A stále mu to zpívá výborně

Na který koncert jít, chce-li fanoušek skupiny Yes tuto přední světovou legendu art-rocku shlédnout? Otázka zdánlivě nesmyslná, přece na koncert Yes, který měl být v Praze 5.5.2020, ale kvůli covidu byl přesunut na rok 2021, ze stejných a pak už i jiných důvodů posléze na 2022, 2023 a nejnověji na 2024. Slavnou značku nese dnes z klasické sestavy už jen kytarista Steve Howe, ostatní odešli nebo zemřeli a byli nahrazeni. To jsou Yes dnes, respektive to (nijak příliš obecně chválené) málo, co z nich zbylo.

Vedle toho je tu ale člověk jménem Jon Anderson, majitel subtilního, vysokého hlásku, pro kapelu charakteristického, co v ní byl od samého začátku v roce 1968 až do svého posledního, již definitivního odchodu v roce 2004. Nebyl členem skupiny po celou tu dobu nepřetržitě, nicméně všichni tři jeho náhradníci, toho současného včetně, snažili se vždycky zpívat jak jen nejvýš to šlo (nejlépe ho podle mne imitoval „video-radio star“ Trevor Horn - viz album Drama). Vysoko položený vokál (ovšem takříkajíc cherubínský, nikoli jako by někdo držel za koule Modern Talking) byl snad pro Yes vždycky ještě charakterističtější než brilantní instrumentální úroveň všech zúčastněných, a tak mám zato, že Yes, to je dnes hlavně Jon Anderson – a ten koncertoval ve středu 9. srpna v brněnském Sono centru.

Na rozdíl od mateřské skupiny, jež se snad příští rok konečně dostane k tomu, aby v Praze podle plánu předvedla album Relayer z roku 1974, vyhrabal Anderson z archivu ještě o dva roky starší Close to the Edge a (nejen) s ním vyrazil na evropské turné za doprovodu souboru Paul Green Rock Academy, což je skupina velice šikovných mladých muzikantů obou pohlaví. Koncert začal starými hity, spíše těmi líbivějšími, a od začátku bylo vidět, že tihle hudebníci na to mají: letité skladby, co vznikly, když oni nebyli ještě ani na světě, reprodukovali tu přesně notu po notě a hojně hýřili při tom mladickým elánem, zatímco hlavní protagonista večera, co by jim všem mohl být dědečkem (tu s akustickou kytarou, tu bez), se jejich mládím zjevně napájel jak živou vodou.

A nejen on – vzniklo tu totiž opravdu cosi jako „jiskření“ mezi pódiem a hledištěm, pravý opak akademického chladu, doprovázejícího leckteré jiné projekty tzv. vyššího umění. Samozřejmě, že to bylo zejména zásluhou hlavního tahouna večera, jenž pódium svým srdečným charismatem přirozeně sjednocoval, avšak v této partě krásných mladých lidí zjevně našel doprovodné těleso vpravdě ideální: nechť si jen čtenář představí, jak to asi musí znít, když je kolem zpěváka neustále v akci deset patnáct konzervatoristů, hraje kupříkladu až pět kytar najednou, do toho dvoje klávesy, dvoje bicí, dva saxofony, vícero zpívajících, a co víc, mnozí si ty nástroje v jednotlivých skladbách prohazují, takže klučina, co ještě před chvílí byl támhle nalevo součástí sboru, teď bubnuje jak o život, zatímco předchozí bubeník se chopil baskytary, jejíž obsluha už stojí u kláves, uvolněných vlasatcem, co už zase pro změnu hraje na kytaru. A činily se i holky, povětšinou velice hezké.

Na koncertě to vypadalo asi nějak takto.

Jon Anderson má ty mladé lidi zjevně rád a nebál se dát jim v rámci svého programu prostor ukázat se nejen instrumentálně (aranže kolikrát ještě složitější než ty originální), ale i pěvecky, a to nejen v rámci repertoáru Yes – jednotliví zpěváci převedli tak, jak mají rádi i Led Zeppelin, Eminema, Lennyho Krawitze či Davida Bowieho, pokaždé ale jen na chvilku, akorát tak aby si divák uvědomil, odkud tenhle kousek vlastně zná, než píseň plynule přejde do další yesácké pecky. Maně se mi vybavila vzpomínka na předčasně zesnulého Radima Hladíka, jenž si v rámci svých komorních vystoupení u nás v Luhačovicích liboval v hudebních vtípcích podobného druhu.

Koncert trval více než dvě hodiny, bez očekávané přestávky - díky tolika zpěvákům a hudebníkům mohl si Anderson totiž v klidu dát pauzu sám, než přistoupil k tomu stěžejnímu, kompletnímu albu Close to the Edge. To, jak známo, se skládá jen ze tří písní, z nichž ta první zabrala celou první stranu elpíčka - jazzrockové symfonie o desíti či dvaceti minutách jistě nejsou pro každého, tady se mělo ukázat, jak si publikum poradí i s touto porcí muziky poněkud náročnější; byl jsem překvapen, že 90% obecenstva zjevně album znala, pilotní opus vytleskali po jeho skončení vestoje. Jediným zklamáním večera pro mne bylo, proč v následující magické And You and I nepoužili slide kytaru, jak je tomu v originále, tím spíše, když tu bylo šikovných kytaristů málem jak prstů na obou rukou. Co pak nebylo zklamáním, ale podivné určitě, byl občasný výskyt jakéhosi tlustého vousáče na pódiu, kde chodil mezi muzikanty jak revizor po tramvaji – až na závěr se ukázalo, že to byl sám Paul Green, šéf celého tohoto mladického ansámblu.

Pokladnice hitů Yes je bezedná, a tak pak ještě přidávali další a další, jednu hudební lahůdku za druhou. Od desky Yes album (1971) až po 90125 z roku 1983, první půlka sedmdesátek však jasně převládala. Brněnská zastávka byla posledním, jedenáctým koncertem z evropského turné, které začalo 9. června v Budapešti. Jisté dojetí bylo na konci večera na pódiu patrné – loučili se tu dobří přátelé. Na anglické Wikipedii je vidět, s jakou plejádou hudebních veličin již hudebníci ze školy Paula Greena spolupracovali: jistě půjdou svojí cestou dál, ale bylo by nejen pro ně škoda, kdyby si s hlavním protagonistou geniální hudební skupiny zvané Yes neměli už zahrát – kdo chce totiž dnes ještě tuto legendu zažít, tady v Brně se mu to splnilo: v té nejlepší podobě, jak je to dnes ještě možné…

_____________________________________________________________

SEN POTÉ a jiné příběhy (výběr z mojí povídkové tvorby):V domě mrtvého
Rozhovor s vítězem voleb
Parvenu
Blázen ve tmách chodí
Podivín
666
Chléb v ošatce
Nanebevzetí Maxmiliána Verba
Valentýn Výmluvný
O myších, kočkách – a lidech…
Sen poté
Lenčin osud

Knihu si můžete objednat zde.