Jednak tak, abyste si knížku mohli v klidu ještě poprvé přečíst. Jednak způsobem, že ji po článku nikdy nevezmete do ruky. Následující článek není přímo dělaný druhou metodou a, pozor, disponuje příslovečnými spoilery (přinejmenším).

Deana Koontze (nar. 1945) je, věřím, na místě připomenout (aspoň jednou). Je to "borec", jistě i bez uvozovek, a schopný autor bestsellerů, spoustu z nichž zfilmovali (a vy jste ty filmy viděli a ani nevíte, že jsou od něj), srovnávaný občas se Stephenem Kingem.

Od Kinga česky naposled vyšla tisícistránková vyvražďovačka Pod kupolí, Koontzův nejnovější u nás přeložený počin mě ale uhranul lepším názvem (v originále Ticktock). Má "jen" 264 stránek, které tvůrce sestavil z pouhých devíti kapitol. Víc než o román jedná se o pečlivě rozvedenou, propracovanou novelu. Jaký je její charakter?

To je právě zajímavé. Nikde tu není výslovně prezentováno, že jde o "hororový thriller", ale dílo není prezentováno ani jako červená knihovna, ani jako humorná parodie, ani jako… Ano, ani jako cosi, co ve finále vysublimuje do absurdity.

Přesto je Tikot vším. Za vlasy přitažená vysvětlení čtenáře můžou i zdeptat anebo přinejmenším zanechají pachuť a jen někdo si umí říci: "Ahá! On to nemyslel… úplně vážně."

A bude mít pravdu, kdo toto pochopí, i nebude. Koontz měl, a to nelze nevycítit, původně ryze "závažný" záměr (tedy pokud lze slovo závažný použít v případě hororového thrilleru), nicméně jej nezvládl. Zpočátku nechtěně, pak už vědomě. Co s tím, co zbylo?

Koontz je Mistrem nad Mistry a uměl vybruslit. Z nouze zvládá dělat ctnost a na konci prostě nakonec všecko přehnal ještě víc a - už schválně. Výsledek? Nenápadně (a vizme také autorův trochu opatrnický doslov) nám prodali humornou parodii na hororový thriller. Ale opravdu nenápadně! Protože, říkám, na začátku knihy to pochopit nelze.

Vadí nebo nevadí? Nevím. Netuším to, ale knížka se každopádně čte sama.

O co v ní jde? Hlavní hrdina je autor detektivek (ne tedy thrillerů). Na prahu svého domku narazí na hadrovou panenku, která na nás zírá již z obálku. Panenka ožije asi jako legendární filmový Chucky – a pozor, nezaměňovat s Wyndhamovým Chockym, kterého (po kvalitním televizním seriálu) teď znovu natočí Steven Spielbeg (a který je přece taky trochu podobný).

Hadráček se spisovatele od začátku snaží odkráglovat a zvolna roste a spisovatel před ním střídavě prchá a střídavě bojuje pomalu jak Arnold.

Nato potká hezkou servírku, které si všiml už na začátku knihy a která se vrací práce. Blonďatá dáma ihned uvěří v existenci živoucí hadrové panenky a počne hrdinovi pomáhat ve válce zbraněmi všech kalibrů a ostří. Potom se odhalí, že je vlastně malířkou, pak se z malířky vyklubu zkušená dcera mistra pokeru, pak i milionářská dědička a stále kráčí o inteligentní a samorostlou dámu, ale z pohádky.

Sbližují se. S démonem bojují, ale už mimochodem. Dáma pak vyloženě levou zadní. Démon přitom dělá, co může, vtěluje se do různých lidí, vraždí svědky, ale nic naplat, boj se Koontzovi ocitá na vedlejší koleji, dáma zůstává v neuvěřitelné pohodě a hlavně jde o to, že spisovatele seznámí se svou ještě samorostlejší matkou.

"To je ten pravý!" Inu, dávno jsme i my tušili, kolik v Tikotu uhodilo.

