Soudruh Husek, soudruh Jirásko… a režisér Svoboda

Tedy, on jako režisér a Eva Kantůrková jako scénáristka třídílného Jana Husa, odvysílaného v uplynulých dnech Českou televizí.

Už o víkendu jsem zaznamenal nadšené reakce diváků na toto televizní drama. Někteří dokonce chválili autory za parabolu dnešní doby. Dění na obrazovce jim připadalo jako trefná a snad i záměrná alegorie politiky ČR, politiky EU, politiky USA. Kupodivu ne politiky například Ruska. Ale to je jedno. Viděli to tak, tudíž tomu tak jistě bylo. Domnívám se, že možná měli pravdu. Místy jsem měl pocit, že se právě o to autoři snaží. Plus o vytvoření co nejhnusnějšího obrazu katolické církve. To se ale dalo čekat.

A proč jsem do podtitulku použil drobnou citaci z Černých baronů? Poněvadž ve světle zpracování tématu a poté i reakcí si dovolím tvrdit, že veliká síla diváků dostala inscenaci do povědomí jako historickou pravdu. Stejně jako kvůli nadšené činnosti Zdeňka Nejedlého verzi Aloise Jiráska a následně i Otakara Vávry. Tedy něco, co s historickou realitou nemá místy nic společného.

Ostatně, tvůrci na konci třetího dílu přiznávají, že dílo není popisem historické reality. Zřejmě ale spíš nechce být, neboť autoři tvrdí, že z kostnického koncilu se doklady o průběhu procesu nezachovaly. Takže paní Kantůrková i pan Svoboda čerpali prý primárně z pamětí Husova přítele a podporovatele Petra z Mladoňovic. Jenže, průběh procesu je znám a doložen dostatečně. Ovšem fakta hovoří v řadě případů jinak, než autoři inscenace.

Otázkou je, zda mám a chci rozebírat veškeré historické lapsy, kterých se dopustili. Snad jen namátkou: Zcela zmanipulovaný obraz „uvěznění“ mistra Jana. Přetvoření mistra čtyř univerzit (Paříž, Heidelberg, Kolín nad Rýnem, Praha) Jeronýma Pražského v ukřičeného výtržníka a v podstatě pankáče. Opětovná (po Jiráskovi, Vávrovi a dalších) interpretace procesu jako víceméně hlavního tématu koncilu. Popření faktu, že už kolem roku 1408 se mistr Hus pustil do vysoké politické hry a vše poté bylo důsledkem toho. Maximální zamlžení tehdejší situace v katolické církvi a v Říši římské a pokusů o nápravu jak ze strany představitelů kléru, tak světských vladařů.

A věc, která mne skutečně zhnusila, protože má samozřejmě vysoký dopad na chápání divákovo: ne, pane režisére, ne, paní scénáristko, Husovo „uvěznění“ probíhalo zcela jinak a opravdu jej netýrali jacísi světští ozbrojenci v kyrysech a drátěných kuklách, ti se totiž uvnitř klášterních zařízeních nevyskytovali. A opravdu ani Jeroným Pražský nevisel po zadržení na špagátu v mučírně. Když ono to ale tak hezky vypadá. A diváci si to užívají.

Osobně se domnívám, že autoři stvořili místo historického dramatu politické prohlášení. Oba to umí a už to také mnohokrát dříve učinili. Je mi vcelku jedno, že tak činili. Zde se ovšem dostali do roviny historické manipulace a fabrikace. Deklarovaná snaha dostat kauzu Hus do kontextu doby a dění v Evropě byla od počátku inscenace zlikvidována.

Domníval jsem se, snad na základě trailerů, doprovodných článků či rozhovorů s interprety i autory, že půjde o jakousi nápravu Vávry a předchozích. Má chyba, ba dokonce musím poznamenat, že místy Vávrův žák Svoboda použil učitelovy postupy a koncepci. Jak říká kantor ve filmu Marečku, podejte mi pero: „Tuček, Šlajs… Stejné chyby, stejné známky…“ Přeci vím, že umělecký přístup k dějinám končí nějakou tou fabrikací a manipulací vždy. Obvykle netuším proč, protože dějiny jsou plné tak úžasných příběhů, že jakýkoliv zásah do nich ve jménu živosti a akčnosti díla může být jen katastrofou či groteskou. Ale když chce někdo historii použít ke sdělení názoru na současnost, pak ano. Pak mu holt musí pomoci lež.

A tak ve mně zůstal po odvysílání hořký pocit. Z toho, jak autoři zneužili a znásilnili dějinná fakta. Z toho, jak se už pár minut po odvysílání mění historické povědomí diváků. Z toho, že se opět od mnoha lidí dozvím, že mé námitky jsou bezpředmětné, poněvadž „to přeci dávali v televizi“. A také z toho, že opět budu mít před vysíláním nějakého nového „historického“ dramatu velmi odůvodněnou obavu, že půjde o komedii. I z toho, že mi bude láno za pokus opravit v díle zpotvořené reálie, a zároveň z toho, že vlastně budou mít lající pravdu, protože je to zbytečné, marné a vlastně nikdy nekončící.

P.S. Poděkování hercům, protože ti byli velice dobří (však také uznávám, že pan Svoboda je režisér vynikající, především pak pro jeho umění vést herce na place). A lítost pro Petra Klimeše v roli pražského faráře Protivy. Byl skvělý, ale kvůli jeho vizáži a výkonu mu už budou asi vždy nabízet jen role hnusných a slizkých katolických kněží. A ještě poznámka – myslím, že natáčení si nejvíc užíval Jaroslav Achab Haidler v roli nenávistného Michala de Causis. Domnívám se, že v duchu řval smíchy. Víte proč?

P.P.S. Autor na vědomost dává, aby předešel obvyklým útokům čtenářů na téma „katolíci si zase vyskakují, i když nám (to miluji nejvíc, to „nám“, obvykle termín používají lidé, kteří jeho učení neznají, nikdy jej nečetli a věřícími nejsou) mistra Jana upálili“: Nejsem členem církve katolické, ale členem sboru Církve českobratrské evangelické, tedy denominace protestantské a částečně z učení mistra Husa vycházející. Kvůli tomu mne ale nesmí nechat chladným snaha předělat si historii k obrazu a potřebě někoho či něčeho!

Jakubroth.blog.idnes.cz