Neděle 3. listopadu 2024, svátek má Hubert
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

KULTURA: K čemu je umění?

Pavel Torch
diskuse (6)


"Ale oni to někdy myslí opravdu vážně" - nanejvýš tohle jsou schopni současným výtvarníkům přiznat někteří příslušníci tzv. kulturní veřejnosti. Tedy víceméně slušní, vzdělaní lidé s obecným přehledem. Například obchodníci se zbraněmi, mezi kterými se pohybuji a od nichž jsem si vyslechl tenhle kec při náhodné návštěvě muzea. Jak by sami řekli, "nemají na umění buňky" a výtvory od Pollocka výš jsou pro ně mazanice. Přiznají výtvarným umělcům leda to, že někdy možná nepředstírají…
Čím se ale liší umění od mazanice? Čím se artefakt odlišuje od nesmyslu vzniklého jenom na efekt a pro efekt (finanční)? A k čemu je vlastně umění, když se ani nedá říct, co doopravdy je? Nejsem žádný intelektuál, snad proto pro mě za touhle otázkou zůstává pořádný otazník.
Když jsem zabloudil v Americe na výstavu Any Mendiety, sám jsem si nebyl jistý, jestli jsem nenarazil na nějakého takového vykuka, který to maže jenom tak.
Na filmovém záznamu jsem uviděl mladou ženu v bílé košili, s dlouhými tmavými vlasy rozprostřenými po zádech. Stála čelem k bílé zdi, zvedla ruce a začala se sklánět. Protože měla zápěstí od krve, na stěně zůstala pravidelně nepravidelná stopa.
Umění jako dělané pro posměšek "tohle bych dovedl taky". Jak se ale brzy ukázalo, u Mendiety neplatí. Červenou ve filmu jsem bez stopy pochybnosti pokládal za krev, i když šlo nejspíš jenom o barvu. A ty vzniklé, nepravidelné půlkruhy ve mně rozehrály asociace jak obrazy nejlepších malířů. Ze všeho nejdřív jsem uviděl křídla ptáka, který neúprosně stoupá.
Ana Mendieta pracovala s otiskem vlastního těla během celé své krátké, intenzivní a tragicky zakončené kariéry. Zanechávala svou siluetu v blátě močálů, v březích řek, případně ji z přírodních materiálů vymodelovávala. Obrysy těla někdy vysypávala rumělkou a později střelným prachem, který zapalovala. Vznikala pohyblivá umělecká díla rychle pohlcovaná vlastním rozpadem a existující brzy jen na filmovém záznamu. Protože jejich autorka působila v době rozkvětu land artu, zdálo se, že je prostě jeho dobovou vyznavačkou. Mendietě se ho však podařilo nabít nečekanými významy.
Svobodomyslně si například pohrávala s odkazy různých náboženství. Brala, co potřebovala z předkolumbovských kultur stejně jako z kubánských a afrických kultů. Jedním z nich je například Santeria - směs praktik afrických Yorubů a Bantů namíchaných s katolicismem, vzniklá na Kubě mezi dovezenými otroky.
Všude nacházela podněty pro použití univerzální napůl uzavřené, napůl otevřené křivky ženské postavy a stejně univerzálního symbolu zápalné oběti. Ženské tělo je pro ni průchozí, průtočné cosi, co dává nový život. Něco, v čem život opět zaniká - vyhořívá...
Své tvorbě říkala "earth body art". Postupně se ukázalo, že zapadá do celé řady škatulek a zároveň z nich vždycky nějak vyčnívá. A tak ji brali jako land-artistku, umělkyni-exulantku, pak zase umělkyni-feministku, dnes by ji asi onálepkovali jako etno, multi-kulti.
Její tvorba úzce souvisela s celoživotními pocity vykořeněnosti. Čtrnáctiletá Mendieta, narozená na Kubě, se totiž octla v r. 1961 bez rodičů v USA. Celkem čtrnáct tisíc dětí z buržoazních rodin tam po Castrově převratu odvezla katolická církev při Operaci Pedro Pan. Předpokládalo se, že jde jen o dočasné opatření, než revoluce ztroskotá. Ana však zůstala ve Spojených státech natrvalo a s matkou a otcem se setkala až po řadě let.
I divák , který tenhle příběh nezná, si nad jejími pracemi nejspíš uvědomí jejich zvláštní naléhavost. Jazyk zná termín "spalující pochybnost". Přesně ta je obsahem Mendietiných výtvorů. Jako by se palčivě ptala po vlastních konturách, po svých hranicích a zároveň po tom, co je uvnitř.
Prchavost přírodních materiálů Mendieta zdůraznila pozdními pracemi vyrytými do listů tropických stromů. Vznikl zvláštní efekt - artefakt jako rána, která se nikdy nezahojí. Mendietina otázka je dnes stále naléhavější: Co se stane s lidmi přinucenými migrovat? S těmi, kdo musejí opouštět země, kultury a identity? Neustále měnit své role?
Mendieta vlastně vybízí k tomu, abychom při migraci světem, vztahy, vlastním životem zanechali co nejtrvalejší otisk. Nesmíme dopustit, abychom se změnili úplně; něco ať zůstane. A to, co vydrží, není úspěch - nejdéle přetrvá pochybnost. Tedy otisk vypálený vlastní pochybností. (Mendieta ke konci vypalovala svou dlaň do trávy. Používala odlitek vlastní ruky podobným způsobem, jako se pracuje s vypalovací značkou na dobytek). Poslední otisk její tělo zanechalo, když se za nejasných okolností zřítila z bytu svého manžela ve čtyřiatřicátém patře. Bylo jí třicet šest let.
Když se vrátím k té úvodní otázce - k čemu je umění - je mi jasné, že výstava Mendietiných prací mi tady nijak nepomůže. Dokonce bych po jejím shlédnutí řekl, že umění - je k ničemu. A ani nezáleží na tom, jestli to umělec "myslel vážně". Je k ničemu jako pochybnost, která mi umožní vytrhnout se ze sebe sama.
Výstavu připravilo Smithsonian Hirshorn Museum and Sculpture Garden ve Washingtonu D. C. Mendietina retrospektiva se otevřela v r. 2004 ve Whitney v New Yorku, pak byla k vidění v Hirshorn, v Des Moines v Iowě a teď je do 15. 1. 2006 přístupná v Art Museum v Miami.
Stojí za to nechat se jí popálit, jako značkovacím železem. Člověk pak možná zjistí, že všechna ta krev, spáleniny a jizvy ho nějak označkovaly. Jeho vlastní značkou, takže teď o něco víc patří sám sobě.

