15.10.2019 | Svátek má Tereza


HUDBA: Painkiller

29.6.2015

Před měsícem přišel můj čtrnáctiletý syn s tím, že by rád šel na koncert britské heavymetalové klasiky Judas Priest, který má proběhnout ve vysočanské Aréně. Překvapený jsem nebyl – tuhle kapelu poslouchá už rok a přestože bych to měl být já, kdo jej v hudebním vkusu inspiruje a vede, v poslední době je tomu naopak. Tím chci říct, že ačkoli mám o rockové hudbě celkem přehled, Judas Priest jsem vždy řadil mezi skupiny, které respektuji, ale nemusím.

Mýlil jsem se: musím. Zjistil jsem, že mě nic tolik nedobije. Písničky jako Electric Eye, Breaking The Law či Hellrider puštěné v autě člověka nakopnou tak, že jede stosedmdesátkou, ani neví jak. (Ne, to byl fór, stotřicítku na dálnici jsem nikdy nepřekročil, a když, tak jenom v Německu, čestný pionýrský.)

No a pak skladba Painkiller, to je hudba z jiného světa, ale o tom později.

Cesty Páně jsou zkrátka nevyzpytatelné: zamlada jsem se domníval, že po čtyřicítce začnu chodit do opery a na Pražské jaro. Nedošlo k tomu a místo toho mě pohltil hard rock – tedy rock jsem poslouchal odjakživa, ale ten nejtvrdší jen okrajově. Když se mě kamarádi ptají, jak se mi může líbit rámus, který přehluší veškeré ostatní vjemy, říkám jim svou teorii: je to jako s pojídáním chilli papriček. Nejdřív každého pálí držka a běží si ji vypláchnout, ale když si zvykne, může začít vychutnávat jemné nuance. Hm, pokyvují hlavou a myslí si svoje. Neberu jim to. Zase se mi nemůže stát, že při poslechu usnu jako posledně na Rusalce.

Protože loňské vystoupení Metallicy na Výstavišti jsme si užili, byť s prvními tóny přišla průtrž mračen, na Judas Priest jsem klukovi kývl – navíc pod kopulí megalomanského cirku, kvůli němuž zkrachovala Sazka, promoknutí tentokrát nehrozí. A ušetřím na vstupném. Když jsem se totiž v práci zmínil, kam se chystám vypravit, jedna kolegyně si vzpomněla, že její brácha našel vstupenku na zmíněný koncert a že neví, co s ní. A protože já jsem věděl, rychle jsme se domluvili. Mělo to ale drobný háček: lístek nejspíše ležel na ulici dlouho a mezitím zapršelo, takže vypadal jako přepraný v pračce. No budiž, ušetřená tisícovka za to riziko, že neprojdu, stojí.

Prošel jsem. Kupodivu čárový kód, který už příliš čárový kód nepřipomínal, uspokojil všechny čtečky – zdá se, že pokud po naší civilizaci něco zbude, budou to čárové kódy. (Jinak kdo jste nikdy nebyl v O2 Aréně, vězte, že kontrola při vstupu je přísnější než na letišti a že vstupenkou se prokazujete třikrát.)

A tak jsme se ocitli v pátek 26. června na ploše před pódiem uprostřed vzorku populace, který by se asi jinak nedal dohromady. Jak se dalo čekávat, akce jako tato bývá příležitostí k setkání bizarních vlasatých a vousatých figur v džískách pošitých všemožnými symboly – od vlajky Vietkongu přes svatojiřský kříž až po všechny podoby smrťáků, a samozřejmě logy hardrockových a metalových kapel. Kupodivu jsem zaregistroval i spoustu mladých lidí – můj adolescentní syn tu měl řadu vrstevníků a vrstevnic. A nechyběli ani kravaťáci, kteří dorazili na poslední chvíli rovnou z kanclu a ještě na place kontrolovali displeje svých superchytrých mobilů, aby něco superdůležitého nepro…, chci říct neprošvihli. Jediné, co mi trochu kazilo euforii z večera (na níž se podílelo i to, že šlo o první večer mé letošní dovolené), byla bolest zad. Mohl za ni křovinořez, štafle a gravitace, ale o tom jindy. V duchu jsem si nadával, proč jsem si nevzal Brufen, že takhle si to neužiju naplno.

V osm hodin začala po efektním hromobití a zášlezích blesků hrát předkapela, američtí Five Fingers. Sympatičtí chlapíci s vizáží motorkářů či wrestlerů hráli přiměřeně očekávání. Údělem předkapel bývá snášet netrpělivost publika, které se nemůže dočkat hvězdy večera, a nejinak tomu bylo tentokrát. Nakonec si ale Pětiprsťáci přízeň získali a vlažné ovace též.

Po nesnesitelně dlouhé technické přestávce nastoupili Judas Priest. Nastoupili zostra. Poslední album Redeemer Of Souls se s tím samozřejmě nijak nemaže, ačkoli britským chlapcům (kromě nového kytaristy) šedesát už dávno bylo. Kapela hraje od roku 1969 a ze současné pětičlenné sestavy jsou tři muzikanti (Ian Hill, Glenn Tipton a Rob Halford) členy přes čtyřicet let.

Rob Halford je fenomenální zpěvák, přezdívaný Metalový bůh. Je neuvěřitelné, v jakých hlasových výškách se tento démonický plešoun pohybuje. Kapela prokládala nové skladby klasickými hitovkami, obecenstvo bylo nadšené a já udiveně sledoval, kolik lidí včetně těch nejmladších (mého syna nevyjímaje) zná slova a doprovází Halforda. Nebýt bodání pod lopatkou vystřelujícího po žebrech dopředu při každém nádechu a pohybu, ani bych si neuvědomoval vlastní fyzickou přítomnost. Je vážně nutné mít živý plot jako podle pravítka?

Postupně zaznělo všechno, co jsem slyšet chtěl, až na skladbu, kterou není k čemu přirovnat. Painkiller. Je to nejostřejší věc, kterou znám. Zabíječ bolesti. Eponymní album získalo v roce 1990 cenu Grammy a uvadající žánr vrátilo na výsluní v nebývalém lesku. Skladba má apokalyptický text, který lze vykládat různě, ale na tom nesejde. Na jakémsi internetovém fóru jsem četl blábol, že kdo si pustí tuhle písničku naplno, nejlépe naživo, zbaví se jakékoli bolesti. Vyřízne mu ji z těla. To prý vysvětluje jinak nejasný název skladby.

Konec koncertu se blížil a kytarista ze zeptal publika, co by chtělo ještě zahrát. Nebyl jsem sám, kdo zakřičel: Painkiller! Zavířily bicí, zařvala kytara, basa a už to jelo, jako když se cirkulárka zařízne do suku. Ta skladba má nějakou zvláštní frekvenci, kombinaci basů a výšek, čert ví co. Halford ječel jako o život, publikum vřelo, prostě nářez. Byl to nepochybně vrchol večera.

O pár minut později jsme s klukem viseli na tyči v nabitém metru, po bolesti v zádech ani památky. Painkiller zabral. Jasnější než tisíc sluncí, rychlejší než laserová střela…

Po dovolené navrhnu primáři, že bychom to mohli vyzkoušet na pacientech. Umíte si představit ty úspory?








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.