... mají své kořeny v českých dějinách

Každoročně se v únoru českých médiích objevují zmínky o svátku sv. Valentýna, který prý je původu amerického, nemá nic co dělat s Čechy a je nám zcela cizí. V posledních letech se zde však valentinské oslavy zakořenily a především mladí ho přijali jako svátek zamilovaných. Podle průzkumu společnosti Shoptet čtvrtina mužů v ČR Valentýna slaví, i když 80 procent by ho zrušilo, a naopak 70 procent žen jej chce slavit pravidelně. To znamená dávat 14. února dary, hlavně bonbóny a květiny, ale vlastně cokoliv, milovaným bytostem. Dárek partnerce na svátek svatého Valentýna kupuje čtvrtina mužů a partnerovi 60 procent žen. Ovšem, podobně jako v Americe, i v ČR si už ve školách i školkách dávají děti navzájem karty a sladkosti, ale musejí dát všem, aby tím ty méně populární netrpěly.

Ve skutečnosti málokterý svátek má tak silné souvislosti s Čechy, přesněji s českými královnami, jako tento svátek zamilovaných. Začněme ale se sv. Valentýnem. Sama jeho existence je dodnes spojena se spoustou nevyjasněných otázek, dohadů a smyšlenek. Vůbec se totiž s jistotou neví, o koho konkrétně se jedná, a také není úplně jasné, čím si své mučednictví vysloužil. Neznáme místo ani datum jeho narození a jeho jméno se nevyskytuje v nejstarším seznamu římských mučedníků, který byl sestaven v roce 354. Není také známý ani přesný rok jeho smrti. Když v roce 496 papež Gelasius I. poprvé stanovil uctívání sv. Valentýna k datu 14. února, řekl o něm, že patří mezi ty, jejichž jména jsou právem uctívána, ale jejichž činy zná pouze Bůh. Ztotožnění s konkrétní osobou je navíc velice problematické tím, že jméno Valentýn bylo v pozdním starověku velice populární. Je odvozeno od „valens“ (ctihodný). Neslo ho několik císařů a papežů, včetně uznávaného římského teologa a gnostického filozofa z druhého století, Valentýna (cca 100 - cca 160), majícího po určitou dobu obrovské množství následovníků.

Až do roku 1969 katolická církev formálně uznávala 11 svátků sv. Valentýna! Kromě 14. února k nim patřily 7. leden, 2. květen, 16. červen, 31. srpen, 2. září, 25. říjen, 1., 3., 11. a 13. listopad a 16. prosinec. V roce 1969 byl svátek sv. Valentýna formálně stanoven na 14. února římsko-katolickou církví po revizi kalendáře, vydaného na základě druhého vatikánského koncilu. Východní ortodoxní církev jej slaví 30. července.

V šestém nebo sedmém století byla sepsána Acta sv. Valentýna. Anglosaský benediktinský mnich, sv. Béda Ctihodný, v 8. století tato Acta znal a ve svém martyrologiu (životopisech svatých) doplnil legendu o mučedníkovi Valentýnovi z Terni o jeho kouzelném vyléčení zmrzačeného dítěte a přiřadil je k datu 14. února. Kolem roku 1260 pak sepsal italský dominikánský mnich, pozdější janovský arcibiskup Jakub de Voragine, jednu z nejčtenějších knih středověku – Zlatou legendu (Legenda Aurea). Ta obsahovala i velmi stručný životopis sv. Valentýna, podle nějž měl tento mučedník v roce 280 odmítnout před císařem Claudiem popřít Krista, a byl proto odsouzen k trestu smrti. Ještě před tím, než byl setnut, měl dceři svého žalářníka navrátit zrak i sluch. Není zde však ani zmínka o tom, že by se do dívky zamiloval, natož aby jí cokoli psal.

