19.3.2024 | Svátek má Josef


KNIHA: Tenkrát v Hollywoodu

27.10.2021

Oproti filmu překvapivě jiný román

Pověstný režisér Quentin Tarantino (*1963) už formou knihy zveřejnil scénáře svých filmů Pulp Fiction anebo Hanebný pancharti. Obě publikace vyšly česky. To ale bylo spíš mechanické. Případ dalšího filmařova svazku Tenkrát v Hollywoodu je jiný. Jde o regulérní pokus napsat legitimní román a NEDRŽET se scénáře stejnojmenného filmu.

Tenkrát v Hollywoodu

Přibližme výsledek. Je tu fiktivní herec Rick Dalton a hrál jej Leonardo DiCaprio, ale na tom teď nesmí záležet a postava je „mapována“ daleko podrobněji. Tak třeba zvíme, že od mládí trpí bipolární poruchou. Střídání deprese a euforie je možná znak nejednoho umělce, ale u Ricka je tím znakem vysvětlen sešup jeho kariéry. Úpadek od „klaďase“ v úspěšném televizním seriálu až po role záporáků, kteří to dostávají na frak v seriálech jiných hlavních hrdinů. Ale je pravda, že sám Dalton kdysi odmítl čtvrtý ročník své úspěšné série, protože uvěřil, že se stane i hvězdou filmů. Nevyšlo to.

Nevyšlo, a jak nám řečeno, po celá šedesátá léta zůstal ve stínu Steva McQuena, který naopak zabodoval, uspěl a ze seriálů se vyhoupl do první ligy.

Na druhou stranu se v románu dostaneme k momentu, kdy Dalton říká mladší kolegyni, že padouchy nakonec ztvárňuje rád. Anebo lže? Ta mladá dáma totiž řekne: „To i Charles Laughton tvrdil, že hraje padouchy nejradši.“ A náš Dalton si nekorektně pomyslí: To je tomu homosexuálovi podobné.

Druhým hlavním hrdinou Tarantinova letošního románu je Daltonův dublér, kaskadér a „holka pro všechno“ Cliff Booth (příjmení Lincolnova vraha), ztvárněný ve filmu Bradem Pittem. Oproti snímku šokováni zjistíme, že tento válečný hrdina zabil do roku 1945 šestnáct mužů nožem (většinou Italů a Japonců), načež jako - neodhalený - sériový vrah pokračoval v podobné činnosti taky po válce, kdy zavraždil ještě čtyři lidi včetně vlastní manželky. Trochu se, pravda, zdá, že si všechny oběti smrt vykoledovaly. Zasloužili. Zvlášť pak muž, který Cliffa, jemuž dlužil, přesvědčil, aby se spolu s ním zúčastňoval nelegálních psích zápasů. Sice vydělali hodně peněz, ale lačný majitel psa nechtěl přestat a poslední zápas hodlal poprvé vsadit PROTI jejich úspěšnému pejskovi. Jasné bylo, že nebohé zvíře podlehne. Cliff kumpánovi v afektu zlomil vaz a další postup amerického válečného hrdiny bez traumatu (má dvě medaile za chrabrost) je líčen na straně 72: „Ke rvačce došlo zhruba v pět odpoledne. Do dvou do rána se Cliff vedle Busterovy mrtvoly díval na televizi. Pak kino dohrálo a Cliff nacpal tělo do kufru auta. Psa usadil na sedadlo spolujezdce, odjel do Cromptonu a nechal auto na ulici s klíčky zastrčenými za stínítkem . Až do svítání pochodoval i se psem co nejdál, a když vyšlo slunce, společně usedli do autobusu domů.“

Oproti filmu je v knize i daleko bizarněji zachycena „náhodná“ smrt Cliffovy manželky. Harpuna, jejíž spoušť stiskl, když naň dáma ječela, jak už měla opilá zvyku, dotyčnou přepůlí! Cliff pozdě lituje, části těla spojí a na člunu je šest hodin drží u sebe. Manželé celý čas hovoří jako nikdy předtím a najdou je co „tokající hrdličky“. Zasažená se ale rozpadne, když ji Cliff podá pobřežní hlídce. Protože mu nelze dokázat, že nešlo o nešťastnou náhodu, vyvázne. Jeho pověst „a ono mu to prošlo“ jej pak už předchází všude.

Snad si v té souvislosti vzpomenete na filmové Cliffovo utkání s Bruce Leem.

