Vznešenost úřadu

Doc. ing. Václav Petříček, CSc. pracoval od sedmdesátých let na Státní plánovací komisi a po roce 1990 působí nepřetržitě ve funkci náměstka ministra (hospodářské resorty). Pro svou konfesi s názvem Pohled do hlubin úředníkovy duše si zvolil formu rozhovoru. Od novináře Ivana Matějky si přitom nechá dost podkuřovat, ale to se dá z jeho hlediska snadno ospravedlnit: knihou totiž sleduje nadosobní cíl, chce obhájit vysoký étos a hluboký smysl úřednického povolání, v němž nad jiné vynikl a lepší vzor než sebe sama by zřejmě nenašel. Chvílemi to působí legračně, musíme však uznat, že tu jde Petříček opravdu s kůží na trh.

Mezi kulturními hrdiny převládají v posledních dvou stoletích ztracenci všeho druhu, bohémové, dobrodruzi či rebelové, zatímco kulantní úředník ztělesňuje pravý opak. Jeví se jako prodloužená ruka moci, jako převodové kolečko mezi vrchností a nižšími patry společenského systému, kde se teprve odehrává ten pravý život. Petříček si umínil úřednický stav očistit od předsudků, daří se mu to však jen zpola. Jeho zobecněné zkušenosti by možná vydaly na užitečnou příručku o významu úřadu a jeho optimálním chodu v českých podmínkách, osobně laděné pasáže však ustálené stereotypy více než potvrzují. Veškeré hlubiny úředníkovy duše jako by končily na mělkém dně konvencí, frází a puntičkářské píle. Svět připomíná soustavu propojených akvárií, jimiž lze účelně proplouvat, nikoli však vybočit k nějakým alternativám nebo dokonce k transcendenci. Vrcholné krédo spočívá v oslavě poctivosti, slušnosti, zdatnosti, odbornosti, sebekontroly a loajality. Takové vlastnosti úředníkům jistě sluší. Legendy o fascinujících ztracencích jsou strhující, ale péči o důchodové zabezpečení by jim člověk nesvěřil. Jenže ani příliš úctyhodné fasády nebudí valnou důvěru. Ostatně i v této knize registrujeme množství tiskových chyb, zamlžených formulací a myšlenkových prefabrikátů, nejvýmluvnější však je faleš literárního tvaru, jenž dialog pouze předstírá.

Úspěšná symbióza politiků s byrokraty podle Petříčka předpokládá, že ti první budou dostatečně silní, aby ve straně i společnosti prosadili vytyčené cíle, a ti druzí dostatečně profesionální, aby našli cestu k jejich realizaci. Nelze si nevzpomenout na Hitlera s Eichmannem. Pokud se Petříček zmiňuje o agresivitě, pak jedině v souvislosti se zoufalci, kteří občas nějakého úředníka fyzicky napadnou. O systémové agresivitě úřadů ve službách moci se nezmiňuje a Ivan Matějka mu žádné nepříjemné otázky - zřejmě z úcty k úřadu - ani neklade.

Divadlo politiky

Autor knihy Průvodce politickým divadlem Milan Kubr s informacemi o své osobě šetří. Pamatuje prý první republiku, hitlerovskou i stalinistickou totalitu, po emigraci pracoval přes třicet let v mezinárodních organizacích, pracovně navštívil 75 zemí a jeho odborné práce z oboru řízení byly přeloženy do 14 jazyků. Na rozdíl od Petříčka vypovídá o jeho kompetenci pouze text, nikoli postavení. A ten je na naše poměry nezvykle bystrý a pronikavý, svědčí o širokém rozhledu a zásadní nepředpojatosti. V nejmenším například neprozrazuje, jaké směry, formace či osobnosti jsou autorovi sympatičtější, ať už jde o Clintona, Busche, evropské prominenty nebo rozhašteřený český ansámbl. O všech autor píše s lehce cynickou skepsí nezávislého experta, který sledoval na všech rovnoběžkách, jak trapně může kontrastovat provozní praxe demokracie s jejími ideály, ale přesto snesitelnější systém nikde neobjevil.

Mechanismy demokratické politiky popisuje Kubr v zobecněné rovině, z níž každou chvíli odbíhá k výstižným "příkladům ze života". Rozmarný tón shovívavého realisty bez iluzí by nejproblematičtěji vyzněl v oblasti morálky, tu však nechává stranou. Trochu tím připomíná nejznámějšího politického amoralistu Machiavelliho, jenže ten své rady adresoval vladařům k efektivnějšímu prosazení jejich zvůle, zatímco zde je adresátem veřejnost, kterou Kubr učí lépe rozumět strategiím, jimiž má být ovládána. V tomto smyslu je kniha etičtější, než dává svým stylem najevo - vždyť v bezohledném boji o moc i moralizování často slouží pouze jako zbraň.

Antické fatum, indická karma, Bůh i ďábel velkých monoteismů nalezly novodobou obdobu v teoriích spiknutí. Moderní mytologie se barvitě hemží tajnými agenty, jenže skutečnost je spíš šedá. Bezelstný literární debut českého úředníka se pochopitelně nedá srovnávat s napůl humoristickým, nicméně brilantním a zasvěceným dílkem protřelého veterána planetárního zákulisí. Souběžná četba nám však umožní nahlédnout do prostředí, kde bezděční spiklenci v kancelářích, kuloárech i na veřejné scéně čile ošetřují své skupinové zájmy, aniž by měli ponětí, kam celý ten rozjetý mechanismus směřuje.

(psáno pro Respekt)

Václav Petříček: Pohled do hlubin úředníkovy duše. Rozhovor o tom, proč svět potřebuje úředníky, vydala Corona, 2005, otázky kladl Ivan Matějka, ilustroval Pavel Koutský, 138 str.

Milan Kubr: Průvodce politickým divadlem, vydal Baronet, Praha 2005, ilustroval Vladimír Jiránek, 264 str.