Kolaboroval Foglar s nacisty? Pojďme se - s letos vydanou publikací Správný kluk Jestřáb – aspoň na pár minut přenést do válečného roku 1943.

Jaká byla situace autora Rychlých šípů, Hochů od Bobří řeky a Chaty v Jezerní kotlině (všechna ta díla už existovala)? Inu, tristní.

Například směl vycházet časopis zvaný Kulíšek a ten sprostě okopíroval jeho nápad na zakládání klubů napojených na Mladý hlasatel. Myšlenku si vzali, spustili amplióny a zrušené Foglarovy kluby se, i když ne úplně všechny, přehlásili tam.

Zrovna tak jednaly rozpuštěné družiny Junáka a hle, zničehonic patřily i ony mezi kulíškovské kluby. Možná se, kdopak ví, teď ptá někdo z vás naivně, proč vlastně nezůstaly, a odpověď je samozřejmě ta, že nelze zůstat uvnitř čehokoli, co dál neexistuje. Nacisté zrušili (a možná i dost kontraproduktivně) jak časopis Mladý hlasatel, tak i celou organizaci Junák.

Mladý Jaroslav Foglar (*1907) ale zrušen nebyl a udržel se i v nakladatelství Melantrich, které předtím Mladého hlasatele. Pan Šalda ho nevyhodil a on už jenom nepracoval na Václavském náměstí, nýbrž až na Smíchově (Bendova 8). Stal se lektorem, psal posudky. Ne na lidi, naštěstí, ale vlastně trochu taky. Na rukopisy. Co to roku 1943 představovalo za „kládu“, si domyslete.

Štěstí sice Foglara potkalo v rozhlase, kam směl psát už od roku 1941 scénáře pro tzv. Klub zvídavých dětí (dnes jsou tyto „besídky“ už vydány knižně), ale o povolení založit vlastní časopis Rychlé šípy pouze bojoval a nevyhrával, ač mu pilně pomáhal plzeňský nakladatel Míla Kobes, otec člena jím vedeného „Klubu českých turistů“ alias dosavadních skautů ze „Dvojky“ a „Hochů od Bobří řeky“.

Foglar psal dál povídky a čtyři zveřejnil v časopise Zteč, který začalo na podzim 1942 vydávat nechvalně proslulé Kuratorium pro výchovu mládeže.

V lednu roku 1943 napsal do klubovní kroniky: „Konečně jsme se dočkali toho, že se bude dělat něco s českou mládeží! Už dva roky nebyl žádný spolek… Skauting, Sokol a Orel byly zrušeny… Jsme šťastni, tak nějak volněji dýcháme a necítíme se už být psanci.“

Vow! A zjara roku 1943 navrhl Foglarovi generální referent Kuratoria, aby se zapojil do práce v chystaném časopise pro kluky staré deset - čtrnáct let. Spisovatele rovnou povolali na ústředí Kuratoria (Senovážné náměstí) a pan referent Teuner (jinak lékař) jej seznámil s budoucím odpovědným redaktorem budoucí tiskoviny Smrčkou.

Smrčka byl mladý, původně levicový novinář, který se přiklonil k moci. Foglar se nenechal okopávat a hrdě předložil vlastní návrh koncepce, ale do deníku si zaznamenal, že časopis dělat prostě „musí“. Nebylo to míněno ve smyslu „spojil bych se třeba s cigány, když budu moci dělat své,“ ale jednoznačně to mínil tak, že dostal befel od nacistů a nevidí jiné cesty.

Měl strach. A dělal Správného kluka a paralelně psal knihu Když Duben přichází, a to s velkým D, anžto je Dubnem míněn určitý moment dětství.

15. června 1943 souhlasil s jeho koncepcí poradce Kuratoria SS-Obersturmführer Krannich. Foglar si neoddechl a pouze co externista začal pracovat na prvním čísle. „Rozlaďuje mne celá věc,“ zaznamenal si, „protože všechno je strašně a nápadně tendenční.“

Na druhou stranu okamžitě získal výhody. Vymanil se z povinné služby v Protiletecké obraně, snáz jednal s cenzurním úřadem ve věci vydávání svých knih a získal šanci být v létě s oddílem v sokolských boudách u sázavské Sluneční zátoky.

Do práce ve Správném klukovi také zapojil některé své spolupracovníky z Mladého hlasatele (Bureše, Čermáka…) a taky vodního skauta a spisovatele Jaroslava Nováka. Braťku. Sám psal do nového časopisu povídky a komiks Svorní gambusíni a inicioval „čtenářské kroužky Správného kluka“. První číslo časopisu vyšlo 7. července 1943 nákladem sto padesát tisíc výtisků, ale možná prý menším. Správný kluk se podobal Mladému hlasateli, ale nesměli chybět ideologicky nasměrované texty. Psalo se také o zatemňování a dalších věcech doby. A pan Smrčka výslovně uvedl:

„Správný kluk vám chce dát jen to nejlepší a vrátit všechno, co jste měli rádi. Proto jsme pověřili spisovatele Jaroslava Foglara, autora románu Hoši od Bobří řeky, který jistě taky znáte, vedením kroužku čtenářů.“

Dnes už by se to už nestalo, ale jen za první měsíc se přihlásilo do časopisu jeden tisíc a sto „klubů“ a hned v prosinci už měly kluby třicet tisíc členů! A to se jednalo pouze o chlapecká uskupení, protože dívky přijímány nebyly.

