„Já Tarzan, ty Jane!“

Známá to věta ze sto let starého klasického románu od krále dobrodružství a velmistra vypravěčů Edgara Rice Burroughse (1875-1950) nechybí ani v nejnovějším filmu s dotyčnými do sebe navzájem zamilovanými hrdiny (hrdinou a hrdinkou). Jen pod umírněnou kuratelou spisovatelových potomků dali tohle dílo už před více roky do kopy dva scenáristé Adam Cozad (jinak i autor špionážního filmu Jack Ryan: V utajení) a Craig Brewer, mimo jiné tvůrce spektáklu V řetězech. Nu, a aby byla věc zajímavější, režisér David Yates obsadil do rolí Tarzana a Jane rodilého Švéda (*1976) a rodilou Australanku (*1990), kteroužto dámu si lze pamatovat jako plavou krásku ze snímků Focus a především z Vlka z Wall Street.

Nechybí ale ani Tarzanův kamarád, se kterým se v závěru velmi přirozeně obejme, a jej pro změnu představuje černošský herec Samuel L. Jackson (*1948). Padoucha pak producenti dali na starost herci německého původu Christophu Waltzovi (*1956), který málokdy zklame. Jeho finální a úplně zasloužená smrt utopením (anebo snad pod kolesem parníku, anebo snad v čelistech krokodýlů) ovšem vidět není, což je nepochybnou pojistkou pro případ, že by časem vznikl druhý díl.

Nepiš nikdy „hlava se oddělila od těla“, radil už Vladimír Neff synu Ondřejovi.

Vidět toho ovšem v tomhle vcelku krvavém příběhu není daleko, daleko více, to aby pokladnu plnila penězi snad i batolata a přístupnost se snížila na nula let. Nicméně podobné uhlazování by bylo absurdní kritizovat. Ozvlášť v případě příběhu, jehož scény zvesela staví na absurdní nadsázce. Vždyť putování džunglí po větvích a liánách je zde stejnou samozřejmostí jako neuvěřitelné skoky - a dobytí vojenského vlaku za jízdy a shora je prezentováno tak bravurně, že by se podobně mohlo odehrát leda v dětském snu.

Ale zavádějící je už samotný titul filmu. Původní „legendu“ Tarzanova zrození a dospívání totiž uzříme jenom naporcovánu do retrospektiv, jimiž je umně proložen příběh pozdější, kdy je v Londýně už domestikovaný lord Greystoke (Tarzan) vylákán do rodného Belgického Konga, aby uzurpátorům pomohl ke klenotům pralesního města Opar, které sám objevil, ale jehož poklady skromně nevyčerpal.

Film plný digitálně stvořených zvířat má v jedné z rovin takřka charakter zoologické zahrady a vedle veleopů zapojuje i nádherné slony či přístav devastující stádo buvolů či něžně se s Tarzanem mazlící lvice či obří hrochy, z nichž jeden málem schramstne Jane. Tato živočišná hostina je až opulentní a kamera i režie se přitom pevně drží modu, jenž ustavil Spielberg prvním příběhem Indiana Jonese a který pak inovoval Peter Jackson například v King Kongovi. Výsledek?

Nestala se jím prohra, přesto ale váhám. Dojem z filmu je rozpačitý. Trpí jistou nejednotností (určitě byl zkracován) a mimo jiné doplácí na to, že striktně dodržuje premisy, které stráží rodina Burroughsova; ale také na to, že jedno z jeho klíčových témat, a to soucit s černými otroky, ale i se zvířaty, se v reálně historickém kontextu Belgického Konga VELICE TLUČE s pohádkou. Ano, právě s onou pohádkovostí spielbergovského modu.

Přesto si nenechte ujít četné nezapomenutelné scény (a nemyslím tím jen tu s mravenci) a sympatické, byť nereálně zromantizované hlavní hrdiny a jděte na to. Také pravděpodobnost vzniku dalšího dílu je, řekl bych, vysoká, a to nejen proto, že Christoph Waltz pod tou vodní hladinou dle všeho krokodýlům unikl.

Ostatně byli očividně digitální.

Legenda o Tarzanovi. Režie David Yates. Hrají Alexander Skargard (titulní role), Margot Robbie (Jane), Christoph Waltz, Samuel L. Jackson a další. Hudba Rupert Gregson-Williams. USA 2016. 110 minut