Autor nejnovějšího a netradičně pojatého průvodce Kutnou Horou Vladislav Dudák není v literatuře věnující se historii měst nováček. Před deseti roky vyšel jeho Pražský poutník, později průvodce Pražský hrad a Hradčany. Napsal rozsáhlou dvoudílnou monografii Encyklopedie světové literatury, řadu učebnic z oblasti společenských věd a historie a dvě vysokoškolská skripta.

Kdy vás poprvé Kutná Hora zaujala?

Ty bylo v dětství, kdy mi přišla do ruky barevná pohlednice s Kamennou kašnou. Vážnější podnět znamenaly knížky kutnohorského rodáka Jaroslava Herouta o architektonických památkách. Téměř v žádné z nich se neopomněl zmínit o Kutné Hoře jako pokladnici pozdně gotického umění. Pozvolna tak dostal můj zájem o město hlubší charakter.

Kutnohorský poutník ale není vaším prvním Poutníkem.

Ne, první knihou tohoto žánru byl Pražský poutník, který vyšel poprvé asi před 10 lety a poté v několika dalších rozšířených a opravených vydáních. K jeho napsání mě přiměli kamarádi, kterým jsem o Praze povídal při exkurzích, a někteří učitelé, pro něž jsem po několik let vedl kurs Praha očima staletí. Knížka se líbila, a tak v nakladatelství Baset vznikl nápad rozšířit ji na řadu. Předloni vyšel Plzeňský poutník od mého kamaráda Miroslava Kriegra, krumlovský archivář Aleš Stejskal píše Krumlovského poutníka, v Basetu jsme vydali i výpravnou publikaci o Šumavě.

Nepřipadalo vám poněkud opovážlivé psát o městě, v němž nežijete?

Upřímně řečeno, mně připadá vždy dosti opovážlivé něco napsat a dlouho se rozhoduji, zda to mám učinit. Ale v případě Kutné Hory jsem se tak trochu doma cítil: jezdil jsem tam s různými přestávkami léta, všude jsem ji propagoval, měl doma kupu zápisků… A podpořila mě vstřícnost, zájem a ochota Kutnohořanů. Mnozí z nich mi pomáhali sdělováním informací, půjčováním starých tisků, ilustrací, map a plánů. Knihu podpořilo město, velmi ochotní byli jak v Kutnohorské informační službě, tak v muzeu na Hrádku. Tak jsem to zkusil.

Jak jste knihu psal?

Hodně jsem toho nastudoval, pročetl, zakresloval si do kopií historických plánů, ale hlavně jsem všechno s dalekohledem a fotoaparátem v ruce prochodil. Nevěřili byste, jak se některé informace o jednotlivých lokalitách stále tradují, i když byly třeba od počátku nepřesné anebo se v průběhu času staly chybnými. Možná vám to připadá samozřejmé, ale podle mě bohužel řada průvodců i monografií vznikla a vzniká pouze z autorova křesla.

Důležité je, aby se vám město dostalo trochu pod kůži, člověk nasál jeho atmosféru. Taková snaha je ostatně pro edici Poutník příznačná. Proto název Poutník, tedy ten, kdo se snaží na své cestě projít určitou vnitřní proměnou, nejenom zaznamenat, co kde stojí. To ovšem neznamená být v knize stále vážný. Hemžení života přináší spoustu paradoxních až komických situací. A jsou v historii i současnosti města situace, které lze s chutí podat poněkud škodolibě. Ostatně to, co je opravdu krásné, by bez škádlení zůstávalo chladné.

Dobře, buďte teď škodolibý k sobě. Nějaký zážitek?

Když jsem s dcerkou hledal mlýny podél Bylanky, zastavili jsme na pivo a kolu v penzionu Šafrán. Byli jsme tam sami a po utišení žízně jsme si určili další směr a okamžitě vyrazili – bez placení. Majitel penzionu nás našel po stu metrech jak ohledáváme kameny ve Vyšatově lomu a okamžitě pochopil, že to od nás nebyl zlý úmysl, ale následek posedlosti „průzkumníků“.