Filmový Vetřelec byl před 36 lety průlomem. Stal se ikonou fanoušků i vykladačů myšlenek. Teď přichází do českých kin jeho režisérský sestřih.

Film Ridleyho Scotta působil v roce 1979 jako bomba. Vynikl syrovostí a zároveň uvěřitelností – nepůsobil „jen jako“. Poprvé učinil hlavní postavou akční sci-fi ženu. Oslovil fanoušky v kinech, ale i řadu intelektuálů, kteří fenomén Vetřelce dodnes vykládají. A také pronikl za železnou oponu. Diváci v Husákově Československu se mohli bát stejně jako jejich protějšky na Západě. Tím vším Vetřelec poznamenal dvě generace.

Ve čtvrtek přijde do kin jeho režisérský sestřih. Někdo by řekl, že je to téma jen pro vyslovené fajnšmekry a nostalgiky, kteří se vyžívají ve srovnávání detailů, v nuancích toho či onoho záběru. Ale není to tak. Vetřelec si uchovává autentickou výpověď a širokou přitažlivost i s velkým časovým odstupem. Iv tom se liší od běžné produkce žánru sci-fi, která po letech často vyvolává dojem nechtěné komiky a zastydlosti v době svého vzniku.

Zápletka Vetřelce je prostá, jak už to u úspěšných příběhů bývá. Nejde v něm o dobro a zlo, o vinu a nevinu, jde o samotné přežití. Na palubu nákladní kosmické lodi Nostromo se dostane agresivní nestvůra, proti níž není obrany – ze sedmičlenné posádky nakonec přežije jen důstojnice Ripleyová (Sigourney Weaverová) a lodní kocour Jones. Takový námět nepůsobí nijak zvlášť originálně, ale to balení! V něm se skrývá kouzlo a přitažlivost filmu. Kdo je zvyklý na dnes běžný standard žánru sci-fi, na digitální kouzla, warpové pohony, zbraně z antihmoty, časoprostorové smyčky, červí díry, teleportace a hvězdné brány do jiných galaxií, nic z toho ve Vetřelci nenajde. Je poctivě řemeslný v technologickém i filmovém slova smyslu. Z potrubí na lodi uniká pára. Když se osádka probudí z hibernace, labužnicky si dopřává kávičku a cigaretku. A když se dozvědí, že mají přistát na neznámé planetě, vypukne téměř odborářský spor: je to ukotveno v pracovní smlouvě? Prostě život, jak ho známe, žádný Star Trek.

Pak ale přichází strach, jak ho neznáme, respektive jak jsme ho neznali před Vetřelcem. Vražedná nestvůra se rozmnožuje jako parazit a svým životním cyklem je vázána na nositele – nejprve se na člověka přisaje zárodek, pak se z vnitřností toho nešťastníka vylíhne mládě, unikne, ve skrytu roste a pak hledá další lidi coby nositele dalších zárodků.

Nejde o souboj šancí, neboť šanci v přímém boji má jen jeden – vetřelec. Jde o úprk a záchranu holého života. Svým způsobem to připomíná Démanty noci Jana Němce (židovští kluci prchající z transportu) či Apocalypto Mela Gibsona (pralesní indián prchající před těmi, kteří ho chtěli obětovat). Na Vetřelci je pozoruhodný i jeho metapříběh, vznik samotného filmu. Svedl dohromady často ještě neznámé lidi, kteří si právě na něm udělali jméno. Zahájil hvězdné dráhy režiséra Ridleyho Scotta i herečky Sigourney Weaverové (k poctě jí i celého filmu vznikala úsloví typu „běhá jako Ripleyová v Nostromu“). A za zmínku stojí i to, že režisér i herečtí představitelé sedmi hrdinů jsou stále naživu a profesně aktivní.

Z herců zemřel (roku 1992 na anémii) jen představitel samotného vetřelce Nigerijec Bolaji Badejo. Před natáčením ho štáb objevil v jednom baru. Byl fascinován jeho výškou (208 cm) i výjimečnou délkou končetin – prostě vetřelec jako vyšitý i bez počítačové manipulace.

A loni zemřel Hans-Ruedi Giger, švýcarský surrealista, jenž dal fenoménu Vetřelcevýtvarnou tvář. Jak napsal v jeho nekrologu Tim Slagman: „Vymyslel svět bez neviny. Snovou logiku surrealistů převedl do logiky noční můry.“

Ale ostatní tvůrci se i dnes mohou sejít. Mohou vzpomínat na to, jak se ten hrůzu budící film točil bez digitálních triků, jen s použitím běžných surovin ze samoobsluhy – mléka, ústřic, ryb, kaviáru... Byl by v tom čert, aby režisérský sestřih diváky, fanoušky či nostalgiky nepřilákal.

LN, 14.2.2015