Galén, abyste věděli, není jen literární postava, nýbrž i nakladatelství a funguje už pětadvacet let. A to slavil – oslava se konala v divadle Semafor minulý čtvrtek. Logicky bych o ní byla měla napsat fejeton minulý týden, jenže to bylo večer a byla bych to už nestihla, noviny nejsou Facebook, mají své uzávěrky.

Na oslavě vystupovali písničkáři ze sdružení Šafrán, jejichž díla Galén vydává. A protože „pan Galén“ není blázen, vydává jeho nakladatelství především lékařskou literaturu, písničkáři by asi nakladatelství neuživili, i když většina z nich zdaleka nepíše jen písničky.

Odhadovala jsem, že většina diváků byla zhruba v mém věku: pochopitelně, Šafrán je starší než Galén. Patrně nejstarší tam byl Jiří Suchý, který nebyl v hledišti, nýbrž na jevišti – jednak jako pán domu, ale taky jako oblíbenec „pana Galéna“ i vystupujících. A musím mu znovu složit hold, byl báječný, stejně jako ostatní účinkující.

Seděla jsem v hledišti a lebedila jsem si. Spadla ze mne tíže, pod kterou jsem tiše a v soukromí úpěla už celé týdny. Visely nade mnou – stejně jako nad všemi, kteří mají podobný pohled na svět jako já – duchny nadité Oslavami Státního Svátku, sta let republiky (Československé). Aniž bych se chtěla dotknout citů kohokoli, přece jenom musím si povzdechnout: upřímně totiž nesnáším pompu, odpuzuje mne stát v pozoru, když kolem rázným krokem pochodují Dějiny, je mi vlastně ukrutně protivná i jednomyslnost – jakápak jednomyslnost? Ať si každý myslí a říká, co chce! Ale média a politici před 28. říjnem? Ta strnulá vážnost! Ty věčné veliké ideály! Já vím, dělat si legraci z Věčných Pravd se moc nenosí (a nevyplácí).

Na jevišti Semaforu minulý čtvrtek pojali písničkáři nepřehlédnutelných sto let republiky (Československé) spíš s humorem a ironií. Tíže ze mne spadla, duchny nad mou hlavou se rozplynuly. Měla jsem velmi podobný pocit, jako když jsem je chodila před mnoha a mnoha lety (od roku 1974) poslouchat na různé pražské scény, kam je tenkrát pouštěli. Působilo to na mne podobně jako o deset a víc let předtím Semafor a jiná malá divadla. Konečně po všem tom budování (o němž si většina obyvatelstva dávno myslela svoje) a připitomělých oficiálních estrádách něco jiného! Humor a vtip, kritický pohled na to, co se kolem nás dělo, odstup od Věčných Pravd (a věčného poučování a mustrování)!

Stejně jako před těmi lety mi Šafrán mluvil z duše. Radovala jsem se, že nejsem sama, že ještě existují lidé, kteří jsou schopni připomínat a slavit něco jiného než Naši Jednomyslnost. I když, jak celkem správně poznamenal Jiří Dědeček, moc náměstí by asi nenaplnili – tvrdil dokonce, že polovinu lidí z publika zná. To já tedy ne, ale pár známých jsem taky potkala. A právě za to jsem „panu Galénovi“ vděčná – že si vybral právě ten kousek otevřené společnosti, který se ve většinovém proudu moc ke slovu nedostane, že mu neváhal věnovat tolik práce a úsilí.

LN, 2.11.2018