Též známý jako “druhý pár očí”

Je docela snadné poznat lidi, kteří se neživí psaním. To jsou ti, co jsou schopni říct: “To si to po sobě nemůžeš přečíst a opravit?”

Takový člověk evidentně napsal jenom diplomku, u toho ještě nadával, že musí sepsat sedmdesát stránek a má na to jen půl roku, a od té doby napsal jen životopis a dnes nejdelší, co napíše, jsou maily a komentář na Roota / Novinky. Takový člověk, a zlobte se na mne, jak chcete, ví naprosté kulové o psaní. A jen on věří tomu, že vypsaný člověk může najít chyby ve svém rukopisu…

Každý novinář, každý copywriter, zkrátka každý, kdo se živí slovem a píše jich denně víc, než je obvyklé, mi potvrdí, že po čase ve svém rukopisu chyby nevidí, ani když se soustředí. Není to jeho lajdáctví, není to ani jeho lenost – je to vlastnost jeho mozku. Mozek při čtení ví, co chtěl napsat, takže to tam taky čte. Automaticky. Chodí to ruku v ruce: profesionální slovotepec taky intenzivně čte a kdyby si každé slovo musel slabikovat, tak by se nikam nedostal. Jeho mozek proto letí nad textem a smysl napsaného víceméně chytá z kontextu; zarazí se jen tehdy, když zahlédne něco nečekaného. Což je funkce, která není vědomá. Prostě se tak po čase naučíte číst, protože tak číst musíte. Přečtete a zpracujete toho mnohem víc; vedlejší efekt je, že moc nevnímáte chyby. Vidíte je, jen když se soustředíte a čtete opravdu pomalu.

Jenže ani tenhle fígl nefunguje u vlastních textů. Ani sebevětší pečlivost a svědomitost nepomůže. Když svůj rukopis pročítáte a upravujete, tak v duchu slyšíte každou větu. Pětkrát, šestkrát, desetkrát. Už je znáte nazpaměť a ani o tom nevíte. Kdyby se objevil nějaký šotek a proházel vám u pětiny vět písmena u slov na konci, tak si toho nikdy nevšimnete, protože váš mozek “ví, jak to pokračuje”.

Opravovat můžete při druhém, nejpozději při třetím čtení. Od čtvrtého dál už tam nevidíte nic. Můžete nanejvýš šíbovat s celými odstavci a větami, ale překlepy a chyby už neuvidíte. Pomáhají trošku takové triky jako číst si rukopis od konce, ale nejsou všespásné.

Taky proto jsou v médiích korektoři a editoři, prostě další páry očí, které vidí to, co autor už nemůže vidět.

Metoda “pečlivě si to po sobě přečti” proto funguje jen u lidí, co se psaním neživí. Je to paradox, co?

Ale zase je fajn číst ty komentáře: “Za co jsou ti autoři placení, když si to po sobě ani nepřečtou a nechají tam takové chyby? Takhle kdybych já odevzdával software / stoly / faktury / obchodní nabídky…!” To se člověk může jen usmívat a říkat si: “Jo, jo… To víš, že jo!”

Co jsem chtěl říct: Važte si dobrých korektorů! Ten rozhodne o tom, jestli budou vaše brilantní myšlenky mít taky brilantní formu nebo jestli z vás bude mít kdejaký jouda, jehož nejdelší souvislý text bylo sepsání projevů poruchy do reklamačního protokolu, bžundu a bude si o vás otírat ústa…