***

Jistě, Věčnou Ambru (1944, česky 1948), tento klasický román, který má přes osm set stran, a zároveň i bestseller odehrávající se (velmi podobně jako "Angelika, markýza andělů") v sedmnáctém století, napsala americká spisovatelka Kathleen Winsorová (1919-2003), jinak i autorka Poutníků (1965, česky 1974) či unyle erotického (no, raději rovnou napíšu pornografického) románku Robert a Arabella (1986, česky 1991). To je fakt. Pak to ale pokračovalo, protože na každém úspěchu se někdo přiživí a potkalo to i dámu jménem Ambra, jinak dceru chudého hostinského, která se stala nakonec i milenkou krále anglického.

A nechme žít původní dílo, ale posviťme si anebo aspoň blikněme na obě volná pokračování - a tedy dalších šest set stran z pera Joan Seymourové (nar. 1933). Česky je vydalo nakladatelství Dialog a první z těch pokračování (1994) se prostě jmenuje „Věčná Ambra. Volné pokračování“, druhé (a tedy už celkově třetí svazek) nese podtitul Lady Susanna...

***

Ještě ale pro pořádek upozorněme, že Joan Seymourová nebyla jediná dáma, která zatoužila pokračovat v příběhu agilní krásky Ambry dobývající směrem z venkova starý Londýn. Už z dřívějška tu bylo i jiné „přímé pokračování I. dílu“ z pera Kathleen Stadfordové a s podtitulem „Ambra a Bruce. Galantní román.“ (česky 1996). A co na tuhle schizofrenii čtenář, anebo tedy spíš čtenářka? Nu, mají volnost, přece! A mohou volně plout vášněmi a rozhodovat se i váhat, kterou z fiktivních variant vývoje osudů oné statečné Ambry si vybrat...

***

Sám Stadfordovou a Seymourovou nebudu - v jejich rolích epigonek - srovnávat, nicméně při poctivém srovnání Winsorové se Seymourovou se TA DRUHÁ nepochybně zjeví jako daleko, daleko plytčí. A zatímco Winsorová vysnila skutečně barvitou a strhující fresku vtahující nás až do epicentra hořícího Londýna či morové epidemie, například, Joan Seymourová se prostě umanutě soustřeďuje na samotnou Ambru jako symbol „věčného ženství“ a vysílá ji třeba na plavbu za mužem jejího srdce, lordem Bruce Carltonem. Do Ameriky. A čteme:

Ale kapitán John Edwards nevzbuzoval na první pohled velkou důvěru. Včera mu dala pět set liber zálohy, a ještě než po vratkém můstku vystoupila na palubu, natahoval ruku po doplatku. Napadlo ji, že by si měl oholit tvář, aby se aspoň částečně zbavil štětinatého obličeje. „Tak tady máte zbytek,“ řekla a vhodila mu měšec s penězi, aby se k ní nemusel přiblížit a nevydechl jí do obličeje pach shnilých zubů.

Atd. Z Ameriky se pak ovšem opět přesuneme, a to na již vícekrát (Dumas) provařený dvůr Ludvíka XIV. A Král Slunce, jaký k Ambře bude?

Připadal jí čím dál zajímavější. Jeho dopis bez královských frází se jí velice líbil. Ale miluji přece Bruce a Juana, myslela si - a navíc se obávala reakcí londýnského dvora, který by ji taky mohl zapudit...

Zapudit? Ale prosím vás! Koukejme se na Ambru už za chvíli a po boku neméně slavného krále Karla II...

A odvedl ji stranou. Vzrušeně šeptal: „Madame, od vaší svatby na vás myslím každý den. Mezi všemi těmito ženštinami hledám stále jen vás.“

A co na to ctná Ambra?

„Sire, jakmile se mě jedenkrát dotknete, vaše touha naráz opadne. Nebylo by romantičtější pouze snít?“

„Přijdete zítra do mé ložnice?“ zašeptal. „Sire, prosím, nemohu.“ „Já vím, potřebujete čas na rozmyšlenou. Ale zítra před půlnocí vás budu čekat. Nezapomeňte, že jste mi porodila syna!“

Ale pokračujme... Ani ve třetím svazku Seymourovou dotvořené epopeje se sličná Ambra St. Clare (jinak taky hraběnka z Radclyfu a vévodkyně z Ravenspuru) neleká nižádné překážky na cestě k naplnění svých lásek a možná hlavně k získání bohatství a jen tak mimovolně přitom (což je "ten fór") ovlivňuje i politické události celé Evropy! Aby ale i „nepřetržitě usilovala o svou společenskou prestiž. Dostat se totiž až úplně nahoru je nesmírně těžké. Udržet však se tam je ještě mnohem obtížnější,“ dočítáme se.

Rozlučme se však radši následující adorací jednoho španělského piráta (nikoli knižního ani hudebního) Juana Alvareze povýšeného na hraběte z Bragy, jehož milují jak Ambra, tak i její dcera lady Susanna, která přitom intenzivně cítí či cítila, jak...

Už tenkrát vnímala Juana všemi smysly a cítila jeho vůni a líbila se jí jeho vysoká a silná postava, omamoval ji jas a hlubina jeho očí, podléhala úsměvu složenému z jeho bílých vlčích zubů... Přímo ji nadnášel jeho sametový hlas, jemuž se poddávala jako melodii, uchvacovala ji síla jeho paží, a když pak záhy zjistila, že Juan chová vřelé city k její matce, téměř zmírala opravdovou ženskou žárlivostí...

Nu... A tak to chodí! :-)

Více najdete v obtýdeníku Tvar, kde vyšla i delší verze tohoto článku.