Tuto knihu jistě můžete označit i za pátý díl slavné Meyerové ságy, ale fakticky jde o odbočku, o sto osmdesát stran dlouhou prózu odvyprávěnou jednou z "čerstvých" upírek (pouze tři měsíce "stará" Bree, která byla nemilosrdně zlikvidována ve čtrnácti anebo patnácti, přesně si už nepamatuje).

Styl, kterým je "novela k románu zatmění" (podtitul) odvyprávěna, zdá se mi vcelku vzato strhující, i když jistě nejstravitelnější čtenářkám věku 14 až 24 (a znám kupříkladu v Plzni jistou Joriku, která by ono dílko strávila bez váhání a na posezení i v pracovní době…)

Originál dílka (2010) dostalo letos na náš ctihodný trh promptně nakladatelství Egmont a není možná bez zajímavosti, že překladatelka Petra Babuláková, kterou budu níže citovat, hned na začátku přiznává, jak využila už překladu kolegyně Markéty Demlové, a to konkrétně dialogů ze Zatmění, ze stran 432-439 českého vydání.

Ale abych byl konkrétnější. Obsah novely bych teď jistě mohl odvyprávět - a nezabralo by to, jak je pro Meyerovou právě i typické, mnoho místa. Šlo by nicméně o mírný podraz a přejděme radši rovnou k mému subjektivnímu hodnocení, při kteréžto příležitosti však přece z příběhu něco vyzradím. Nuže, publikace Egmontu jest propagována jako "drsnější" než dosavadní díly ságy (prý), ale je to poněkud přehnané tvrzení. Opět jde o vyprávění pro odrostlejší děti, kde se brutálně spíše tlumí. O krvi se spíš jen mluví a nepovažuji taký přístup za pozitivum.

Ano, autorka je - na jedné straně – i relativně slušná psycholožka a disponuje srdcem. Chápe podstatu lásky, dokládá to řadou dialogů, ale jak dojde k akci, jaksi se přejde několika větami. Pořádný popis masakru? Třeba ve stylu Quentina Tarantina a (i) jeho známého motelového filmu? Chybí. Vše bývá cudně retušováno jakékoli naturalistické násilí nejvíc a děti si ještě mohou myslet, jaká že je to legrace vyvraždit loď plnou civilistů. A když…

A když pak třeba jedné blonďaté dívčině kdosi utrhne hlavu, je charakteristickým taky to, že vypravěčka a svědkyně Bree už předem konstatuje: "Nikdy jsem se nedověděla, jak se jmenovala."

Typické. A utrhané končetiny? Jak už víme ze ságy, pro upíry není problém si ucho či ruku zase vrátit na místo.

Jedním z ústředních motivů novely je ovšem "problém slunce". Smí… anebo nesmí na sluníčko upíři? Budou snad rázem zpopelněni, když ve dne vylezou ze sklepa? Anebo je to jenom fáma a "šéf" je vždycky vodil za nos? Ale proč by? A proč se nyní vytasil s variantou, že existují (přece jenom) aspoň čtyři dni v roce, kdy se na slunce může?

Hrdinka Bree je - na rozdíl od řady ostatních pijáků krve zde přítomných - poměrně chytrou upírkou, a tak tuto záhadu permanentně ve své hlavince řeší, šéfovi nevěří a svého chlapce-upíra vbrzku hluboce miluje. A nerozumím si zde úplně, i když rozumí. Známe to. Vrcholem mezi ní a jím je pak vždy jeho polibek, kdy se svět zatočí, ale tomu já se nesměji. Ne. Směji se však, jak už řečeno, zlehčování násilí, jeho retušování, jeho gumování a autorčině a nakladatelovu uhýbání před realitou, které se (opravdu!) dá trapně provozovat i na takto fantaskní půdě. Ale už slíbený úryvek, podle mne možná nejhezčí a nejcharakterističtější to místo bestselleru:

"Ty nejdeš?"

Fred zavrtěl hlavou. "Samozřejmě ne. Přece je to jasné, vždyť nám vůdce neřekl nic, co potřebujeme vědět. A já nehodlám být jen Rileyho pěšák."

Pochopila jsem. Takže Fred přišel i sám na totéž, na co já. A dodal: "Chtěl jsem zdrhnout z týmu dřív, ale ještě předtím jsem si s tebou chtěl promluvit a doteď k tomu nebyla příležitost."

"Taky jsem s tebou chtěla mluvit," řekla jsem. "Napadlo mě, že bys měl vědět, že nám Riley o tom slunci lhal. Ta historka se čtyřmi dny v roce je totální blbost. Myslím, že Shelly, Steve a ostatní to taky zjistili. A s tím bojem je to mnohem složitější, než řekl. Je tu víc než jedna skupina nepřátel." Vychrlila jsem to rychle, protože jsem pociťovala nesmírnou naléhavost – čas ubíhal spolu se sluncem. A musela jsem najít Diega.

"Nepřekvapuje mě to," pravil klidně Fred. "já končím. Chci jít vlastní cestou, objevovat svět a tak. Nebo spíš, chtěl jsem, ale pak mě napadlo, že bys mohla jít taky. Budeš se mnou v bezpečí. Nikdo nás nebude pronásledovat."

Zaváhala jsem. Myšlence na nebezpečí se těžko odolávalo.

"Musíme najít Diega," řekla jsem potom a zavrtěla hlavou.

Zamyšleně přikývl. "Rozumím. Víš, pokud se za něj zaručíš, můžeme ho vzít s sebou. Připadá mi, že víc lidí je někdy výhoda."

"Ano," přikývla jsem vášnivě a vzpomněla, jak jsem se cítila ohrožená, když jsme seděli jenom s Diegem sami na stromě a objevili se tam ti čtyři v temných pláštích. "Není dvou bez tří."

Fred se ale podivil mému tónu a nadzvedl obočí.

Vysvětlila jsem: "Riley nám lže, a to přinejmenším v jedné důležité věci. Buď opatrný. Lidé by se o nás neměli dozvědět. Existují i zrůdní upíři, kteří likvidují skupiny, když se chovají moc nápadně. Viděla jsem je a vážně bys nechtěl, aby tě našli. Prostě se ve dne musíme držet lidem z očí a lovit je opatrně." Netrpělivě jsem pohlédla k jihu. "Musíme si pospíšit."

S vážným výrazem zpracovával moje odhalení. "Dobře. Dohoň mě, pokud chceš. Rád bych toho slyšel víc. Jeden den na tebe, Bree, počkám ve Vancouveru. To město znám. Nechám ti stopu v…" Na vteřinku se zamyslel a krátce se zachechtal. "V Rileyho parku. Můžeš tu stopu sledovat, dovede tě ke mně. Ale po dvaceti čtyřech hodinách jdu pryč."

Řekla jsem: "Najdu Diega a dohoníme tě."

"Hodně štěstí, Bree."

"Díky, Frede. Tobě taky hodně štěstí." To už jsem se rozbíhala. "Uvidíme se."

"To doufám," slyšela jsem Freda za sebou. A já uháněla za pachem ostatních…

***

Nu, a dodejme, že taky za "sladkým" pachem červeného trička, trička hrdinky celé předchozí ságy, které sebou nese tým až jako nějaký fetiš.