19.3.2024 | Svátek má Josef


KNIHA: Čtěte recenze, ušetříte za knihy

14.10.2019

Aniž by to někdo nějak výrazněji zaznamenal a v rozporu se zákony pravděpodobnosti, na českém knižním trhu se v posledních letech objevily práce několika zajímavých literárních teoretiků a recenzentů. Ti mají některé věci společné: Jsou narozeni v sedmdesátých letech minulého století, převratový rok 1989 tedy zažili jako dospívající, mají zkušenosti z práce na českých univerzitách (zdá se, že i v České republice jsou jakési univerzity), jsou orientováni na anglosaské země. Na mysli mám Jakuba Guziura (nar. 1978), Petra Onufera (1976) a Michala Sýkoru (1971).

Obtížná balanc

Prostřednímu z jmenovaných vydalo v loňském roce Nakladatelství Karolinum soubor statí Obtížná balanc. Ke kánonu anglofonních literatur v českém kontextu. Podle ediční poznámky jde většinou o přepracované dříve publikované recenze, doslovy nebo časopisecké články. Onufer se soustřeďuje na tvorbu soudobých anglických a amerických autorů, a to vzhledem k literárnímu kánonu, resp. k utváření literárního kánonu anglofonních literatur v českém kontextu. Přitom rozebírá jednotlivá kanonizovaná i nekanonizovaná díla, a to způsobem, který je v nejlepší tradici české anglistiky, jak ji reprezentuje např. Hilský, jenž je ostatně jedním z recenzentů knihy.

Knize lze sotvaco vytknout: zájem o hlavní téma, kterým je - jak bylo zmíněno - téma literárního kánonu, je v českém prostředí novátorský. Kniha obsahuje velké množství informací a lze ji tedy číst také jako informační brožuru o dílech a autorech zejména západní provenience, i když nechybí ani hodnocení české recepce anglofonní literatury, zvláště v kapitolách popisujících, jak to či ono nedělat.

V několika kapitolách se Onufer dotýká téma překladu. V kapitole Metakritika, metodologie, překlad píše:“Jen málokterý způsob interpretace zkoumaného autora dokáže odhalit to, co překlad: překladatel nahlédne při své práci jaksi `za kulisy` sémantického `představení`, jímž je překládaný text...“ (s. 45) Optimismus, s nímž zde Onufer prezentuje práci překladatele, je nepochopitelný, zvláště proto, že Onufer sám si je velmi dobře vědom úskalí překladatelské práce, tedy skutečnosti, že existují také špatné překlady. [Za špatný překlad označuje překlad knihy Petera Ackroyda Blake, jehož autorkou je Sylva Ficová (v kapitole V osidlech biografické kritiky: nad českým vydáním blakeovské monografie Petera Ackroyda), a sám se špatného překladu taky dopouští, když titul v textu citované knihy Marka Roydena Winchella Too Good to Be True bez dalšího vysvětlení překládá jako K neuvěření krásné, namísto prostě doslovného Příliš dobré na to, aby to byla pravda, nebo snad Příliš dobré na to, aby to byla Pravda, kdo ví...] Spěchám podotknout, že vedle jednoho nadbytečného „zda“ na straně 103 (ve větě „Je přitom lhostejné, že zda je jejich vyprávění věrohodné...“) je to jediná chyba, kterou jsem v textu našel.

Dalším z vedlejších témat je samo postavení literární kritiky v rámci literatury jako celku (zejména v kapitole věnované metakritické debatě mezi M.H. Abramsem a J. Hillisem Millerem). Pro poučeného čtenáře je snad zbytečné dodávat, že od dob Šaldy, chápajícího kritiku jako jednu z uměleckých forem, jde v českém prostředí spíše o reinkarnaci starého tématu než o transfer něčeho zcela nového. (Šalda je ostatně zmíněn, byť se zdůrazněním distance mezi jeho a současným americkým pojetím.) Závěrem se předem ohradím proti nesprávné interpretaci titulku tohoto článku: není míněn tak, že by čtenáři už neměli číst knihy, s kterými by se seznamovali jen prostřednictvím recenzí, což by jistě vedlo ke zpovrchnění jejich četby. Je míněn jinak, a proto si ho dovolím přeformulovat: Čtěte dobré recenze, ušetříte za špatné knihy!