(K výstavě Ana Mendieta: Earth Body, Sculpture and Performance 1972-85 ve Washingtonu D. C., v New Yorku, Des Moines a v Miami)

Autor je spisovatel

Aston Ondřej Neff
2. 11. 2024

Vláda Petra Fialy pracuje na sebezničení s pozoruhodným úsilím.

Hyena Neff
2. 11. 2024

Včera jsem tu hlásil, že je třeba mobilizovat čelovku, baterku co se připne páskou na hlavu.

Milan Smutný
2. 11. 2024

Sousední Německo je zmítáno jako loni i letos potvrzenou hospodářskou recesí.

Kateřina Lhotská
2. 11. 2024

Ekonomiku už zkrátka opět ovládá ideologie. Jenom se za těch 35 let změnila její barva z rudé na...

Ivo Fencl
2. 11. 2024

Chcete-li vraždy, pusťte se televizi a určitě tam bude český seriál jich plný.

Aston Ondřej Neff
31. 10. 2024

Vláda schválila tendr na Dukovany v půli července a máme konec října a šup, je po legraci.

Aston Ondřej Neff
1. 11. 2024

Na epizodu si vzpomeneme i týden po amerických volbách, a to je co říct, většinou se zapomíná hned...

Aston Ondřej Neff
2. 11. 2024

Vláda Petra Fialy pracuje na sebezničení s pozoruhodným úsilím.

přečetl Panikář
1. 11. 2024

Pohádky je konec. Ani nacisti, ani komunisti, ba ani Luftjarda to milé děti nebyl.

dyn Josef Dyntr, ČTK
3. 11. 2024

Evropská unie podcenila riziko závislosti na čínských informačních technologiích. Nyní se to snaží...

Lidovky.cz, ČTK
2. 11. 2024

Odloženou a pětkrát přerušenou kvalifikaci na Velkou cenu Sao Paula vozů formule 1 vyhrál na mokré...

gor Monika Gordíková
2. 11. 2024

Hasičům se v sobotu krátce před 21:00 podařilo lokalizovat požár na skládce Celio u Litvínova, kde...

svm Matěj Svěrák, ČTK
3. 11. 2024

Zákon o zdravotních službách podle ministra zdravotnictví Vlastimila Válka umožní komerční...

pari Anna Pařízková, ČTK
2. 11. 2024

Řidič vozidla odtahové služby strhl v sobotu v centru Prahy na Prašné bráně lešení. Policie nehodu...

Vyhledávání

TIRÁŽ NEVIDITELNÉHO PSA

Toto je DENÍK. Do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy. Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston). Příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce.

ondrejneff@gmail.com

Rubriku Zvířetník vede Lika.

zviretnik.lika@gmail.com

HYENA

Tradiční verze Neviditelného psa. Sestává ze sekce Stručně a z článků Ondřeje Neffa - Politický cirkus a Jak život jde. Vychází od pondělka do pátku.

https://www.hyena.cz