Faktem je, že ve starém Římě se v únoru slavila Lupercalia, což byl oficiální začátek jara a čas očisty. Gruntovalo se, domy byly vymeteny a ve všech místnostech se sypala sůl a pšenice. Byl to také svátek plodnosti a začínal o únorových idách, tedy 15. února. Lupercalia byla věnována římskému bohu zemědělství Faunovi a zakladatelům Říma Romulovi a Rémovi. Součástí oslav bylo obětovat kozu pro plodnost a psa pro očistu. Potom mladí muži dali do osudí lístky se svými jmény a na rok jim byla přidělena jedna z žen (s možností prodloužení na neurčito). Křesťanská církev se pak prý rozhodla slavit v polovině února svátek sv. Valentýna, aby pokřesťanštila pohanský festival Lupercalia. Ovšem losování párů prý je nekřesťanské a bylo zakázáno.

Mimochodem, Valentýn prý oknem svého vězení pozoroval orgie provozované Římany o Lupercaliích a v psaníčkách, která jim posílal po holubicích, je prosil, aby se chovali slušně a nehřešili.

Nejstarší “valentýnský” pozdrav, který se dochoval, je od Karla, vévody Orleánského, psaný jeho manželce, když autor byl vězněn v londýnské věži po bitvě u Agincourtu. Tento pozdrav psaný r.1415 je součástí sbírky rukopisů v Britské knihovně v Londýně. Ve velkém se den svatého Valentýna začal slavit ve Velké Britanii, odkud pochází většina valentýnských zvyků, asi v sedmnáctém století. V polovině 18. století už se běžně dávaly malé dárky a ručné psané vzkazy mezi milenci a přáteli ve všech sociálních vrstvách. Koncem století už se prodávaly tištěné karty, které umožňovaly vyjádření citů v době, kdy “se to společensky nehodilo”. Na těchto kartách a dárcích je také často zobrazeno červené (snad bych měl napsat rudé) srdce, prastarý symbol lásky.

Američani začali s ručními zdravicemi začátkem 18. století a už ve čtyřicátých letech téhož století získaly velkou popularitu krásné valentýnské karty s krajkami, které na drahém papíře tvořila a prodávala Esther A. Howland(ová) ze státu Massachusetts. Ta pak také začala prodávat první masově vyráběné valentýnské pozdravy v Americe. Podle Greeting Card Association je každoročně rozesílána asi miliarda valentýnských pozdravů (svátek s nejvíce kartami s výjimkou Vánoc). Ovšem v tom jistě nejsou započítané milióny karet, které vyrábějí např. školáci ve škole pro své spolužáky (někdy povinně). Ve školách mají někdy také pravidla, že se musí dát karty všem spolužákům a ne jen některým, aby to těm opomíjeným nebylo líto. Také obchody prodávají na takové školní karty polotovary až hotové minikarty. Celkem prý asi 85 procent všech karet kupují ženy. Květináři také lámou rekordy, i když jsem slyšel, že jen v jednodenním prodeji, např. přes vánoční svátky se jich prý celkem prodá víc. Statistiky cukrářů neznám, ale valentýnské sladkosti jsou ve školách, úřadech, nemocnicích, prostě všude. Američané tradičně rádi dávali a dostávali sladká srdíčka se vzkazem jako “obejmi mě”. Tyto vzkazy se ve 21. stol. změnily na “e-mailuj mi,” nebo “cool dude” (něco jako “jseš frajer”).

Ke svatému Valentýnu se vztahuje i jedna pověra, totiž že když si dívka vezme za manžela chlapce, kterého 14. února spatří jako prvního, tak to manželství bude velmi šťastné. Např. ve Walesu prý nezadané dívky stojí na sv. Valentýna u svých oken dlouho před východem slunce. Tisknou se k oknu a věří, že první muž, kterého na svátek lásky uvidí, se stane jejich manželem.