A dál? Bojující milionářka se teď - pro změnu - seznamuje s matkou spisovatele. Ta nedělá nejsladší dojem. Syna nechce dát. Ale budoucí snacha se přesto chová neuvěřitelně mile. Tchýnino zlo oplácí dobrem, jakožto i syn, a čteme Psycho naruby. S kým se tedy bojuje? S démonem? Pořád? S matkou? S tím i s tím. A matka démona nechala vyvolat, aby přiskřípla svobodomyslného syna. A nakonec přijde nejlepší: Synova vyvolená mne sice opravdu milionářka, ale i "hvězdné dítě". Rodiče ji počali v kosmické lodi nad Nevadou, a tak se tedy vysvětlí její mimořádné (i mimosmyslové) schopnosti. A taky jejího psa.

Démon podléhá. Sám se sežere (počínaje nohou bez kloubu) a cituji překlad Romana Lipčíka:

Konečně se jeho matka od svatyně odvrátila, přistoupila k pohovce a se zamračeným výrazem se zastavila nad ním. "Tuongu, nestaneš se lékařem, jak jsem to chtěla, nestal jsi se pekařem, jak jsem to chtěla, píšeš příběhy o hloupém detektivovi opíjejícím se whisky, nectíš tradice a dokonce ani už nevíš, jak se mluví jazykem Země racka a lišky, kupuješ si corvettu a cheesburgery ti chutnají víc než com tay cam, zapomněl jsi na své kořeny, chceš být něčím, čím nikdy být nemůžeš… to všechno moc zlé, moc zlé. Ale uzavřel jsi ten nejlepší sňatek, jaký kdy v dějinách světa který mladík uzavřel, a já myslím, že to taky o něčem svědčí.

Maminka se neplete: následuje neuvěřitelná svatba v Las Vegas za účasti Franka Sinatry. Zamilovaná linie knihy je slzopudná až běda, což neodsuzuji, a vcelku cudný Koontz konstruuje děj míle od reality, bájí, idealizuje a ad absurdum předvádí "servírku" nejodvážnějších snů, a přece chápeme, že to TI PRAVÍ čtenáři baští… a že jich je přehršle. Na minových polích romantiky se Koontz vyřádil a jest mu očividně dáno, avšak vysvětlení na konci jsou zkrátka MOC za čarou a omluvit je jako humor či parodii lze jenom stěží. Vlastní motiv démona je přitom vším zamilovaným blouzněním dost zastřen… a zrovna tak je zastírán titulní (a průběžný) tikot.

Ano, na začátku sice "začalo odpočítávání" a "lhůta má vypršet za rozbřesku", jak si hrdina čte z vlastního monitoru, jenže… Ouha, kdyby to pomyslné odpočítávání ani nezačalo, ničemu by to podle mého názoru moc neubralo. Koontz není žádný amatér a napsal sedmdesát knih a mnohé lepší než tuhle, nicméně na zmiňovaného Kinga nemá a v doslovu, dodejme, přiznává, že psal Tikot nadvakrát.

Poprvé prý zabředl, ale vyřešil to s odstupem - a geniálně. Nyní neironizuji: z hrdiny udělal Vietnamce.

A šťastný sňatek přistěhovalcův s bohatou americkou blondýnou? Činí z díla ještě šílenější doják. Bohužel je ale STEJNĚ celý čas poznat, že byla figura původně normálním Američanem.

Ano, knihu lze brát (i) jako parodii, ale jak říkám: šlo očividně o z nouze ctnost, a to odsud dál i čiší.

Ve stejném roce jako Tikot (1996) vyšel v USA i Kingův román Beznaděj a není bez zajímavosti, že oba vykazují některé shodné prvky, hlavním z nichž je entita vtělující se - postupně do dalších a dalších lidských těl, King je ale neskonale rafinovanější i… o sto procent věrohodnější. Ani vzdáleně se taky neblíží kýči, ani parodii. A nepotřebuje tedy alibi. Koontz ano. Aspoň tady. Chtěl mít další knížku a kupí tu klišé jako z amerických filmových béček. Motiv holčičky, již servírka jen tak mimochodem zbaví rakoviny, jest krajně vypočítavý, ale pozitivně bych naopak vnímal časté (a taky pro Kinga typické) odkazy na jiná literární a filmová díla (Fu Manchu, Akta X, Lynchův Sloní muž, vědeckofantastické filmy let padesátých) a na různé tvůrce (John Grisham, Carl Sagan). Ale pokud chcete hrůzu, tady jí moc nenajdete, a titulní TIKOT jako by Koontz implantoval knize až dodatečně. Pokud ale chcete něco jako ujetý milostný románek, tak si ho kupte.