„Jdeme z kopce“, chtělo by se říct při sledování slavnostního předávání cen Magnesia Litera. Ponechme stranou rozpačitý dojem z finále, kterému bohužel ubralo na kráse moderování (Jan Burian nedokázal bystře reagovat na poznámky hostů, jejich řeč tím leckdy vyšuměla do prázdna, v předem nahraných upoutávkách svévolně měnili jména nominovaných, namátkou Kratochvila za Kratochvíla atd.) Přece i intelektuální večer lze udělat noblesně a na úrovni, přitom ale svižně a s jistou dávkou gradace.

Ale zastavme se u Litery za prózu. Ze zákulisí ceny se proslýchalo, že letos nemělo být uděleno ocenění za prózu žádné, protože se v české beletrii neodehrálo nic mimořádného. Ruku na srdce - Rudišův Grandhotel se zdaleka nevyrovná jeho prvotině Nebe pod Berlínem, dá se říct, že mezi nominace se dostal spíše díky velké publicitě spojené s uvedením stejnojmenného filmu v době, kdy vyšla i jeho kniha. Další nominovaný byl Jiří Kratochvil, který si knihou Herec uchovává svůj dobrý standard, ale ani Kratochvilův příběh o lidské identitě nedosahuje kvalit loňského vítěze Hájíčkova Selského Baroka. („Chraň bůh“ srovnávat dvě umělecká díla, každé je svébytné, ale na druhou stranu je to podstata udílení cen.) Snad i proto si Literu za prózu nakonec odnesla třetí nominovaná – Radka Denemarková za knihu Peníze do Hitlera (Host).

Možná by porota udělala lépe, kdyby se opravdu rozhodla protentokrát splnit svůj záměr a Literu za prózu neudělit. Byl by to odvážný krok, který by jasně signalizoval hodnotu této ceny, která nevychází jen z nabídky, ale udržuje si své renomé.