Od loňského roku se zabývám zajímavým úkolem. Píši pro nakladatelství Albatros svoji verzi verneovek ilustrovaných Zdeňkem Burianem. Zatím vyšly dva romány, 20 000 mil pod mořem a Patnáctiletý kapitán, teď pracuji na Pěti nedělích v baloně. Před lety jsem upravil několik verneovek pro rozhlas, ovšem tohle je jiná kategorie. Oblékám si košili, kalhoty a kabát autora, kterého miluji od dětství, a jsem šťastný, že mohu tuhle práci dělat.

Zároveň si uvědomuji, jak daleko jsme se dostali – zdaleka nejen v oblasti technické. Zmíním se o několika detailech právě z Pěti neděl v baloně. Je to kniha z roku 1862, která ho takříkajíc udělala, tedy měla takový úspěch, že mohl v práci pokračovat. Mimo jiné oslnila i Jana Nerudu, který byl v té době v Paříži na stáži, takže knihu přeložil a vydal v edici Matice lidu.

Oblékám starý kabát a propadám se do jiné doby. Letím v balonu nad Afrikou. Ta je oživena zvířaty rozdělenými na užitečná a škodlivá, přičemž ta škodlivá jsou určena k vybití a ta užitečná k snědení. Vášnivý lovec Dick Kennedy narazí při lovu na modrou antilopu. Ta byla podle Wikipedie vyhubena už kolem roku 1800. Také Dick uznává, že je to vzácný kousek, takže pic ho, skolí ji, a rád by si vzácnou kůži odvezl do Anglie. Známá ilustrace slona vlekoucího balon za lano na kotvě, jak ji zpracoval pan Riou a po něm i náš Burian, odpovídá pasáži, v níž je popsáno zmasakrování dotyčného tlustokožce. Střelba do hlavy a těla nevede k ničemu, až ho konečně statečný Dick trefí do oka. Pak teprve je pokoj.

A obyvatelstvo? Jsou to divoši. Dick jim občas sestřelí klobouk z hlavy a zabíjí je pouze v těch případech, kdy se chovají mimořádně divošsky, kupříkladu když se vzájemně pojídají. Je to nikoli právo, je to povinnost pánů cestovatelů, kteří putují nad (hustě obydleným) kontinentem, aby objevovali končiny dosud neobjevené.

Přitom to není černobílé pojetí. Na jednom místě nechává Verne své hrdiny uvažovat o budoucnosti Afriky a konstatuje, že sem se přesune jádro civilizace, až se Evropa vyčerpá. Zatím tomu tak není, zatím objevuje, sestřeluje klobouky, dobývá. Dovede uznat, že lidé zde žijící mají právo na svůj způsob života. Jeho hrdinové dovedou uznat a pochválit „dobré vychování“, pokud se dotyčný divoch nechová divošsky. Ovšem to, co je dobré vychování nebo divošskost, určují výhradně oni.

Byla to doba nepochybování o správnosti počínání, nepochybování o civilizačním poslání. Když hrdinové rozmlouvají o tom, že by se na jednom pěkném místě usadili, ani je nenapadne myslet na to, že tam třeba někdo žije a že to místo někomu patří. Kontinent se vším všudy, krajinou, faunou, flórou i obyvatelstvem, to je dar, stačí vztáhnout ruku.

Je to svědectví o velké iluzi, ovšem také o velkém vzepětí. V souvislosti s prací na knize se seznamuji s osudy tehdejších cestovatelů. Museli to být dobrodruzi typu Indiany Jonese. Mnoho jich zahynulo chorobami i násilnou smrtí. Komu se podařilo vrátit se do Evropy po útrapách, jež si nedovedeme představit, vracel se nazpět, aby pak zemřel na malárii anebo byl rozsekán na kusy. I to patří ke vztahu Evropy k černému kontinentu.

Takže mnou zmítají protichůdné pocity, obdiv i podiv, hrdost i stud, všechno se mi to motá dohromady. Ale ve výsledku si musím říci, přese všechno ho miluji, Julese Verna, i ten jeho narkotizující pohled na svět, který „patří nám“.

LN, 26.1.2009