Čtyři žáci Antonína Dvořáka utvořili smyčcové kvarteto a záhy se dočkali velké chvály. Josef Suk a Karel Hoffmann hráli na housle, Oskar Nedbal na violu a Otto Berger na violoncello. Ten však brzy zemřel na tuberkulózu a byl zastoupen profesorem Wihanem. Dali si název České kvarteto.

Protože byli dobří přátelé, jezdili spolu i na výlety. Často je doprovázela Hoffmannova manželka, velmi pohledná žena. Nedbalovi okamžitě padla do oka. Robustnější violista měl sebevědomou a ráznou povahu a dovedl i vtipně hovořit. To ženám imponuje a ti dva se začali tajně scházet.

Nakonec to ale prasklo, zrovna když se hudebníci scházeli na domluvenou zkoušku. Hoffmann se na ni dostavil se zpožděním.

„No sláva, kde jsi se coural?“ přivítal ho Suk. „Sedni si a jedem.“

Hoffmann třesoucími prsty vyňal housle z futrálu a zapojil se do hraní. Ale moc mu to nešlo.

„Co s tebou je?“ plísnil ho Suk. „Hraješ jako ponocný. Podívej se na Oskara, jaký do toho dává cit.“

„Tak tak,“ pravil Nedbal s úsměvem. „Muzikant musí se svým nástrojem nakládat jako s milenkou. Jen pohlédněte, jak je moje viola krásně rostlá a jaké má úchvatné boky!“

Nato se Hoffmann vztyčil a dvěma údery rozflákal drahocenný nástroj o Nedbalovu hlavu.

„Já ti dám milenku, ty hade!“ vykřikl zajíkavě.

Tím se umělecké těleso rozvrátilo. Zejména poté, když Nedbal a paní Hoffmannová uprchli na Sicílii a dále do Orientu a usadili se posléze ve Vídni. Náhrada za Nedbala se přirozeně našla a České kvarteto pak ještě dalších 28 let šířilo slávu naší hudby po celém světě.

Rozpad souboru v roce 1906 byl tedy jen dočasný. Hůře dopadla o mnoho let později skupina Beatles, kterou rozložila také žena.