Mediální prezentace festivalu Jeden svět je letos postavena na ikonách falešně a příliš dlouho hrajících diktátorů-muzikantů. Ač si tento rok připomeneme šedesáté výročí přijetí Všeobecné deklarace lidských práv, na světě je stále ještě mnoho zemí, v nichž se běžně nedodržuje.

Diktatur, které festival přibližuje, je devět - Barma, Bělorusko, Egypt, Kuba, Severní Korea, Súdán, Turkmenistán, Uzbekistán a Zimbabwe. Většině z nich je věnován pouze jediný snímek, nutně nabízející jen omezený úhel pohledu. Za velmi přínosné proto považujeme hojné diskuze s členy opozice, humanitárními pracovníky či odborníky, které následují po skončení filmu. Návštěvníci v některých městech je však bohužel budou muset oželet.

Bývalý Sovětský svaz díky jazyku politické korektnosti diktaturou nazýván není. Pět filmů, které se tamní nedemokratické situaci věnují, si ale vysloužilo speciální kategorii „Putinovo Rusko“. Například Dopis Anně, působivý portrét zavražděné Anny Politkovské, se věnuje tíživé situaci opozičních médií a genocidě v Čečensku.

Upozornění na nesvobodné režimy se pojí s apelem na změnu situace v daných zemích. Je to však rozporuplné přání - převraty a revoluce mohou často vyústit v nestabilitu země a ještě horší postavení jejích obyvatel. Festivalová dramaturgie na tuto rozporuplnost upozorňuje archivním filmem Za svobodu, zachycujícím atmosféru výměny režimů v Íránu v roce 1979. A také sekcí „Po dešti“, která připomíná dohry konfliktů na území posttotalitní Jugoslávie.

Jeden svět se letos zúčastňuje projektu „Proč potřebujeme demokracii?“, který usiluje formou dokumentárních svědectví oslovit 300 miliónů diváků na celém světě. Zapojila se i Česká televize, jež ovšem nabídla nepříliš výhodný vysílací čas - úterky před půlnocí. Filmy z této sekce si všímají například odlišného pojetí svobody projevu v našem a muslimském světě (Proklaté karikatury), mučení válečných zajatců USA jako legálního prostředku vedení války (Taxi na temnou stranu) či politické emancipace Afriky (Železné dámy Libérie).

Festival poukazuje na celou škálu lidskoprávních problémů - na daleké cesty za prací rozdělující rodiny, na rasismus Britů prchajících z londýnských předměstí před migrační vlnou Afričanů, Albánců a kdovíčeho ještě, na konflikt náboženství a homosexuální orientace na Blízkém Východě, na znásilňování žen, které je prostředkem vedení občanské války v Kongu, či na dětskou práci v Ghaně. Dvě kulatá revoluční výročí stojí za letošním zařazením sekce trezorových německých a českých dokumentů.

Účel světí prostředky?

Různí se jak témata, tak i přístup dokumentaristů. Film War/dance využívá kontrastu normálního života dětí v uprchlickém táboře na severu Ugandy a válkou poznamenané minulosti. Jedna z táborových škol je vybrána na celonárodní hudební soutěž, hudba dětem pomáhá zapomenout, činí je šťastnými. Zapomenout, že se nejedná o fikci, by mohl také divák nebýt zcizujícího efektu mezititulků vyčíslujících počty sirotků a dětských vojáků. A nebýt samotných dětských vypravěčů, jejichž příběhy jsou uvozeny mlčenlivými frontálními záběry s pohledy upřenými na diváka.

To je však málo. Důsledkem zneviditelnění filmového štábu, důrazu na silný příběh a dokonalé řemeslné úrovně filmu je potlačení skutečného tragického rozměru situace v Ugandě. Dokumentární status je překryt audiovizuální podívanou. V Africe se děly zlé věci, ale nakonec všechno dobře dopadlo.

Autoři snímku Ve stínu proroka volí opačný postup – stávají se dokumentaristy v hlavních rolích. Již mrtvý diktátor Turkmenistánu Saparmurat Nijazov postavil svůj kult na směsici komunistické ideologie, islámu a národních pověstí. Ta se stala základem školství, kultury i politiky, a tedy i důvodem úpadku všeobecné vzdělanosti a životní úrovně obyvatel. Dokumentaristům se daří demonstrovat, jak se velké světové korporace dostávají k ropnému bohatství Turkmenistánu skrze akceptování ideologie diktatury.

Film pracuje jen s minimem dokumentárního materiálu. Zobrazuje především samotné pátrání autorů, například tucty jejich neúspěšných pokusů o rozhovor s mluvčími společností. Ty si hájí svůj mediální obraz a spojení s diktaturou odmítají komentovat. Filmaři před kamerou svými komentáři zprostředkují diváku mnohé z významů dokumentu, podobně jako v televizních reportážních dokumentech. Příběh pátrání po informaci se stává rovnocenný samotné informaci, je zajímavější než fakta. Je to další z cest ke zvýšení atraktivnosti dokumentárního filmu. Způsob, jak závažné téma předat co největšímu počtu diváků.

Extrémním příkladem tohoto přístupu je televizní snímek Jak dál v Africe. Reportér se zde vydává za obyvatele jednoho slumu v Keni a skrytou kamerou zaznamenává všudypřítomnou korupci. Uplácí se na všech úrovních společnosti, zneužívaná je moc policie, odpovědnost politiků i humanitární pomoc do země zasílaná. Reportér však diváku ztěžuje možnost udělat si na základě předložených faktů vlastní názor. Neustálé apelování ve zvukové stopě snižuje výpovědní hodnotu filmu.

Nechceme zde brojit proti rétoričnosti, která je podstatou a smyslem dokumentů s tématikou lidských práv. Snímek Severní Korea, jeden den života ale dokazuje, že dokument může apelovat i jinak. Nápaditěji a podnětněji než pohnutými dětskými hlasy, vysvětlujícími mezititulky či slovy hrdiny-reportéra.

Nizozemští filmaři se zřejmě mohli pohybovat jen na přísně vymezeném prostoru, byla jim přidělena i reprezentativní rodina, jejíž obyčejný den film zachycuje. Ráno se v domácnosti s úctou otírají obrazy komunistických ikon a cestou do školky zpívá matka dítěti píseň o konečném vítězství nad nenáviděnými Američany. Zaměstnanci textilní továrny tráví celý den v kolektivu, podnik se jim stará i o volný čas. Na programu je polední rozcvička, kolektivní hry a večerní hodnocení úspěchů a neúspěchů.

Dokument neobsahuje žádný komentář autorů vyjma pasáží, kdy dramatická hudba dokresluje sestřih televizních záběrů s pochodujícími vojáky, stíhačkami a velkým generálem. Sdělením je samotná uniformita a kolektivismus, všudypřítomný brainwashing, permanentní zbrojní pohotovost či opravdově působící přesvědčení Korejců o smyslu jejich režimu. Mnoho toho ale zůstává nezobrazeno, snímek nutí diváka ke znepokojivým otázkám. Je všechno, co ve filmu vidíme, skutečné? Je vybraná rodina reprezentativní? A víra ve vůdce a režim je opravdu tak neochvějná? A ti, co pochybují, co se nepřizpůsobí?

Zlé věci se stále dějí. Nejenom v Severní Koreji.