Situace, která se ve sci-fi District 9 odehrála před dvaceti lety, je v rámci sci-fi žánru dobře známá: oblohu nad velkoměstem zastínila zlověstně obrovská kosmická loď. Nestalo se tak ovšem nad New Yorkem či Paříží, případně nad spilebergovskou Ďáblovou věží, ale nad jihoafrickým Johannesburgem.

První kontakt lidstva s mimozemskou civilizací byl možná proto jaksi jiný: v nitru lodi našli vládní specialisté nesmírně zbídačené bytosti, o které se museli postarat a ubytovat je nouzově na okraji města, v Okrsku 9. Dohledu nad kolonií, která se rychle změnila ve slum, se ujala za úplatu soukromá organizace MNU, jež měla za úkol i zprovoznit mimozemské zbraně. Ukázalo se ale, že je aktivuje jen DNA návštěvníků, kterým se pro jejich podobu s mořskými korýši začalo říkat kreveťáci.

Vše se změnilo až po dvaceti letech, kdy byl organismus úředníka MNU Wikuse Van De Merweho omylem kontaminována neznámou látkou během násilné akce, směřující k přestěhování rychle se rozrůstající kolonie nepřizpůsobivých cizinců dál od města. Nakažený Wikus je teď jedinou bytostí ve vesmíru, která může ovládat mimozemské zbraně a zároveň - než se zcela promění v nekomunikativní "krevetu" - hájit práva Pozemšťanů. Nejde přitom o mužův život, ale jen o jeho DNA: ubožákovi odsouzenému k likvidaci nezbývá než se ukrýt na místě, které všechny lidi naplňuje hrůzou a odporem: v Okrsku 9...

Poté, co se District 9 (což je "český" název filmu) odpíchne od situace, pojaté i vizuálně jako variace na Den nezávislosti, nabalí se na další známé příběhové schéma, vypůjčené z hororové sci-fi Moucha Davida Cronenberga. Hrdinou snímku Neilla Blomkampa ovšem není geniální, fyzicky atraktivní vědec, který doplatí na svůj smělý experiment, ale uťápnutý nekňuba, který se na vyšší post v MNU dostal jen díky sňatku s šéfovou dcerou Taniou. A nakazil se sice hloupou náhodou, ale zaslouženě: ve vztahu ke kreveťákům se totiž chová jako ukázkový xenofob. Wikusova postupující proměna navíc není pojatá úplně "vážně", ale jako tragikomedie o bizarní a neodvratné metamorfóze. Wikus se marně domáhá podpory manželky, rodičů i přátel, nachází však porozumění u kreveťáků, respektive u mimozemského vědce, kterého Pozemšťané pojmenovali Christopher Johnson. Ten - jako všichni zbloudilí cizinci v amerických filmech - tajně pracuje na znovuzprovoznění kosmické lodi a návratu domů. A zároveň je jediný, kdo dokáže zastavit Wikusovu proměnu...

District 9 se postupně přimyká stále těsněji k hollywoodským vypravěčským klišé, takže nakonec vyústí v akční podívanou plnou honiček a soubojů a důvtipně designovaných technických udělátek, vrcholící standardním melodramatickým finále. V rámci bezmála dvouhodinové metráže tak skoro zapomenete, že vyprávění začínalo jako televizní reportáž shrnující to, co se stalo Wikusovi (přičemž divák samozřejmě netuší, o co šlo). Potěšující důslednost, s jakou začátek filmu obsahuje pouze záběry, které by skutečně mohli natočit televizní dokumentaristé, se ovšem najednou vytratí. Blomkamp tak bohužel nenásleduje tvůrce Záhady Blair Witch a Monstra - filmů důsledně viděných očima vyděšených lidských protagonistů - respektive povětšinou amatérsky či improvizovaně použité natáčecí techniky.

V obou zmíněných "zpravodajstvích" divák útočící jiné bytosti prakticky vůbec neuvidí. Vzhledem k Blomkampově předchozí práci je ovšem logické, že se reportážní styl vytratí a plátno se zahemží kreveťáky: ceněný specialista na vizuální efekty mohl asi jen stěží odolat možnosti blýsknout se v rozměrných a poměrně složitě pojatých scénách, ve kterých zakomponoval cizince (stvořené kombinací masek a digitálních triků) do reálného prostředí a po bok živých herců. Distrikt 9 se tak vzdává hry s autenticitou a získává ryzí béčkový šmrnc (což nemyslím nijak hanlivě).

Úvodní část je nicméně ve filmu tím nejzajímavějším pro diváky, kteří se v kině vedle zábavy hodlají také pošťárat v metaforách, dotýkajících se aktuálních společensko-politických kontextů. Ty jsou ve snímku, který produkoval Novozélanďan Peter Jackson a režíroval rodák z Johannesburgu, zajímavě nehollywoodské: mašinérie pozemské byrokracie si s kreveťáky neví rady, takže je rychle zařadí mezi další nepřizpůsobivé, agresivní a obtížné menšiny. A jako s takovými s nimi také zachází: při scénách vynucování souhlasu s přestěhováním a akce "kontroly porodnosti" (zničení mimozemské líhně) se Wikus profiluje jako postava natolik morálně odporná, že si zaslouží prakticky jakýkoli trest.

Wikus ztělesňuje "normální" vztah k menšině, nucené obývat nouzové baráky ve vyprahlé pustině Okrsku 9 jako obyčejný špinavý slum. Z vnějšího pohledu jsou cizinci bizarní verbež: žravá, agresivní monstra se hrabou v popelnicích, dělají výtržnosti v ulicích a kšeftují se zločineckým podsvětím, ovládaným jinou menšinou - černošskou. Pokud jde o protesty a demonstrace proti kreveťákům, účastní se jich ovšem právě černoši, které mimozemšťané jakoby vytěsnili z jejich postavení "obtížné", leč respektované menšiny, se kterou je bílá společnost nucena udržovat alespoň navenek dobré vztahy a pečovat o ni. Brána do slumu, obtaženého bezpečnostními ploty s ostnatým drátem, stejně jako idylická socha na téma bratrství lidí a nelidí, pak svou disproporcí mezi konstruktivním optimismem a krutou skutečností upomínají na jiný lágr - koncentrační.

Komentář Neilla Bomkampa k jihoafrické realitě i některým hollywoodským vypravěčským klišé je nesoustředěný a trpí začátečnickou arytmií: District 9 chce být současně divácky vděčnou žánrovou podívanou i její vtipnou reflexí. Nabízí nám ale příjemně nezvyklé reálie (jejichž součástí jsou exteriéry pořízené v zimním bezútěšném Johannesburgu i neznámí, ale schopní jihoafričtí herci, jimž dominuje představitel Wikuse, Sharlto Copley). Představuje tak přinejmenším osvěživou změnu ve vztahu k vypulírovaným snímkům americké továrny na sny.

District 9
USA 2009, 112 min., titulky Režie: Neill Blomkamp
Scénář: Neill Blomkamp, Terri Tatchellová
Kamera: Trent Opaloch
Hudba Clinton Shorter

Hrají: Sharlto Copley (Wikus Van De Merwe), Jason Cope (Christopher Johnson), David James (Koobus), Eugene Khumbanyiwa (Obesandjo), Vanessa Haywoodová (Tania)

premiéra: 17. 9. 2009

Další autorčiny poznámky k filmovému a politickému dění najdete na jejím blogu AlenaProkopova.blogspot.com