Jestli se Jan Werich a Jiří Voskovec něčeho báli, bylo to, že by se z nich mohly stát gypsové hlavy.

Všichni to známe: sošky velikánů, které si jejich obdivovatelé umisťují tu tam, tu onde, aby měli komu se klanět a říkat, že s nimi se zastavil čas.

Když se naposledy sešli v roce 1974 ve Vídni, před sebou magnetofon, hovořili o tom nebezpečí oba pánové několikrát. Jen si poslechněte nahrávku jménem Poslední forbína, která vznikla právě tehdy a tam. Až si člověk někdy říkal, zda to ti dva trochu nepřehánějí, zda mají opravdu pravdu, když se domnívají, že znamenají, co se domnívají znamenat.

Ale skutečnost (alespoň dosud) vždycky potvrdila, že ne, že právě tohle nebyla z jejich strany nějaká zvláštní sebestřednost. Dodnes putují internetem nejrůznější soubory jejich výroků. Pravda, některé ani nejsou jejich, ale všechny jsou poučeny životem (to slovo nesnáším: jsou moudré). Všechny nutí čtenáře či posluchače nebo diváky k zamyšlení.

A do tohoto velice povrchního, neboť nezbytně značně zkratkovitého světa přišla kniha, která je všechno, jenom ne povrchní nebo zkratkovitá.

Je dílem (hlavně) Jiřího Janouška a jmenuje se Jan Werich za oponou.

Přestávka: Přiznávám předem, že Jiří Janoušek je můj kamarád, kromě toho, že také bývalý kolega z tehdy dobrého listu jménem Mladý svět. Konec přestávky, zpět do lavic.

O Janu Werichovi i o Jiřím Voskovcovi vznikly tuny potištěného papíru. (O jejich hudebním souputníkovi Jaroslavu Ježkovi jich je mnohem méně. Nejspíše proto, že je těžší psát o hudbě a hudebníkovi: aby mělo dílo smysl, měl by autor znát alespoň noty. Přinejmenším.)

Voskovec a Werich (a, potažmo, Voskovec i Werich) jsou dodnes silné osobnosti. A z toho také plyne, že jsou i rozporuplní.

Právě tohle se Janouškově knize podařilo říci bez jediného náznaku ponižující bulvárnosti.

Skoro tři stovky fotografií ze soukromých archívů, mnohé zde zveřejněny prvně. Janouškovy hovory mezi čtyřma očima s Janem Werichem a (v některých případech hlavně) komentáře Werichových přátel, známých či spolupracovníků. Slova umístěná poblíž obrázků vypovídají vlastně o době, kdy byla vyřčena. To vše uspořádáno přehledně a srozumitelně. To je Jan Werich za oponou.

Kupříkladu: Jiří Voskovec v jedné své připomínce zmiňuje, že Jan Werich nebyl věren své ženě Zdence už krátce po svatbě. Voskovec se v tom nepatlá, jen vyjadřuje podiv. A označuje Werichův vztah k ženám jedním slovem. Děvkař. Že opomněl drobnost, totiž, že ke všem takovým vztahům je zapotřebí nejméně dvou, to může být v této souvislosti jedno.

Ani Janoušek se v tom nepatlá. Zaznamenává Werichův nikoliv neobvyklý názor na nevěru, který ji ospravedlňuje. Werich tak činí způsobem pro ženy značně ponižujícím. Jiří Janoušek ale zásadně nechává na čtenářích (a čtenářkách), aby se rozhodli (rozhodly) sami (samy), co si o tom chtějí myslet.

Dovídáme se, že Werich byl sebestředný. To byl, a někdy až k dokonalé nesnášenlivosti. Zájemci o dějiny českého filmu nechť si vzpomenou (přinejmenším) na skandály kolem Císařova pekaře a Pekařova císaře.

Jan Werich za oponou se nepouští do hloubkových rozborů podobných skandálů způsobených rádoby uměleckými názorovými rozdíly. Zmiňuje je, to ano, ale nepitvá. Janoušek nechá Wericha promluvit o zodpovědnosti, jak umělecké, tak (velice často) administrativní. A opět: stejně jako soudí Jan Werich, že s sebou hraje Pan Publikum, Jiří Janoušek se řídí názorem, že spolu hraje i Pan Čtenář.

Ostatně, kdo z nás není sebestředný, nechť se přihlásí. Ten, kdo se domnívá, že má na to, aby dosáhl ve svém oboru až na úplnou špičku, musí být sebestředný o to více. Jinak nebude tak dobrý, aby na to dosahování měl. Stávají se případy, kdy takový člověk musí kráčet doslova přes mrtvoly. Některé z nich mohou být jeho oběťmi.

Tohle většina současníků úspěšných hvězd netuší. Znají pouze jejich dílo. A podle něj takové lidí soudí.

Teprve po čase se mohou začít provalovat nepříjemné skutečnosti, které z dosavadních model dělají vyvrhely. Většinou až po odchodu model na věčnost, tedy v době, kdy už se ani nemohou bránit.

K Janouškově cti budiž řečeno, že se sice čtenář o Werichovi (ale i o Voskovcovi) dozví leccos, co by si asi mnozí nedali za rámečky, jenže: všichni jsme z masa a kostí. Hvězdy také. Ostatně, takhle se jmenovala první knížka Janouškových rozhovorů, která vyšla ještě v době, kdy se tužil v Mladém světě.

Jan Werich na sebe také prozrazuje, že i přes ústrky, jichž se mu dostalo od komunistických vlád a vládců, a že jich nebylo málo, zůstal socialistické a komunistické myšlence věren. Jistě, rozhovory vznikaly v dobách, kdy ani ten největší snílek nemohl tušit, že se to ještě někdy může zhoupnout (pakliže se to opravdu zhouplo), ale tak výslovná prohlášení věrnosti (cizí řečí, kterou použil Werich, loajality) znějí až obdivuhodně. Werich tady svůj postoj zdůvodňuje potřebou spravedlnosti. A tu vidí právě v socialistických zásadách společnosti.

Janoušek, ať už si myslí cokoliv, považuje za svoji povinnost nechat velkého mistra divadla promluvit tak, jak má mistr pocit, že by měl. A právě v tom je Janouškova veliká síla: nejen, že umí poslouchat, on také slyší. To je schopnost důležitá v životě vůbec. Ovšem, v novinách je naprosto bezpodmínečná.

Knihu vydalo pražské nakladatelství Práh (viz: prah.cz). Nechalo ji vytisknout na jakostním papíře, takže ty málem tři stovky obrázků vypadají dobře. Kniha je také kvalitně vysázená, takže se i přes její váhu málem čtyř stovek stránek skvěle čte. Tedy: nejen kvůli jejímu obsahu, ale i díky kvalitě tisku.

Jiří Janoušek z Jana Wericha neudělal gypsovou hlavu. Přiblížil nám ho jako málokdo málokoho.

A to se počítá.