Učitelé představují dobrý vodivý materiál pro vzpomínky! Umožňují nám pokusit se o literární anamnézu: vyvzdorovat na paměti soubor údajů o průběhu života, kdy učitelé hráli důležitou roli, i když ty nejzajímavější z nich naše generace potkávala za školou na periferii kašírovaného světa.

Doplňovali nám obraz doby, který byl narychlo přemalován, ale jejíž nohu jsme ještě mezi dveřmi let 1945 a 1948 stačili zahlédnout zezadu a o němž jsme proto věděli, že byl barevnější, voňavější, a tím, že byl zakázaný, i přitažlivější. Najednou místo svatého Martina, který přijížděl na bílém koni a za nimž jsme chodili s pomalovanými lapiony, jsme ve stejnou dobu slavili s rudými lampiony Velkou říjnovou revoluci. A knihy, které připomínaly pestřejší svět, zmizely z veřejných a často i rodinných knihoven: pamatuji se na sousedy, kteří Masarykovy, Pekařovy a Peroutkovy knihy schovali pod uhlí ve sklepě. A protože byl tento čas v klatbě, stal se pro nás i zajímavější: slídili jsme po něm. Pátrání po minulosti byla činnost skládající se z rozkoše objevování a úsilí nalézat svět, o kterém jsme neměli nic vědět. Zažívali jsme při tom sice rozechvění, ale - jak jsme brzy zjistili - vzpomínky blízkých byly často deformované, takže jsme museli zvládnou i jejich restaurování. To jsme se učili hlavně od pábitelů, cvoků a šogrů, z kterých padaly věty typu:

Emigranti jsou zrádci vlasti, proradní zaprodanci, ale kdyby nebyl Masaryk v emigraci, nevznikla by naše republika. My nemáme dějiny, jen sled týdenních happeningů. Láska je chemický proces. Říkají o něm, že je hlupák, protože má vysoku morální inteligenci. Svět se dozajista vymknul z kloubů a jenom prudké pohyby mohou všechno vpravit zpět. Umění je jen způsob jak poukázat na jiné možnosti. Nemoc je nadpřirozený trest, který člověku odhalí lež jeho života. Nejde o popírání zla, ale o neustále se přizpůsobování zlu. Naučte se štítit nudy a lži!

Tuhle poslední větu jsem slyšel ve sběrných surovinách v Praze ve Spálené ulici, kde tehdy pracoval Bohumil Hrabal a kam za ním chodili jeho kamarádi: básníci, malíři a filozofové vyhození z práce, kteří své příběhy dotahovali vždy na práh touhy a nekonečna. Místo na židlích se tam sedělo na stohách knih, které měly být zlikvidovány: „Zadnice intelektuálů, zákeřných zrádců a škůdců vlasti, kryjí na smetišti dějin poklady české vzdělanosti,“ prohodil jeden z nich.

Za školu jsme v padesátých letech chodili za spisovatelem, který nesměl tisknout, do hospod IV. cenové skupiny a do zatuchlých kvelbů malých antikvariátů. Ve škole jsme se učili o zemi, kde včera znamená zítra a těšili jsme se na to, protože i z okna naší třídy jsme se dívali na stěny domů, z nichž opadávaly narychlo přetřené reklamy, pod nimiž na nás vykukovaly včerejší Baťovy féšné botky a slečna Kin s drukem v oku jako reklama na Koh-i-Noor. Jen jsme netušili, kdy bude zítra. Jestli se toho dožijem.