I v knize na souboj dojde, ale Leemu vidíme do hlavy. Také Cliffovi. Ten věří, že Brucea ještě potká – a pomstí se. Nelze tu nevzpomenout na záhadami opředenou Leeeovu smrt, nicméně Tarantino v románu přímo netvrdí, že také tu má na svědomí Cliff. Jen to naznačí. - Oproti tomu je víc než jasné, že Cliff dodal láhev alkoholu starému, slavnému herci, když se s ním setkal při natáčení ve Španělsku. Stařec byl druhý den vyhozen - a Cliff opět nevypátrán. Kdyby se přitom podobná věc „proflákla“, odbory let šedesátých by s ním zametly (a jak přísné herecké odbory byly a co vyžadovaly, kniha zatroleně zdůrazňuje).

Ve známém Actor Studiu v New Yorku se herci učí taky tím způsobem, že zvažují jiné varianty vývoje událostí v roli a následky opačných rozhodnutí. Tarantino metodu zmiňuje a „mapuje“ životy svých postav obdobně tomu, jak to radí Stanislavskij. Vykreslí tak zpětně i hrdinu série vražd, mstitele matky. Ale naštěstí je ten chlapík pouze postavou jednoho z fiktivních příběhů, v nichž si Dalton vydělává na živobytí.

Tento fiktivní příběh je nicméně v knize vrstvou rovnocennou s vlastní rovinou románu a odráží některé její momenty. Tarantino tak „vložil“ do knihy druhou knihu, a to ryzí western. S shakepearovskou zápletkou. Příběh o dvou ztracených synech, z nichž jeden otce nenávidí (ani se mu nedivíme) a po zmíněné sérii vražd (likvidoval členy poroty, kteří neprávem osvobodili vraha jeho matky) chce skolit i tatínka, bohatého farmáře Divokého západu. Ten je ale ohrožován bandou vedenou desperátem, jehož hraje právě Dalton, a netuší, že ztracený syn už vraždil na straně šéfa té tlupy. Oba syny si pozve. Zachrání-li jej, odmění je prý třetinami svého panství. Tak se mstitel musí rozhodnout. Dá přednost otcem zajištěné budoucnosti, anebo minulosti a mstě za matku? - A je tu ještě farmářova dcerka, kterou na farmě zbožňují. Symbol nevinnosti. Ji vůdce bandy unese, žádá výkupné.

Děvče hraje osmiletá, přemoudřelá herečka inspirovaná Jodie Fosterovou, nicméně Tarantino nastíní její fiktivní budoucnost vč. role v jeho vlastním, fiktivním filmu. A finále knihy? Podstatně se liší od závěru filmu a sledujeme půlnoční telefonní hovor onoho děvčete a Daltona. Dívka jej vyzve, aby si s ní opakoval roli, kterou díky tomu následujícího dne zvládnou. Děvče tak zachrání jednu kariéru. Ve filmu tomu tak nebylo a takřka se tam zdá, že tu kariéru zachrání Daltonovo setkání s Romanem Polanskim a jeho paní, která - oproti realitě – přežije vražedný atak; banda hippies totiž omylem napadne Daltonův dům, kde je vrah Cliff, a je zlikvidována. I knihou to sice je zmíněno, avšak letmo a v první třetině. Událost navíc není v souvztažnosti s přežitím Sharon Tate a kniha neříká, zda přežila.

Pověstný Charlie Manson (v žaláři umřel poměrně nedávno), který smrt paní Polanské zosnoval, je v románu srovnáván právě s Bruce Leem. Ke kariéře hvězdy Leemu nechybělo nic, zatímco Mansonovi… Inu, kousek. Napsal i píseň na album Beach Boys 20/20, ale bubeník kapely, jeho kamarád, Mansona zapudil poté, co vídal, v jaké se plácá společnosti.

Koncem let šedesátých vznikla celá Mansonova „rodina“, již na sebe nabalil skrze své charisma, a dokonce Cliff Boooth cítí respekt k muži, který nejen přiměje k útěku z domova nezletilou, ale - po několika dnech - zpracuje i jejího otce, takže ten chce také do „rodiny“.

