Současně zesnuli Alfréd Kocáb a Zdeněk Mahler

Zdeněk Mahler patřil k lidem, jejichž odkaz se připomíná sám. Vždyť ho tesaly televizní pořady i spory o katedrálu svatého Víta, knižní i filmová zpracování příběhů Antonína Dvořáka, Emy Destinnové či T. G. Masaryka nebo scénáře k filmům Nebeští jezdci či Svatba jako řemen již v 60. letech. Ale už proto je pro noviny typu LN zajímavější – neboť jaksi skrytější – odkaz ve čtvrtek zesnulého Alfréda Kocába.

Když se zájemce v neděli ráno podíval na Kocábovy novinové nekrology do databáze Newton, našel jich pouhých pět – a to kromě webu časopisu Týden jen na bulváru (Blesk, Aha!, Sedmička). Proč asi? Zřejmě proto, že zemřel otec hudební i společenské celebrity, tudíž se dalo psát o tom, že „Michael Kocáb oplakává tatínka“. Jenže to by bylo shrnutí nejen příliš stručné, ale i poněkud zavádějící.

Alfréd Kocáb vypovídá o české společnosti daleko více. Už tím, že se narodil 28. června 1925 jako vídeňský Čech. Že po anšlusu Rakouska sice nenarukoval do wehrmachtu, ale byl totálně nasazen v pobočce koncentračního tábora Mauthausen. Že když neslyšel katolickou církev „vykřiknout, aby se zastala“, zlomil nad ní hůl. Že když po válce přišel do Československa, ale už v únoru 1948 zažil komunistický převrat, ke křesťanství se vrátil, leč do jeho evangelické větve. Že jako evangelický teolog a farář patřil k prvním signatářům Charty 77 i zakládajícím členům Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Že za to vše přišel o „státní souhlas“ (pro mladší: komunistické úřady mu zakázaly vykonávat službu duchovního a on se živil jako topič v kotelně).

To jsou jeho milníky. Alfréd Kocáb nemluvil o vlastenectví tak explicitně jako Zdeněk Mahler, ale tím víc ho dokládal životem. S jeho skonem pak nenápadně a tiše odešel zřejmě nejstarší žijící signatář Charty 77. Kontrastuje to s pozorností, jež se – zaplať pánbůh – v poslední době věnuje posledním žijícím letcům RAF či parašutistům. Alfréd Kocáb ukazuje, že tuto péči si zaslouží i lidé z jiných oblastí.

LN, 19.3.2018