Vraťme se ale do Čech a ke skutečnému původu svátku zamilovaných. Pravda, díky Karlu Hynkovi Máchovi je pro Čechy svátek lásky 1. máj, ale za oslavy svátku lásky v anglosaském světě a ve stále více dalších zemích je zodpovědná česká královna a jiný básník (vlastně dvě české královny a dva básníci). Historicky poprvé je totiž 14. únor a Valentýnův svátek spojován s romantickou láskou ve 14. století v díle Geoffreye Chaucera “Ptačí sněm” (o tom, jak si ptáci vybírají své partnerky). Tato báseň byla napsána jako pocta k zasnoubení patnáctiletého anglického krále Richarda II. s o osm měsíců starší princeznou Annou Českou, dcerou Karla IV. (Sňatek byl uzavřen 22. ledna 1383, tedy za vlády jejího nevlastního bratra Václava IV.) Chaucer působil u dvora Richarda II. jako diplomat. V této souvislosti je zajímavé, že ačkoliv byl sňatek anglického krále s českou šlechtičnou uzavřen z politických důvodů, vzplanula prý mezi manželi velká láska. Nicméně faktem zůstává, že to byl právě Chaucer, kdo učinil ze sv. Valentýna patrona zamilovaných.

Mimochodem, jiný anglický básník, John Donne, použil legendu o ptačí svatbě ve své basni “Empithalamium falckraběti, kurfiřtovi Fridrichovi a princezně Alžbětě, kteří byli oddáni na den sv. Valentýna”. Mladí manželé byli ovšem Bedřich Falcký a Alžběta Stuartovna, kteří se o šest let později stali českým královským párem.

Ovšem těch českých souvislostí je více. V den svátku sv. Valentýna si připománáme také to, že na pražském Vyšehradě jsou uloženy ostatky tototo světce. Při opravách Kolegiální kapituly sv. Petra a Pavla v roce 2002 byly ve starém depozitáři nalezeny čtyři barokní relikviáře, považované za ztracené, z nichž jeden v sobě skrýval cenný poklad – skoro celou lopatkovou kost, která podle odborníků patřila tomuto mučedníkovi. Relikviáře pocházely z původní barokní výzdoby kostela a byly nejspíš odstraněny při regotizaci chrámu v letech 1885-1903. Do Čech je údajně z Itálie přivezl již zmíněný Karel IV. (Jedná se pouze o domněnku, ale docela pravděpodobnou.) Na lopatce byla restaurátory nalezena tzv. autentika – na malém proužku nalepeném na relikvii bylo uvedeno světcovo jméno. Vyšehradský ostatek prý je největší, který se dostal za hranice Itálie – většinou se totiž v případě relikvií jedná o maličké částečky. Tuto relikvii si můžete na Vyšehradě prohlédnout – ale jen v den jeho svátku!

Podle jedné legendy byl svatý Valentýn z Teriny biskupem, který zemřel mučednickou smrtí ve 3. století. Když císař Claudius II. rozhodl, že svobodní muži jsou lepšími vojáky než ženatí s rodinami, a proto se muži v předvojenském věku nesmějí ženit. (Takový zákaz ve skutečnosti nebyl nikdy vydán.) Valentýnovi se to nelíbilo a i nadále tajně oddával mladé muže. Když se to Claudius dozvěděl, přirozeně nechal Valentýna popravit, a to prý 14. února. Před popravou prý vyléčil ze slepoty Julii, dceru svého žalářníka Asteria, která ho ve vězení navštěvovala. Té take poslal první “valentýnský” pozdrav. Před smrtí jí prý poslal dopis podepsaný “od Tvého Valentýna” – výraz, který se používá dodnes. Ovšem její slepota připománá slepého Jana Lucemburského, dědečka Anny České a otce Karla IV., zvaného Slepý, který padl v bitvě u Kreščaku (Crécy). Všichni známe jeho poslední slova: „Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal.“ Prý udělal takový dojem na vítěze bitvy, Eduarda z Woodstocku známého jako „Černý princ“, že příjmul jeho motto “Ich dien” a převzal i upravený Janův erb. Ovšem Eduard, otec Richarda II., byl také tchánem Anny České.