Tarantino studoval Mansonův případ a detailně líčí, na čem mužova kariéra zhasla. I když je tento hudebník připraven, producent nepřijede, jak slíbil (str. 150): „Ten den z Mansona hudba měla prýštit jako panenský pramen. Všechno, co vytvořil, mu hrálo do noty. Nehrozilo, že by něco pokazil. Dokonale splynul se svým talentem, se svou múzou, s Bohem. Jenže Terry nepřijel. A to, že nepřijel, nejenže udělalo Mansonovi čáru přes kreativní rozpočet a ranilo ho do hloubi srdce, ale navíc ho to shodilo u jeho věrných.“

Co hůře, když pak žádá dalšího producenta o novou adresu producenta původního, slyší lež: „Nevím, kde bydlí.“ A tak Manson mohl být povolaným, ale nestal se vyvoleným. Tarantino ovšem studuje celý jeho profil a charakter a nelze říct, že soucitně. Román totiž jednoznačně cílí proti „hipíkům“, kteří krásná šedesátá… „zničili“. A neváhá mezi hipíky řadit i Michaela Douglase.

Z další reálné figury, pánského kadeřníka Jaye Sebringa, Quentin žertem stvořil jakéhosi druhého Woostera z povídek a románů P. G. Woodehouse, a jak se ví, tento holič byl milencem Sharon Tate, než se seznámila s Polanskim, a žil pak s nimi v domě i po tomto seznámení.

Z Tarantinovy knihy nevyvstává ani stín podezření, že by snad Polanski svou ženu, ano, nechal zavraždit, ale líčeny jsou věrohodně jejich spory. Sama k Romanovi hoří obdivem a koupí mu dokonce Hardyho román „Tess“, který on později (už po její smrti) zfilmuje.

Ale Tarantino nestaví Polanského do centra a konstatuje jen, že ten producent, který dal Romanovi číst Levinův román Rosemary má děťátko, udělal obchod století. „Schwartz učinil jedno z nejlepších rozhodnutí osvíceného producenta v dějinách filmu.“

Totální ateista Roman Polanski totiž natočil podle knihy geniální film a Tarantino kupříkladu připomene jistý záběr skrz dveře, při kterém všichni diváci bezděky dají hlavy stranou. Tarantino se však mýlí, když tvrdí, že film překonal původní „novelu“. A mýlí se i v tom, že v Levinově románu lze ještě příběh chápat jenom nadpřirozeně. Není tomu tak. Už kniha může být chápana jako líčení hrdinčina těhotenského stresu a halucinací.

Prostřednictvím Cliffova vnímání přesto Tarantino klade Polanského až nad Hitchcocka, jemuž šlo vždy jen o zábavu. Svou knihou ovšem zachytil něco úžasnějšího. Lidskost a přátelskost styků mezi herci šedesátých let. Svět „vsi“ Hollywood včetně její topografie. A vše dokázal poskládat do jediného dne. Ty ještě noblesní časy.

Podle nepsaného zákona chodili herci takřka rituálně děkovat za účast starším kolegům, kteří kdysi byli slavní, a v seriálech pro televizi kariéru končili. Jistě, náměty řečí těch lidí, když spolu popíjejí, mohou intelektuálovi připadat chabé; ale světu pop-kultury odpovídají. Taky tehdejší realitě. Leitmotivem je historka o tom, že Dalton „takřka“ hrál místo McQueena ve Velkém útěku. Až v závěru Rick Dalton sofistikovaně vysvětlí, kolikanásobně nepravděpodobné bylo v reálu získání té role.

Jen občas Tarantino text pop-kulturními odkazy přetěžuje. A jde nejen o filmy. Taky o písně. Stále znějí a třeba Tateové se prý víc líbili členové skupiny Monkees než Beatles. Na druhé straně herci odsuzují obsazování zpěváků do filmů, jak to vídají u stárnoucího Johna Wayna, kde koncem kariéry vystupovali ve westernech právě zpěváci, z nichž leda „špageťák“ Dean Martin uměl jakž takž podat herecký výkon.

Tarantinovu knihu lze na některých místech charakterizovat i jako non fiction. A beletrizované vzpomínky na šedesátky. Ač je nezažil! Opakovaně ale třeba cituje knihu Nekonečná dálnice, tj. paměti Davida Carradina.

Moudrý hollywoodský producent Schwartz (jehož hrál Al Pacino) nás pak mimo jiné informuje o tom, jak zajistil Lexi Barkerovi pokračování kariéry v Evropě po boku Pierra Brice: hovoří o Karlu Mayovi a šesti filmech s Old Shatrerhandem, co Barkera proslavily.

Vtipnější figurou je ovšem přehnaně intelektuálský režisér-znalec Shakespeara, jenž nutí Daltona, aby si na klíně s holčičkou-rukojmím představoval, že je „zlý Hamlet“.

