V pondělí 24. července zemřel v sedmapadesáti spisovatel Václav Kahuda, mimo jiné autor výborných knih Houština (1999) a Technologie dubnového večera (2000). Prvně vyšly na přelomu milénia. Autor se vlastně jmenoval Petr Kratochvíl, ale měl potřebu užít pro vydávání svých knih (tou první je Příběh o baziliškovi, 1992) pseudonym.

Prý ho - takřka automaticky - napadlo příjmení Kahuda. Osobně se domnívám, že mu tento pseudonym vnuklo nevědomé anebo méně vědomé zachycení jména někdejšího ministra školství a fyzika a kontroverzního badatele (“Bolševické čaroděje“) Františka Kahudy (1911-1987), svého času propagátora „psychoenergetiky“.

Tento Kahuda byl ze Šumavy a vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy. V letech 1956-1969 stál v čele „Jednoty československých matematiků a fyziků“ a v letech 1970-1987 vedl Psychoenergetickou laboratoř Fakulty chemického inženýrství Vysoké školy chemicko-technologické. Mezi roky 1980-1985 vyšlo mu knižně asi pět studií o praktickém využití mentální energie a jejích „silových“ účincích. Roku 1982, a tedy za tuhé normalizace, neměl trochu překvapivě nikdo nic proti tomu, aby Kahuda zveřejnil i své dílo Ovlivňování růstu živých organismů mentální energií, které pak ještě následovala studie Superinfragravitační sjednocení sil a fundamentální záření hmoty (1985).

Roku 1983 přišel se svými asistenty taky do klubu 007 na Strahově, kde bylo nabito, a jelikož mi bylo teprve devatenáct, byl jsem až přehnaně nakloněn Kahudově vizi, podle které existují neviditelné částice kterési „vůle“. Říkal jim mentiony a věděli jsme, že komunisté potlačují vedle náboženství veškeré anti-materialistické teorie, takže jsme tenkrát byli o to náchylnější věřit záhadologickým objevům. Ne všichni, ale nezaznamenal jsem v Nula nula sedmičce jakoukoli důstojnou oponenturu - po přednášce propukla debata. A naopak: navzdory tomu, že vypadal František Kahuda už dost staře (a byl vyzáblý), uhranul pomyslnou podzemní posluchárnu. Dnes mě to již překvapuje, ale visel jsem mu na rtech. Jeho argumenty mě utáhly na „vařený nudli“ a vrchol představoval moment, kdy vytáhl fotografie porušených bukových listů. Vždycky část listu chyběla, ale na snímku jsem zřetelně viděl obrys původního tvaru i v místě, kde už list neexistoval. I po zmasakrování objektu zůstaly v prostoru částice, které objekt kopírovaly, a podle Kahudova prohlášení tomu samozřejmě není jinak u člověka, kterému je useknuta ruka. Tu teorii si můžete svobodně prostudovat i na internetu, i když já ji zrovna nedokážu najít, a myslím, že dnes už neoslní nikoho. Tenkrát zcela fungovala. Nebo tedy na část studentstva - a Kahuda jezdil po besedách rád. Došlo také na polemiku a pamatuji, nakolik zručně vybíral ony pingpongové míčky. Duševně byl úplně fit. Všechny rány vrátil a protiargumenty vyvrátil, a jak jsem už připomněl, uprostřed povinného materialismu je obyčejně obrovská potenciální touha po odhalení, že je něco víc a cosi vyšší. „Nevěří-li lidé v Boha, jsou připraveni věřit čemukoli,“ řekl Chesterton. To jistě, ale na druhou stranu nelze tvrdit, že by se - někdejší ministr školství - František Kahuda (ministr v letech 1954-1963) jakkoli stranil hmoty.

Mentiony, pokud existují, jsou částice hmoty - a mají „mentální“ sílu. Snad si také Petr Kratochvíl něco od Františka Kahudy přečetl, načež na to zapomněl, anebo mu někdo vyprávěl o podobné přednášce, jaké jsem se zúčastnil. Kolem roku 1997 přišel Kratochvíl-Kahuda s novým rukopisem do nakladatelství Hynek v Celetné ulici a předložil ho tehdejšímu redaktorovi Jiřímu Navrátilovi. Tento spisovatel a vstřícný a k píšícím lidem vnímavý muž trochu porušil zásady svého úřadu a mluvil přede mnou právě o stylu Kahudova psaní, a to vzletně. Jednalo se již o Houštinu, ale Václav Kahuda ji následně přenesl do jiného nakladatelského domu. Proč to udělal, nevím, ale sporu není, že bylo jeho vnímání světa osobité a chvíli mi připomínal Bohumila Hrabala. Ale čtete dál a prodíráte se a Hrabal se rozplyne. Tento právník je proti Kahudovi ještě moc decentní. U Kahudy jde o skutečně „syrové“ psaní, aniž by působila syrovost samoúčelně jako u některých jiných autorů, kteří nastoupili později a kladou dnes akcent na násilí. Václav Kahuda vždycky spíš akcentuje erotickou „dužinu“ lidí a světa, jak ho chápe a prožívá, k čemuž přidá vědomí, že nic nebývá takové, jako se to zprvu jeví. Něco takového tvrdil i František Kahuda a oba se v čemsi mýlili, v čemsi měli pravdu, přičemž uměli vnímatele strhnout pro vlastní světy. Onen pseudovědec i onen ryzí literát. Každé srovnání má meze, to vím, ale Václava Kahudu jím neurážím. Kdybyste tenkrát byli na oné přednášce pod sedmou kolejí na Strahově, rovněž byste se postavili na stranu racionálního záhadologa. Oba Kahudové upřímně hledali pravdu a do jisté míry ji našli. A existuje něco, čemu vědci říkají hypotéza, a hypotézy jsou buď podloženy dostatkem důkazů, nebo ne. František Kahuda musel už tehdy v klubu vědět, že jeho důkazy jednoduše nejsou dostačující, ale snad věřil, že se věci chopí někdo z nás, aby se dostačujícími nakonec staly. Anebo byly doplněny novými. A podobně tomu později pracoval badatelův jmenovec v ranku beletrie.

Některý čtenář jeho knihu nejdříve odloží s tím, že je opravdu „moc syrová“, ale ve skutečnosti se lze houštinou prodrat a je dokonce záhodno se podobnými houštinami prodírat. Chodit jenom okolo, to nikdy nemá smysl.

Loni vyšla Václavu Kahudovi nová kniha Prám:

Prám - Václav Kahuda | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví