Peklo si představujeme jako čtyřnásobné zdražení plynu, dejme tomu. Jistěže jím byla spíš Osvětim. Ale PEKLO jako metafora? Odreagujte se teď spolu se mnou na pouhých třech stránkách: roku 2018 našli v USA v pozůstalosti redaktora Johna Campbella (1910-1971) právě rukopis nazvaný Ledové peklo neboli původní, kompletní verzí jeho slavné povídky Kdo je tam? (Who Goes There?) zveřejněné v létě 1938 časopisem Astounding.

Ta sci-fi byla roku 1951 zfilmována Howardem Hawksem a Christianem Nybym:

A jedenáct let po Campbellově smrti se režie ujal sám geniální John Carpenter (*1948) a možná vytvořil jeden z nejlepších filmových hororů všech dob - s hudbou Ennio Morricona, v hlavní roli s Kurtem Russellem.

Roku 2011 na to navázala ještě Věc: Počátek, ale vraťme se k ledové průzračnosti původního „pekelného“ textu. V syrové verzi měl vyjít v předním pulpovém časopise Argosy a tato nově objevená varianta má osm kapitol, výsledná povídka jen pět. Jenže škrtnutá sekvence si nezadá s tím, co následuje. Navíc se spolu s románem našlo víc jeho nepoužitých začátků a minimálně pět úvodů, kde vidíme události pěti úhly pohledu. A ještě předtím Campbell vydal vtipnou povídka Marťanští lupiči mozků (v časopise Thrilling Wonder Stories, 1936), kde vymyslil potvoru thushola; a právě s představou té zlověstné bytosti pracoval, když tvořil monstrum, které má řádit v antarktickém táboře. Ale co je tu klíč a co skutečně zajímavé?

Že nepotlačil vliv vlastního dětství. Jeho matka měla jednovaječné dvojče a dotyčná teta Johna „nemusela“. Navíc „nosila“ tvář jeho matičky, byly dvojnice. Dítě to strašilo. Snad dokonce mohlo zešílet. Campbell z té vzpomínky vychází, ale v Argosy prózu odmítli.

Možná se taky lekli? Kdo ví? Ale odmítnutí zdůvodnili jinak. Tím, že text postrádá hlavního tahouna. Tak jej Campbell přepracoval. Opět byl odmítnut, i předělal vše razantně. Vyškrtl úvod (3 kapitoly) a klasická povídka je tu dodnes. S prózou Sám sobě v patách Roberta Heinleina či s Příchodem noci Isaaca Asimova stala se i jedním z příběhů antologie Adventures on Time and Space (1946), která se dodnes dotiskuje a představuje definitivní kolekci děl Zlatého věku science fiction. Většina obsahu přitom přišla z časopisu Astounding, jehož šéfredaktorem se stal právě Campbell.

Ale stará verze Ledové peklo ležela osmdesát let v krabici, než jistý Alec Nevala-Lee začal pracoval na monografii Astounding: John W. Campbell, Isaac Asimov, Robert A. Heinlein, L. Ron Hubbard, and the Golden Age of Science Fiction. Dělal rešerše, procházel tisíce stran korespondence a narazil na dopis (1966), kde byl Campbell vyzván, aby věnoval knihovně Syracuské univerzity archiv. John upozornil, že už osm let předtím dal ten archiv Harvardu. Alec tam zašel a našel Peklo.

Ptáte se, proč delší verzi slavné povídky vůbec vydávat? Protože je působivá a podobně jako v Příbězích Arthura Gordona Pyma (Edgara Allana Poea) dojde v Ledovém pekle k přechodu mezi žánry. Ryzí dobrodružství (první tři kapitoly) se stane ryzím hororem. Podobný přerod, kdy se tón drasticky mění, je dnes vlastně moderní. A vše nakonec vyzní jinak, než čtenář čekal na začátku. Stále se transformující VĚC ho zasáhne neobrněného.

Nápad přitom částečně vyrašil v hlavě vydavatele časopisu Argosy Jamese Byrna – zjara 1937. Zaujala ho Campbellova myšlenka mimozemského tvora, jenž se na poušti klidně stane kaktusem, v oceánu rybou, v kobce s únikovou trubkou hadem. Byrne se neopájel přímo pomyšlením na thushola, ale poradil: „Chceš-li zobrazit vetřelce na Zemi, neměli by dostat šanci se volně pohybovat, ale měli by vegetovat na opuštěném ostrově, nebo tak. Jen ne ve městě, to je neosobní.“ A tak se Campbell rozhodl, že tvor prchne antarktické expedici, kde „roztaje z ledu“. Biolog výpravy dá zmraženinu na noc do vyhřívané boudy, aby ji mohl ráno pitvat. V boudě sedí pozorovatel meteorů. Znenadání se za ním něco hne, ale ráno není rozsápán, o incidentu nemluví. Sám je „věcí“. A bizarní proměny se teprve chystají. Campbell dopsal Ledové peklo v červnu 1937 a nechal se inspirovat vyprávěním admirála Richarda Evelyna Byrda (1888-1957) o jeho výpravě do jižních končin. Inspirací mohla ale být i Lovecraftova novela V horách šílenství, zveřejněná roku 1936 na pokračování v časopise Astounding. Ty dvě věci se možná sešly a k nim třetí. Psychologická. Autorova vzpomínka z dětství, kdy skutečně nebyl s to odlišit hodnou mámu od zlé tety; a spisovatel Silverberg o tom doslova píše: „Mladý Campbell občas přišel domů ze školy, aby od matky načerpal útěchu kvůli nějaké lapálii, načež se mu dostalo chladného odmítnutí od ženy, která byla ve skutečnosti jeho tetou.“

Na konci třetí kapitoly Ledového pekla bohužel Campbell v podstatě vyzradí pointu. Účastníku výpravy McReadymu se zdá sen o vetřelci, který umí „přečíst“ mysl a není poután k jakékoli formě. Sám si tvaruje buňky. Ve výsledku jde o tělo libovolného tvora. Umí se duplikovat. Ale Campbell sen vyškrtl, zrušil první tři kapitoly a vizi spatřenou ve spánku rozkouskoval v několik nenápadných flashbacků. Aby příběh uvedl nově do pohybu, v osvícení napsal dva odstavce, které jsou jedním z nejsilnějších úvodů v historii science fiction. A vytvořil příběh „kráčející“ jako na chůdách vysoko nad pravidly praktikovanými v někdejších pulpových časopisech! Ta povídka vyšla v Astoundingu, když už tam Campbell byl šéfredaktorem, a zaměstnání redaktora, co sám nepíše, dal nakonec přednost.

Není vlastně divu. Vedle vymýšlení příběhů by zřejmě musel různě jinak a i manuálně pracovat, aby vůbec přežil. Mezi fanoušky přesto jeho krok vyvolal úžas. Jen ti, co znali příjmy autorů, pochopili. A válečná éra časopisu pod Campbellovým vedením se právem nazývá Zlatý věk sci-fi. Šéfredaktor a autoři změnili podobu žánru. Nově ho definovali.

John Wodd Campbell Junior: Ledové peklo. Ilustroval Robert Eggleton, s úvodem Roberta Silverberga, s předmluvou Aleca Nevala-Lee. Z originálu Frozen Hell přeložil Milan Žáček. V edici Fobos vydal DOBROVSKÝ. 168 stran. 2021