Taky snad z toho plyne ne dost rychlý rozjezd a podle mého vcelku i nedostatečný spád celého vyprávění. Kniha vydaná loni nakladatelstvím Euromedia GRoup, k. s. – Knižní klub má sedmnáct nijak nepojmenovaných a často nevhodně dlouhých kapitol plus kratičký Epilog, a když Wilson ke konci přijde s vysvětlujícími retrospektivami, až příliš bohužel vynikne samoúčelnost a vykonstruovanost kompletu.

Ano, ano. Uznávám, že už sám žánr fantasy lze obvinit z jisté samoúčelnosti, ale mnohé prvky Wilsonových Sta tajných dvířek působí opravdu jako přílišné náhody typu "prostě mě to zrovna napadlo" a co víc, tyto náhody sice následující díly ságy(?) jistě zapudí i zapustí jako stromky do kompaktního světa (a světů jiných dimenzí), nicméně já tu po právu posuzuji pouze tento první díl a nejsem spokojen. Pozor však, druhý, už taky česky vydaný díl, jsem si ještě nekoupil, i to zde dobrovolně konstatuji. A nečetl jsem ho.

Vraťme se však na začátek… Inspiračními zdroji pro psaní profesora literatury a řečnictví ("podle klasických vzorů") na New Saint Andrew´s College (USA) a pro "vydavatele i šéfredaktora kulturního magazínu Credenda/Agenda" N. D. Wilsona byly bez debaty jak Alenka, tak i Čaroděj ze země Oz, a také jeho příběh se odehrává v Dorotčině Kansasu, vcelku však bych Wilsonovu novelu označil za poměrně neodvozenou a lidově řečeno "napadnutou". Místy velmi působivou. Invenční. Text graduje a obsahuje i několik poměrně strašidelných pasáží a zvratů, které mohou připomenout leckterou duchařskou povídku anebo třeba (mně se tak stalo) známý Kuttnerův horor Byl to démon. To však bohužel současně nic nemění na tom, že kupř. vedle Bradburyho, který se nabízí ke srovnání nejen Pampeliškovým vínem, Wilson prostě neobstojí. Jeho pokusy o vystižení atmosféry jsou chabé.

Dalšími literárními díly, na které text upomene, je pak kupodivu i klasický Gormenghast (děj se také u Wilsona až úporně drží nitra budovy… a jsou tu i jiné podobnosti) a taky všeobecně známá a vícekrát filmovaná kniha Pět dětí a To, nicméně si nemyslím, že by právě tento způsob asociování, jaký už několik řádků předvádím, k něčemu vedl - a rozhodně mi taky jakékoli upomínky, ať už vědomé či nevědomé a ať už náhodné anebo postmoderně záměrné, nevadí…

Očividným záměrem autora ovšem bylo, a to je taky jisté, zasadit fantastický až hororový motiv do čisté reality, což je, ano, už od H. G. Wellse, jednou z nejosvědčenějších metod, jak způsobit efekt. I pocit úžasu. Nakolik to zde vyšlo, zůstává otázkou, na kterou ať si odpoví každý sám, ale osobně jsem byl tím zklamanějším, čím více jsem se blížil ke konci, zatímco můj jedenáctiletý syn vývoj událostí i zde přítomný "náhlý nášup" magie zkouskl, a to i s tou čarodějnicí (opravdu jako z Oz). Akceptoval vše… a stojí o druhý díl!

Nu, co dodat? Myslím, že pan Wilson knihu k její škodě uměle natáhl, za tím si stojím, a taky říkám, že poté, co skutečně nastolil záhadu vstupující do reálného světa, a to precizně, popustil příliš uzdu fantazii. A náhodě, přičemž fantastické finále by, tvrdím, vyžadovalo podstatně víc místa, než je mu věnováno.

Ano, ano, jak už řečeno: bude druhý díl. Budou asi i další, ale… To není omluvou. X motivů je tu zatím jen nahozeno, načež od nich tvůrce sprostě uteče, a to není dobré. Wilson se z fotografie na záložce směje, ale… Ale jeho redaktor v USA by možná zasloužil vyčinit.

A vezměme jen motiv bytůstky jménem ragant, která se…- bohužel - objevuje až právě v závěru. Jako myšlenka je to "super", ale přichází ten nápad z nebe naprosto bez přípravy. Ano, upomene jak na známý motiv z Philipa Pullmana, v jehož klasické trilogii má každý svého… (a doplňte si sami), tak upomene (kupodivu) na poslední filmovou verzi Gullivera, v níž zase rodina uvěří poutníkovi a jeho "blábolům" až dík malinkému zvířátku dovezenému ze země Liliputánů. Dobře, v pořádku…, nicméně v obou předchozích případech nepřišly tyto motivy jako cosi nahonem a shůry. Tady ano.

Navzdory tomu si druhý díl už tento týden koupím a přečtu. Vám to nedoporučuji, ale rozhodněte se sami.