stromů. Vznikl zvláštní efekt - artefakt jako rána, která se nikdy nezahojí. Mendietina otázka je dnes stále naléhavější: Co se stane s lidmi přinucenými migrovat? S těmi, kdo musejí opouštět země, kultury a identity? Neustále měnit své role?
Mendieta vlastně vybízí k tomu, abychom při migraci světem, vztahy, vlastním životem zanechali co nejtrvalejší otisk. Nesmíme dopustit, abychom se změnili úplně; něco ať zůstane. A to, co vydrží, není úspěch - nejdéle přetrvá pochybnost. Tedy otisk vypálený vlastní pochybností. (Mendieta ke konci vypalovala svou dlaň do trávy. Používala odlitek vlastní ruky podobným způsobem, jako se pracuje s vypalovací značkou na dobytek). Poslední otisk její tělo zanechalo, když se za nejasných okolností zřítila z bytu svého manžela ve čtyřiatřicátém patře. Bylo jí třicet šest let.
Když se vrátím k té úvodní otázce - k čemu je umění - je mi jasné, že výstava Mendietiných prací mi tady nijak nepomůže. Dokonce bych po jejím shlédnutí řekl, že umění - je k ničemu. A ani nezáleží na tom, jestli to umělec "myslel vážně". Je k ničemu jako pochybnost, která mi umožní vytrhnout se ze sebe sama.
Výstavu připravilo Smithsonian Hirshorn Museum and Sculpture Garden ve Washingtonu D. C. Mendietina retrospektiva se otevřela v r. 2004 ve Whitney v New Yorku, pak byla k vidění v Hirshorn, v Des Moines v Iowě a teď je do 15. 1. 2006 přístupná v Art Museum v Miami.
Stojí za to nechat se jí popálit, jako značkovacím železem. Člověk pak možná zjistí, že všechna ta krev, spáleniny a jizvy ho nějak označkovaly. Jeho vlastní značkou, takže teď o něco víc patří sám sobě.

(K výstavě Ana Mendieta: Earth Body, Sculpture and Performance 1972-85 ve Washingtonu D. C., v New Yorku, Des Moines a v Miami)

Autor je spisovatel