Vždycky, když před vánocemi slyším nářky na to, jak hospodyňky nestíhají úklid a pečení, jak jsou tyto svátky strašně konzumní a přežírací, v duchu se usmívám, protože už šestnáct let tenhle problém neřeším.

Ráda bych se s vámi podělila o svou vánoční zkušenost. Mám tři syny. Když byl ten nejmenší tříměsíční miminko, musela jsem s ním zůstat první půli prosince v nemocnici. Nestačila jsem nic nachystat, a tak můj muž přišel s nápadem – do té doby naprosto nepředstavitelným – udělat si Vánoce na horách.

Po dlouhých diskusích, jaké mohou být rodinné svátky mimo domov, jsme nakonec přece jen zabalili prskavky, zvonečky, kapra, pár dárků (do auta naloženého lyžemi se toho totiž už moc nevejde) a vyrazili do krásného útulného alpského penzionu.

Na štědrý den jsme si v pokoji ozdobili stromeček a pak vyrazili s kaprem do restaurační kuchyně.

Rakušani na štědrý večer kapra nejedí, a tak jsme poprosili, zda by nám donesenou rybu přece jen neusmažili. Kuchař sice nejdřív nevěděl, jak na to, ale místo návodu jsme řekli jen: „Wie wienerschnitzel…“

Večer jsme sešli do vánočně vyzdobené jídelny na kapra s bramborovým salátem. Moc se jim povedl. A zatímco obsluha sklízela ze stolu, pouštěli jsme si svíčky po vodě a čekali, až zacinká Ježíšek. A představte si, že nám tam i na té cizí adrese v cizí zemi našel.

A byly to jedny z nejhezčích vánoc, které od té doby slavíme právě takhle každý rok na horách.

Převzato z blogu autorky s jejím souhlasem