Řediteli Melantrichu panu Šaldovi napsal Foglar 3. července: „Byl jsem požádán Kuratoriem, abych spolupracoval - prozatím jako externista… Později - v podzimních měsících - mám být event. přijat jako definitivní zaměstnanec. Po návratu z dovolené začátkem srpna mám jít též do nějakého tábora. Doufám, že proti tomu - ani proti mé činnosti v časopise vůbec - nebudete mít, pane řediteli, námitek a že mne zavoláte s Burešem zase do Hlasatele, až bude na něj dostatek papíru.“

Foglarovo angažmá u nacistů se ale Šaldy velmi dotklo. Nadával mu! Taky Foglarův oddíl se tenkrát rozpadl ve dva a Foglarova část se stala „pouze“ čtenářským kroužkem Správného kluka. V říjnu Foglara pozval (což mohl být jakýsi test), aby přednášel na kuratorijním kurzu, ale začal se vymlouvat, a tak vyvolal pobouření. V únoru 1944 se mu nejprve jen doneslo, že budou kroužky zrušeny, a 18. obdržel dopis od doktora Victorina, že nemá v redakci už co pohledávat. Přece nazítří přišel a „nastává řeč plná kroucení a rozpaků,“ líčí v deníku. „Nejvíc se prý zasazoval o mé odstranění kdosi, kdo nesmí být jmenován. Zřejmě je to Eduard Chalupa.“ Což byl někdejší skautský vedoucí a teď hlavní pověřenec Kuratoria pro Velkou Prahu.

Co víc, 22. 2. 1944 si Foglar zaznamenal, že byl jedním Smrčkovým nadřízeným v Kuratoriu, který se jmenuje Pipota, zabaven jeho článek o „samostatnosti kroužků vůči instruktorům“. Brojil v něm proti zásahům pověřenců do programu kroužků a do německých rukou se dostaly takřka současně jeho dopisy napsané klubům soukromě. Zástupci redakce navštívili Foglara v Melantrichu a odnesli si hlášení klubů, i když pouze některá, poněvadž se značné množství dochovalo v pozůstalosti. Jeho spolupráce s Kuratoriem tak netrvala ani rok.

Ani rok, nicméně (a jak upozorňuje úvodem publikace Roman Šantora) ještě v letech šedesátých psal kritik Václav Stejskal, že to byl Foglar, kdo „očkoval nebezpečnou ideologií, která neměla daleko k atmosféře fašistického podhoubí“.

Publikace zveřejňuje i (Bohumírem Čermákem kreslený) Foglarův komiks Svorní gambusíni včetně studie o něm od již zesnulého Václava Noska - a veškeré další texty, kterými Foglar časopisu přispěl, byť nejsou všechny podepsány, a tak lze o autorství spekulovat. Ale signovány byly povídky Mezi nebem a zemí a Venda z města a Nyam, nejlepší z dobrých (s podtitulem Příběh z tichomořských ostrovů) a úvodníky na straně čtenářských kroužků Tři armády chlapců, Čestné slovo, Lovíme bobříky, Vaše dopisy a hlášení, Věrnost a zrada, Vyhlašujeme boj Ledové Smrti, Přátelství mezi kroužky Správného kluka, Co dělat při proboření na ledě, Jak využít vánočních prázdnin?, S novým rokem - nový život!, Třináctý bobřík anebo Jaké bych chtěl mít naše hochy. Zvlášť posledně zmíněný článek začíná dost charakteristickými větami:

„Nedávno jsem byl u jezírka v Prokopském údolí u Prahy. Několik hochů tam chytalo malé rybky, povykovali, nadávali si a mluvili mezi sebou způsobem tak ošklivým, že snad jen nejzkaženější dospělí lidé by tak mohli mluvit. Hoši ve své mluvě nepřestali, ani když mě spatřili, nepocítili přede mnou nejmenšího studu…“

Inu, celý Foglar. Snil a snil a na stránkách knih se mu koneckonců hodně snů splnilo.

Jaroslav Foglar: Správný kluk Jestřáb a Svorní gambusíni. Úvod Roman Šantora. Vydání spolupřipravil Václav Nosek. U příležitosti osmdesáti let od ukončení Foglarova působení v časopise Správný kluk vydala jako 17. publikaci Skautská nadace Jaroslava Foglara. Praha 2024. 48 stran.

Kupte si – Správný kluk Jestřáb a Svorní gambusíni (skautskanadace.cz)