Jak jsem již jednou napsal, je těžké najít současný román z Dálného východu, který by nebyl poznamenán vlivem psychoanalýzy. Je to i případ románu „Já jsem Čína“. S upřesněním, že v přísném slova smyslu nejde o román z Dálného východu, i když se tam částečně odehrává, tedy v Číně, odkud pochází autorka Xiaolu Guo, žijící od roku 2002 v Londýně, píšící anglicky.

Děj je prostý: Zavržený syn vysokého čínského funkcionáře - jak se později ukáže, dokonce (smyšleného) premiéra pekingské vlády - rockový kytarista Ťien, je donucen k emigraci. Protože je odmítnut v Imigračním centru v britském Doveru, uchýlí se do Švýcarska, odkud se dostává do Francie, odtud do Řecka. Také jeho čínská milenka, básnířka Mu, je odmítnuta, pro změnu ve Spojených státech; následně se jí podaří získat pracovní místo v Británii, kde ovšem svého čínského milence již nepotká. S tímto milostným příběhem se čtenář seznamuje prostřednictvím deníků a dopisů, které překládá mladá skotská překladatelka Iona. Text je postmoderně vícevrstevný: Ťien i Mu čtou Grossmanův román Život a osud, o němž uvažují, Iona čte jejich dopisy a deníky, které překládá a komentuje, čtenář čte román, sestavený z toho všeho.

Autorka vytváří paralelní světy, které následně srovnává: Paralelní je život Ťiena a Mu, zvláště poté, co jsou od sebe odloučeni (Ťien se ve Francii ocitá ve společnosti západních žen, Mu vystupuje v Americe se skupinou čínských mužů), paralelní je milostný život Ťiena a Mu s milostným životem Jonathana a Iony, paralelní je rozhovor Iony se svou matkou (s. 279) rozhovoru Mu s její matkou (s. 258) atd. Čtenář tak má před očima permanentní srovnávání západního světa se světem čínským; srovnání provádějí i postavy románu, zde Iona:“Napadne ji, že to, co žijí Mu a Ťien, je opravdu hodno názvu život: z toho mála, co se jí podařilo zjistit, se zdá, že Kublaj Ťien žil dramaticky a konfrontačně. Oproti tomu se její vlastní život jeví nehmotně jako téměř bezbarvá časová osa lemovaná triviálními detaily.“ (s. 120)

Jenomže paralelismus - největší přednost tohoto románu - je také autorčinou pastí: Autorka se mu věnuje natolik, že přehlíží, co všechno jí utíká. V románu jsou zjevné protimluvy - autorka na několika místech opakuje banality o podřadném postavení žen v čínské společnosti (a snad i ve světě vůbec), aniž by ji zarazil osud hlavního hrdiny jejího vlastního románu (Ťienův otec poté, co zavrhne svého syna, se věnuje výchově své dcery, kterou má se svou pozdější ženou). Devátá kapitola se jmenuje Ženy bez mužů, přitom ale jen jedna z nich - Mu - nemá muže; Iona má svého milence Jonathana, i když ne sebou. Spíše než jako román působí text jako školní slohový úkol na předem zadaná témata - milostný román, politický román, epistulární román..., to vše se znalostí psychoanalýzy, napsané up today krátce po konci postmodernismu. A to pomíjím podezření - u čínských autorů vždy odůvodněné - že román je pouhou kopií jiných textů, v daném případě zejména Kunderovy Nesnesitelné lehkosti bytí, napsanou bohužel bez Kunderova génia.

Reálie románu jsou věrohodné, všechno se mohlo odehrát tak, jak je popsáno. Nelze ovšem říct, zda postavám odpovídají nějací skutečně žijící lidé. Ačkoliv autorka uvádí, že jde o fikci, věnuje nezvykle důkladnou péči tomu, aby příběh působil jako skutečný. (V knize jsou údajné fotokopie textů, které mají být zdroji informací o Ťienovi a Mu; údajná fotokopie obalu Ťienova alba se nápadně podobá fotokopii skutečného obalu žijícího nestora čínského rocku Ťien Cchu-eje.)

V českém vydání knihy je uvedeno, že překlad byl pořízen z anglického překladu. Na wikipedii se ovšem lze dočíst, že od poloviny nultých let autorka svá díla píše anglicky. Uvedení titulu na čínsky psané wikipedii nelze čekat, ale jeho čínský název není uveden ani na anglické stránce. A tak záhadou zůstává dokonce i to, v jakém jazyce byl román původně napsán.

Pro přepis čínských znaků ve jménech kniha nevhodně kombinuje čínskou hláskovou abecedu (pchin-jin), kterou je přepsáno jméno autorky, s českou transkripcí.
Myslím, že na současnou čínskou literaturu se dobře hodí to, co kdysi napsal oblíbenec prezidenta Zemana Peroutka o románové tvorbě Goethově: „Pro nás, kteří jsme poznali anglický a ruský román, zbude z Goethových románů pramálo. Wilhelm Meister je historie citové výchovy. Ale jak bychom se jí mohli spokojit my, kteří jsme četli Citovou výchovu Flaubertovu!“ (Sluší-li se býti realistou, Praha, Mladá fronta 1993, s. 56)
Sledování dalších osudů této podivné knihy, zvláště v Číně, bude na ní možná to nejzajímavější.

Xiaolu Guo: Já jsem Čína. Dobrovský s.r.o., Praha 2016, 338 s.