KNIHA: Millénium - díl první
Asi většina lidi, kteří se zajímají o literaturu, alespoň okrajově zaznamenala trilogii Milénium od Stiega Larssona. Základní informace proto jen naprosto stručně. Švédský novinář, který se specializoval na otázky pravicového extremismu a rasismu, napsal celkem tři rozsáhlé romány, ale ještě než je stihl publikovat, zemřel bohužel roku 2004 v padesáti letech na infarkt.
Jeho trilogie hýbe žebříčky prodejnosti v řadě zemí a i v Čechách sklidil s prvním dílem úspěch, v srpnu 2009 vyšel český překlad druhého dílu jménem Dívka, která si hrála s ohněm. U knih, kolem kterých je velký mediální humbuk, se samozřejmě může nabízet několik otázek. Opravdu je to tak dobré? Není to jen nějaký další grafoman? Nejedná se prostě jen o dobrou reklamní kampaň? Taková kniha může, myslím, u některých čtenářů vzbudit odpor, ale třeba i zvědavost - a právě ze zvědavosti jsem si první díl Muži, který nenávidí ženy přečetl i já, abych si udělal vlastní názor. A rozhodl se, jestli pak sáhnout i po části druhé.
O co vlastně v příběhu kráčí?
Stockholmský novinář z časopisu Milénium Mikael Blomkvist je odsouzen k tříměsíčním trestu vězení za pomluvu kvůli článku o podnikateli
Wennerströmovi. Bývalý šéf průmyslového konceru Henrik Vanger, dnes chlapík přes osmdesát, Mikaela kontaktuje kvůli téměř čtyřicet let starému případu. Tehdy došlo na ostrůvku, kde je jejich rodinné sídlo, ke zmizení vnučky Henrikova bratra. Případ, který vypadá zpočátku jako klasická záhada zamčeného pokoje, kvůli nehodě se totiž nemohl na ostrov nikdo dostat. Zástěrkou tohoto pátrání, které se stalo pro starého pana Vangera jakousi posedlostí, je psaní kroniky rodu Vangerů, kterou má Mikael napsat. Normálně by se k něčemu takovému nenechal přemluvit, ale argument Henrika Vangera je poměrně silný - má informace na Wannerströma, které ale poskytne jedině, až skoční lhůta určená na pátrání. A Mikael tak nechává Milénium Miléniem a Stockholm Stockholmem a míří na opuštený ostrůvek pátrat, dokud nebude muset nastoupit svůj trest.
Máme tu ale také druhou hlavní postavu románu. Lisbeth Salanderová je mladá hackerka a nejlepší detektiv jedné bezpečnostní agentury. Právě ona prověřuje pro Vangerova právníka Mikaela, než uzavře Blomvkist se starým pánem smlouvu, a otázkou zůstává, kdy se ti dva konečně setkají a začnou pátrat společně. Ale je to ještě složitější. Lisbeth není žádná obyčejná slečna, ale pořádně komplikovaná dívka s poručníkem a temnou minulostí a s piercingem v nose a spoustou tetování.
Bez zajímavosti rozhodně není odkaz na knihy švédské autorky pro děti Astrid Lindgrenové. Mikael je pro své druhé křestní jméno v souvislosti s jedním dávným případem označen jako Kalle Blomkvist, Lisbeth by zase mohla být jakousi Pipi Dlouhou punčochou po dvaceti letech - to ostatně zmínil i sám Larsson v jediném rozhovoru k této sérii.
Neobvyklé na této knize je, jakým způsobem se Blomkvist k pátrání dostane - předchází tomu kolem sta stránek týkajících se spíše informací kolem Wannerströma. Kromě detektivního pátrání tu tak máme postmoderní mix. Výlet do mediálního světa, čímž Larsson rozhodně nekončí. Autor nám poskytuje pohled i do soukromý svých detektivů, takový Mikael je sice sympatický, ale možná si od čtenářů vyslouží označení lehkého "děvkaře", Lisbeth je se svojí povahou rozhodně na kilometry vzdálena od tetičky Marplové. Složité pátrání a prověřování klanu Vangerových kromě informací potřebných pro pátrání nabídne i zajímavou rodinnou kroniku, dojde i na nacistickou minulost některých Vangerů. A samotný název nás může donutit k sociálnímu zamyšlení o mužích, kteří nenávidí ženy - o tom už se ale více prozrazovat nesluší.
První díl Larssonovy trilogie se rozhodně čte dobře, já sám jsem knihu zvládl přelouskat během čtyř dnů a rozhodně nelituji. Je to zkrátka dílo čtivé, autor dokáže rychle střídat pasáže s Miakelem a Lisbeth ke zvýšení napětí, stejně tak jako se na určitou dobu zaměřit jen na jednu z postav. Samozřejmě se nabízí námitka, že by kniha mohla být pořádně proškrtána. Ano, mohla, ale pak by to asi byla jen obyčejná retro detektivka, jakých je vícero, zatímco takhle je to kromě detektivky také rodinná kronika, pohled do světa novin nebo třeba příběh o jedné podivínské mladé holce, kterou si ale podle mého názoru nejde neoblíbit a která se alespoň v mém případa hned zařadila k mým nejoblíbenějším literárním postavám.
Například stránka s technickým popisem iBooku může přece jen nudit (a také eventuélně donutit k zamyšlení o placené reklamě, protože odkazů na různé značky tu má Larsson hodně), ale knihu i přes nálepku "globálního bestselleru" osobně doporučuji a ještě závěrem dodávám, že získala litrární cenu Glasnyckel, která je udělována nejlepší skandinávské detektice, a také se dočkala filmového zpracování, které ač nevzniklo v Holywoodu, sklízí úspěchy a snad jednou zavítá i do českých kin...