Jen se soucitem hovoří Tarantinovi hrdinové o režiséru Cukorovi, který homosexuálně cítil a vybíral si tak herce, avšak sex patrně provozoval sám. V původním filmu bylo místy možno uvažovat o tom, zda vlastně není gay také Cliff, avšak to kniha jednoznačně popře a dočkáme se i Cliffova seznámení s profesí pasáků - v Paříži. Z tehdejší Ameriky nic podobného neznal, nechápal princip věci. Pochopí. A následuje srovnání přístupu pařížského pasáka s přístupem Mansonovým k jeho „rodině“. Zde i jinde kniha obsahuje eroticky ne snad odvážné, určitě ale na nic si nehrající odstavce.

Cliff totiž je nejen sériový vrah, ale také extrémně sériový sexuální predátor.

Řada rozdílů mezi románem a filmem je dlouhá a třeba to, jak Rick Dalton zkazí záběr, je na plátně poměrně důležitý moment; v knize je to zmíněno mimochodem a příběh, který záběr zachycuje, je dovyprávěn nepřerušeně.

Zajímavou částí je vylíčení slavného Spahnova ranče, kde žila „rodina“, onoho místa se starými filmovými kulisami. Sledujeme tak vztah osmdesátiletého a takřka slepého pana Spahna s mladičkou dívkou. Mansonově komunitě to zajišťuje pobyt v prostorách ranče.

Ale zatímco ve filmu mi připomínala sekvence na ranči horor, zde vyzní jinak.

A co ještě víc? Mihne se řádka o Dylanovi, který ale „vždy býval nedostupný“, a najdeme také náhled na momenty, kdy se Sharon Tate vydává z Dallasu stopem dobýt Hollywood. „Nemožné se stalo skutkem“ a brzy hrála po boku „samotného“ Tony Curtise.

O filmech se nicméně dovídáme nejvíc skrz Cliffa. Má překvapivě vyvinutá čidla na jejich kvalitu a mj. odhalí, že se mu líbí spíš některé evropské a Kurosawovy filmy, přičemž Tarantino neváhá „vpálit“ do textu tabulku pěti nejoblíbenějších filmů od Akira. Svou i Cliffovu. „Nebyl umělec, zato měl fantastický talent pro uměleckou stavbu dramat i pokleslých žánrů.“

Oproti tomu Cliff nechápe Truffauta. Film Nikdo mě nemá rád neuzná, protože přehnaně adoruje Balzaca, a v Jules a Jim mu vadí chování hrdinky.

Druhou pointou knihy je Daltonovo opětovné setkání s - už slavným - McQueenem. Tomu druhořadý herec hrdě nedá znát, že by se mu nevedlo dobře, a Steve slíbí, že se „staví“. Dalton však ví, že jej vidí naposled. Stejně jako Mansonův producent se bohatý herec už nikdy neozve.

Není mnoho slavných režisérů, kteří by současně i psali tak dobře jako Quentin Tarantino. Ten, pravda, tvrdí, že na této knize pracoval „nějakých pět let“. Ať je to pravda nebo ne, výsledek zůstal působivý. A jen cosi naznačuje, že možná nedořekl vše záměrně a počítá tajně s druhým dílem… Jen malá část jím zmiňovaných filmových děl je fikcí a kniha funguje jako učebnice historie. Zábavná, čtivá, názorná. Zavádí dokonce do (skutečného) podniku, kde jsou v „pijácké Dvoraně slávy“ oslaveni veškeří hollywoodští alkoholici. Buster Keaton, Richar Burton, Richar Harris atd.

„Když člověk s morálními zásadami bojuje s ničemou,“ píše Tarantino ve svém románu, „ničema má zpočátku vždy navrch.

Člověk se zásadami totiž některé praktiky ze zásady odmítá, zatímco ničemovi je všechno jedno a nic mu není svaté. Tak to funguje, dokud ničema nezatlačí člověka se zásadami přes hranici, za kterou přestávají zásady fungovat. Na tomto principu pak stojí většina antických tragédií, polovina anglického dramatu a tři čtvrtiny americké kinematografie.“

Knihu vydanou letos v New Yorku přeložil Rani Tolimat. Má 368 stran a na jednom místě využila i českou verzi anglicky zpívaného songu, jak ji parafrázuje pro Michala Tučného textař Mirek Černý: Chtěl bych být medvídkem.