Když jsem knihu Dějiny filmu Jerzy Plazewskiho obdržel, byl jsem spíše skeptický. Považoval jsem za sotva možné napsat a vměstnat do jediné knihy historii filmu. Před lety jsem četl jinou knihu o dějinách filmu dalšího polského historika filmu Jerzy Toeplitze. Dodnes mně utkvěla v paměti a řadu filmů jsem dlouho znal jen z této knihy a viděl jsem je nedávno. Takže je docela zajímavé, že krátce před vydáním knihy Plazewskiho vyšla i jiná kniha o historii filmu: Dějiny filmu Kristin Thompsonová, David Bordwell, nakladatelství Lidové noviny. O této knize jsem však nevěděl a dosud jsem neměl příležitost ji číst.

Kniha Dějiny filmu Jerzy Plazewskiho vyšla v Polsku v šesti vydáních a teď se tedy dostala do rukou českých čtenářů. Na českém vydání se podíleli Pavla Bergmannová, Antonín Vrba, Halina Roubalová a jako editor Karel Tabery. Myslím, že se překlad podařil, o jeho náročnosti svědčí rozsah 901 stran textu. Podstatnou částí knihy jsou přílohy, které začínají na str. 776. Obsahují výběrový přehled o produkci dlouhometrážních filmů ve vybraných letech a národních kinematografiích, rejstříku českých názvů filmů a rejstříku originálních názvů filmů, jmenného seznamu.

Historie filmu je rozdělena podle významných mezníků ve vývoji filmu (vznik němého, zvukového filmu atd.) s přihlédnutím k mezníkům politických dějin světa. Každá kapitola je zakončena částí o teoreticích filmu. Autor věnuje velkou pozornost národní polské kinematografii, kterou samozřejmě dobře ovládá. Velké znalosti prokázal také o východoevropském filmu, včetně ruského nebo sovětského a také českého a slovenského. Nechybí informace o asijském, hlavně japonském filmu a některých malých zemích v Evropě i Latinské Americe. Pozoruhodné je hodnocení filmových dějin některých zemí. Vedle dost zdrcující kritiky převážné části produkce Spojených států, hodnotí pozitivně přínos k dějinám filmu v bývalých komunistických zemích. Jako občané dřívějšího tábora socialismu víme, že vývoj u nás a v SSSR atd. zahrnoval i dlouhá a pravidelně se vracející období nátlaku, schematismu, či jak bychom je měli nazvat. Ale jednoznačné hodnocení autora ukazuje, že v zemích nacismu či fašismu se nic pozoruhodného na rozdíl od komunistických zemích nezrodilo, kromě propagandy. Čtenáři samozřejmě vědí o výjimkách. Připomenul jsem si některé sovětské filmy: Otec vojáka, Balada o vojákovi, Jeřábi táhnou, Bojovali za vlast, Osud člověka, Celý svět se směje. Některé z nich si velmi dobře pamatuji a oslovily diváky po celém světě, protože to nebyla žádná propaganda, ale věnovaly se osudům obyčejných lidí. Mladí diváci je neviděli a vzhledem k dramaturgii České televize je sotva v televizi ještě uvidí. Kladu si otázku, proč?

Samozřejmě o většině filmu a tvůrců, i když se autor k některým vrací opakovaně, je jen stručná zmínka.

Myslím, že český čtenář a divák může být hrdý na hodnocení českého filmu ze strany autora knihy. V záplavě americké produkce autor vyzdvihuje naturalizovaného Američana Miloše Formana, ale i jiné tvůrce, kteří přišli do USA odjinud a významně formovali a formují film. V celé knize samozřejmě září známá jména Melies, Bergmann, Chaplin, Dovženko, Pudovkin, Kurosawa, Grifith, Kubrick, ale dozvěděl jsem se i o tvůrcích, o kterých jsem nikdy neslyšel, včetně jednoho pražského Němce. Pro mě a jiné čtenáře tak kniha může být přehledem, které významné filmy jsem ještě neviděl a vidět bych měl. Našemu divákovi samozřejmě jsou dobře známé české či slovenské filmy, které zmiňuje, ale přesvědčí se, že náš film má v zahraničí docela slušný kredit. Je ovšem otázka, jestli tomu tak je i u masového diváka.

Vzhledem k orientaci autora knihy a pozornosti, které věnuje našemu regionu je kniha výbornou příručkou pro milovníky kvalitního filmu u nás.

Jerzy Plazewski: Dějiny filmu 1895-2005, Academia, Praha, 2009, 1. vydání, váz. 904 str.

www.mathpublishing.eu