Originál: Män som hatar kvinnor (2005)
Překlad: Azita Haidarová
Host, Brno 2008, 536 stran
Jeho trilogie hýbe žebříčky prodejnosti v řadě zemí a i v Čechách sklidil s prvním dílem úspěch, v srpnu 2009 vyšel český překlad druhého dílu jménem Dívka, která si hrála s ohněm. U knih, kolem kterých je velký mediální humbuk, se samozřejmě může nabízet několik otázek. Opravdu je to tak dobré? Není to jen nějaký další grafoman? Nejedná se prostě jen o dobrou reklamní kampaň? Taková kniha může, myslím, u některých čtenářů vzbudit odpor, ale třeba i zvědavost - a právě ze zvědavosti jsem si první díl Muži, který nenávidí ženy přečetl i já, abych si udělal vlastní názor. A rozhodl se, jestli pak sáhnout i po části druhé.
O co vlastně v příběhu kráčí?
Stockholmský novinář z časopisu Milénium Mikael Blomkvist je odsouzen k tříměsíčním trestu vězení za pomluvu kvůli článku o podnikateli
Wennerströmovi. Bývalý šéf průmyslového konceru Henrik Vanger, dnes chlapík přes osmdesát, Mikaela kontaktuje kvůli téměř čtyřicet let starému případu. Tehdy došlo na ostrůvku, kde je jejich rodinné sídlo, ke zmizení vnučky Henrikova bratra. Případ, který vypadá zpočátku jako klasická záhada zamčeného pokoje, kvůli nehodě se totiž nemohl na ostrov nikdo dostat. Zástěrkou tohoto pátrání, které se stalo pro starého pana Vangera jakousi posedlostí, je psaní kroniky rodu Vangerů, kterou má Mikael napsat. Normálně by se k něčemu takovému nenechal přemluvit, ale argument Henrika Vangera je poměrně silný - má informace na Wannerströma, které ale poskytne jedině, až skoční lhůta určená na pátrání. A Mikael tak nechává Milénium Miléniem a Stockholm Stockholmem a míří na opuštený ostrůvek pátrat, dokud nebude muset nastoupit svůj trest. Máme tu ale také druhou hlavní postavu románu. Lisbeth Salanderová je mladá hackerka a nejlepší detektiv jedné bezpečnostní agentury. Právě ona prověřuje pro Vangerova právníka Mikaela, než uzavře Blomvkist se starým pánem smlouvu, a otázkou zůstává, kdy se ti dva konečně setkají a začnou pátrat společně. Ale je to ještě složitější. Lisbeth není žádná obyčejná slečna, ale pořádně komplikovaná dívka s poručníkem a temnou minulostí a s piercingem v nose a spoustou tetování.
Bez zajímavosti rozhodně není odkaz na knihy švédské autorky pro děti Astrid Lindgrenové. Mikael je pro své druhé křestní jméno v souvislosti s jedním dávným případem označen jako Kalle Blomkvist, Lisbeth by zase mohla být jakousi Pipi Dlouhou punčochou po dvaceti letech - to ostatně zmínil i sám Larsson v jediném rozhovoru k této sérii.
Neobvyklé na této knize je, jakým způsobem se Blomkvist k pátrání dostane - předchází tomu kolem sta stránek týkajících se spíše informací kolem Wannerströma. Kromě detektivního pátrání tu tak máme postmoderní mix. Výlet do mediálního světa, čímž Larsson rozhodně nekončí. Autor nám poskytuje pohled i do soukromý svých detektivů, takový Mikael je sice sympatický, ale možná si od čtenářů vyslouží označení lehkého "děvkaře", Lisbeth je se svojí povahou rozhodně na kilometry vzdálena od tetičky Marplové. Složité pátrání a prověřování klanu Vangerových kromě informací potřebných pro pátrání nabídne i zajímavou rodinnou kroniku, dojde i na nacistickou minulost některých Vangerů. A samotný název nás může donutit k sociálnímu zamyšlení o mužích, kteří nenávidí ženy - o tom už se ale více prozrazovat nesluší.
První díl Larssonovy trilogie se rozhodně čte dobře, já sám jsem knihu zvládl přelouskat během čtyř dnů a rozhodně nelituji. Je to zkrátka dílo čtivé, autor dokáže rychle střídat pasáže s Miakelem a Lisbeth ke zvýšení napětí, stejně tak jako se na určitou dobu zaměřit jen na jednu z postav. Samozřejmě se nabízí námitka, že by kniha mohla být pořádně proškrtána. Ano, mohla, ale pak by to asi byla jen obyčejná retro detektivka, jakých je vícero, zatímco takhle je to kromě detektivky také rodinná kronika, pohled do světa novin nebo třeba příběh o jedné podivínské mladé holce, kterou si ale podle mého názoru nejde neoblíbit a která se alespoň v mém případa hned zařadila k mým nejoblíbenějším literárním postavám.
Například stránka s technickým popisem iBooku může přece jen nudit (a také eventuélně donutit k zamyšlení o placené reklamě, protože odkazů na různé značky tu má Larsson hodně), ale knihu i přes nálepku "globálního bestselleru" osobně doporučuji a ještě závěrem dodávám, že získala litrární cenu Glasnyckel, která je udělována nejlepší skandinávské detektice, a také se dočkala filmového zpracování, které ač nevzniklo v Holywoodu, sklízí úspěchy a snad jednou zavítá i do českých kin...
Originál: Män som hatar kvinnor (2005)
Překlad: Azita Haidarová
Host, Brno 2008, 536 stran
